Prskavec
|
|
||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Prskavec větší (Brachinus crepitans)
|
||||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||||
|
Prskavec (Brachinus) Weber, 1801 je rod brouků z podčeledi prskavci příslušející do čeledi střevlíkovití.
Obsah |
Popis [editovat]
Prskavec je velký 5 až 15 mm, ploché tělo má dlouze protaženo, krovky jsou kratší než tělo, vyčnívá mu špičatý zadeček. Velká hlava i hruď jsou hnědé až tmavě červené barvy, rýhované krovky má kovově zelené, modré nebo skoro černé. Vláknitá segmentová tykadla mají třetí a čtvrtý díl tmavší a jsou celá porostlá chloupky. Stehna dlouhých nohou má rozšířena. Je to nelétavý, dravý brouk, který se živí drobnějším hmyzem a plži.
Rozmnožování [editovat]
Řadíme ho mezi parazitoidy, protože se vyvíjí na úkor jiného druhu, což je u čeledi střevlíkovitých vzácností. Jeho larvy, které mají tři instary, se vyvíjí na kuklách kvapníka rodu Amara Bonelli, 1810, První instar aktivně vyhledá hostitele a začíná kuklu požírat, druhý a který již má omezenou pohyblivost v konzumaci kukly pokračuje a třetí ji dokončí a následně se zakuklí. Americké druhy larev prskavce zase parazitují na kuklách brouků čeledí potápníkovití, vírníkovití, vodomilovití nebo mandelinkovití.
Přírodní prostředí [editovat]
Podmínky, ve kterých prskavci žijí, se různí podle jednotlivých druhů. Například druhy evropské obývají převážně suchá stanoviště (pole, úhory, vinice, stepi), kdežto např. americké žijí i na vlhkých březích řek a jezer.
Stupeň ohrožení [editovat]
Prskavec se stává v našich podmínkách vzácným broukem, pravděpodobně následkem chemizace a mizením biotopů které mu vyhovovaly. Proto vyhláškou 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb. Ministerstva životního prostředí „o ochraně volně žijících živočichů“ byl zařazen do kategorie „Ohrožené druhy“ (další stupně jsou „Silně ohrožený“ a „Kriticky ohrožený“).
Zvláštnost [editovat]
I když je prskavec dravcem, před většími predátory potřebuje ochranu. Jeho vyměšovací buňky vytvářejí v jeho těle hydrochinon, peroxid vodíku a popřípadě ještě další chemikálie závislé na druhu brouka. Tyto chemikálie brouk uskladňuje v zásobníku a v případě nebezpečí přes svalově ovládaný ventil přesune do tlustostěnné reakční komory. Tato komora je potažena buňkami, které vytvářejí speciální enzymy (katalázu a peroxidázu). Jakmile je směs vtlačena do této komůrky, začnou tyto enzymy okamžitě štěpit peroxid vodíku a katalyzovat oxidaci hydrochinonu na chinon. Při této reakci vzniká volný kyslík a vytvoří se tolik tepla, že se pětina obsahu reakční komůrky vypaří. Tím vznikne přetlak, brouk s velkou přesností zamíří zadeček na svůj cíl a oblak chemikálií horký okolo 100 °C je vystříknut na nepřítele. Vystříknutí probíhá v pulsech s frekvencí asi 500 pulsů za sekundu. Výstřik je dokonce slyšet. Prskavec dokáže zahnat nejen predátory z říše hmyzu, ale třeba i menší žábu.[1]
Slučováním hydrochinonu a peroxidu vodíku dojde k exotermní reakci: C6H4(OH)2 (aq) + H2O2 (aq) → C6H4O2 (aq) + 2H2O. [2]
Rozšíření [editovat]
Brouk prskavec žije ve všech světadílech. Vyskytuje se v celé Evropě, vyjma Severní Evropy a Alpské oblasti. V Evropě žije asi 50 a celosvětově okolo 500 druhů. Ve střední Evropě jsou rozšířeny dva druhy, prskavec větší a prskavec menší.
Taxonomie [editovat]
Rod Brachinus se dělí na několik podrodu a velké množství druhů, taxonomie není dosud ustálena. V mnoha případech se vedou diskuze, co je druh a co poddruh. Oba středoevropští prskavci se na pohled od sebe liší jen velikostí a barevným odstínem,
- prskavec menší měří asi 5 až 10 mm a je o poznání světlejší
- prskavec větší měří 7 až 15 mm a je tmavší – viz foto.
Zde jsou roztříděny evropské druhy: [3]
- rod Brachinus, Weber, 1801
- podrod Brachinoaptinus Lutshnik, 1926
- druh Brachinus andalusiacus Rambur, 1837
- druh Brachinus angustatus Dejean, 1831
- druh Brachinus baeticus Rambur, 1837
- druh Brachinus bellicosus Dufour, 1820
- druh Brachinus italicus Dejean, 1831
- druh Brachinus olgae Arribas, 1993
- druh Brachinus pateri Puel, 1938
- druh Brachinus pecoudi Puel, 1925
- druh Brachinus testaceus Rambur, 1837
- podrod Brachinus Weber, 1801
- druh Brachinus alexandri Battoni, 1984
- druh Brachinus berytensis Reiche, 1855
- druh Brachinus crepitans Linnaeus, 1758 – prskavec větší
- druh Brachinus efflans Dejean et Boisduval, 1829
- druh Brachinus elegans Chaudoir, 1842
- druh Brachinus ganglbaueri Apfelbeck, 1904
- druh Brachinus psophia Audinet-Serville, 1821
- podrod Brachynidius Reitter, 1919
- druh Brachinus bodemeyeri Apfelbeck, 1904
- druh Brachinus brevicollis Motschulsky, 1844
- druh Brachinus catalonicus Jeanne, 1988
- druh Brachinus costatulus Quensel, 1806
- druh Brachinus explodens Duftschmid, 1812 – prskavec menší
- druh Brachinus glabratus Latreille et Dejean, 1822
- druh Brachinus hoffmanni Liebke, 1927
- druh Brachinus maublanci Colas, 1942
- druh Brachinus nigricornis Gebler, 1829
- druh Brachinus pectoralis Dejean, 1825
- druh Brachinus sclopeta Fabricius, 1792
- druh Brachinus sichemita Reiche et Saulcy, 1855
- druh Brachinus variventris Schaufuss, 1862
- podrod Brachynolomus Reitter, 1919
- druh Brachinus immaculicornis Dejean, 1826
- podrod Cnecostolus Reitter, 1919
- druh Brachinus bayardi Dejean, 1831
- druh Brachinus bipustulatus Quense, 1806
- druh Brachinus cruciatus Quensel, 1806
- druh Brachinus exhalans Rossi, 1792
- druh Brachinus hamatus Fischer von Waldheim, 1828
- druh Brachinus quadriguttatus Gebler, 1830
- podrod Dysbrachinus Schuler, 1974
- druh Brachinus humeralis Ahrens, 1812
- podrod Neobrachinus Erwin, 1970
- druh Brachinus cyanochroaticus Erwin, 1969
- druh Brachinus fumans Fabricius, 1781
- druh Brachinus medius Harris, 1828
- druh Brachinus quadripennis Dejean, 1825[3]
- podrod Brachinoaptinus Lutshnik, 1926
