Pokora

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sv. Tomáš Akvinský považuje pokoru za ctnost ctností, autor: Fra Angelico (1395 – 1455)

Pokora (latinsky: humilitas, rusky: smirenomudrije, německy: Demut, anglicky: humility) je jedna ze sedmi ctností, je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom. Člověk si uvědomuje závislost na tzv. „vyšší mravní požadavky“ a má tak důvěru, když se to od něho očekává, a ne když potřebuje neúměrně velebit sám sebe. Opakem je pokory je pýcha (lat. superbia).

Pokora je skromné chování, nesobeckost a projevuje se u člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.

Pokora v náboženství

V každém náboženství existuje rituální metodika. V křesťanství je to pokání v modlitbě, v buddhismu osvícení v meditaci, v hinduismu vysvobození od karmy vykoupením z reinkarnace - meditací nad osvobozením od viny, nabývané špatným životem, v judaismu dodržováním příkazů tóry a modlitbami na svátky, především na Nový rok a Den smíření. V islámu je pokora před Bohem vyjadřována dodržováním příkazů koránu a sunny (šaríja) a vnějšími gesty při modlitbě a vstupu do mešity, atd.

V judaismu patří pokora - šiflut mezi ctnosti.

Každý člověk má nad sebou světlo. A setkají-li se Duše dvou lidí, jejich světla se spojí a vzniká jedno jediné světlo - a to se nazývá Početí.[1]
— Martin Buber o židovské pokoře šiflut.

Odkazy

Šablona:Sisterlinks

Reference

  1. Katalog setkání anthroposofické společnosti nazvané "Jedinec a společenství", 2008.

Související články