Pověst

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Pověsti)
Skočit na: Navigace, Hledání

Pověst je epický útvar lidové slovesnosti. Běžně se vyskytuje v próze, zvláště v období romantismu se vyskytovala i ve verších. Pověst je chápána jako záznam o reálné události; text obsahuje zmínky o konkrétním místě a době, příp. o historicky doložených osobách (král, císař, poustevník atd.). Některé pověsti obsahují skutečnou historickou dataci událostí a lze je chápat jako pomyslný záznam historické události; skutečným a pravdivým záznamem reálné historické události však nejsou a je třeba je vždy vnímat primárně jako uměleckou fikci.

V základu pověsti je často reálný příběh, avšak díky ústnímu převypravování je toto reálné jádro pozměněno a zároveň je pověst obohacena o rysy fantastické a zapojena do literární tradice - jsou přidány typické motivy či symboly. Pověsti se však na rozdíl od pohádek považují za alespoň částečně pravdivé, navíc nemají nutný šťastný konec (jenž je pro pohádky typický). Pověst je výrazem lidových vědomostí o světě, představ o souvislostech věcí a vztahů, pověrečných představ i básnivé fantazie. Lidské společenství prostřednictvím tohoto vztahu hledá své místo ve světě, ve společnosti, v historii.

Náměty a motivy pověstí patří z valné části k mezinárodnímu vypravěčskému fondu a počet hlubinných (abstraktních) příběhů (tzv. archetypů), které pověsti zpracovávají, je omezen; konkrétních pověstí však samozřejmě je veliké množství (některé jsou si však natolik podobné, že se spíše jedná o varianty téže pověsti než o různé texty). Proto si nelze představovat vznik pověstí jen jako prvotní zprávu o události, kterou potom lidové podání postupně vyzdobuje fantastickými výklady a podrobnostmi.

Pověst má výchovný akcent a přináší různá mravní ponaučení.

Zkoumáním pověsti se zabývá zejména folkloristika.

V ústní tradici i v písemných pramenech se zachovalo množství pověstí rozmanitého obsahu, různého významu kulturního a různé úrovně zpracování. Je těžké je dělit na přesně vyhraněné skupiny subžánrů. Proto je nejvhodnější třídění tematické, kdy jeden z rysů převládá a usnadňuje zařazení. Jde tedy buď o pověsti historické, místní, současné/městské a nebo démonologické. 

Subžánry pověstí[editovat | editovat zdroj]

  • 1. místní - vztahují se ke konkrétnímu místu, popisují, případně odhalují tajemství vybrané lokality. Místní pověsti můžeme dále třídit na pověsti:

architektonické – vykládají vznik architektonických památek;

etymologické – objasňují místní názvy;

etiologické – vysvětlují původ věcí, např. přírodních útvarů, ale také zvyků;

genealogické – týkají se historie rodů;

legendární neboli posvátné týkají se sakrálních staveb nebo církevních jevů;

heraldické (erbovní) – vysvětlují význam erbů, domovních znamení.

  • 2. historické - tento typ pověstí se vztahuje ke konkrétní dějinné události. Do této skupiny řadíme pověsti o válkách, o životě měst, o katastrofách apod. Zvláštní oblast představují staré pověsti české (jejich zárodky nacházíme už u Kosmy, Dalimila a ostatních kronikářů, poprvé je v úplnosti sebral a takto nazval A. Jirásek).
  • 3. démonologické neboli fantastické - zaměřují se na popis setkání člověka s nadpřirozenými bytostmi. Tyto pověsti jsou "klasické", patří mezi ně např. Erbenova Kytice. V repertoáru démonologických pověstí mají zvláštní místo vodníci, čerti, fexti, draci.
  • 4. současné (městské, tzv. urban legends) - jsou žánrem rozšířeným v současné globalizované společnosti. Jde o stručná realistická vyprávění ze současného prostředí. Bývají vsazeny na konkrétní místo (například kolej Větrník, Nuselský most, Vyšehrad atd.) a odehrávají se většinou v nepříliš

vzdálené minulosti. Zabývají se aktuálními tématy. Aktérem děje je většinou osoba nepříliš vzdálená od vypravěče (například kamarád mého kamaráda, teta mojí kamarádky atd.) Tato vyprávění jsou obvykle prezentována jako pravdivé příběhy.

  • 5. Jako určitý typ pověsti, spíše pověst ve fázi zrodu, lze chápat i fámu.

Vývoj zaznamenávání pověsti a názory na ně[editovat | editovat zdroj]

Pověsti zaznamenávali již od počátku literárního vývoje kronikáři a legendisté. Mezi nejoblíbenější pověsti 14. až 17. století patřily pověsti erbovní (např. Kronika o Bruncvíkovi, zpracovaná později jako knížka lidového čtení), které mezi lidmi zpopularizoval kronikář Dalimil a později Václav Hájek z Libočan. Zvláště Hájek z Libočan, jehož kronika pronikla do širokých lidových vrstev, je znám svými svéráznými přístupy k historickým faktům. Ze smyšlenek a nepodložených pověstí ho v 18. století usvědčil P. Gelasius Dobner, který věnoval své životní dílo kritickému vyvracení Hájkových historických polopravd a lží v 6dílném komentovaném vydání Hájkovy kroniky.

Osvícenství obecně mělo k pověstem negativní postoj a všemožní osvícenci se snažili pověsti objasňovat v realistickém duchu a bojovat tak proti pověrčivosti lidu.

Představitelé romantismu měli na problematiku zcela opačný názor. Chápali význam pověstí jako svědectví lidové paměti o dějinných událostech a povýšili je na významného činitele národního uvědomění. V prvních dvou desetiletích 19. století byla po písni a pohádce pověst v největším zájmu obrozenců a badatelů. V českých zemí mezi význačné sběratele pověstí patří August Sedláček a Alois Jirásek, autor Starých pověstí českých.

Literární díla[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]