Pneumotorax

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pneumotorax
CT snímek levostranného pneumotoraxu
CT snímek levostranného pneumotoraxu
Klasifikace
MKN-10 J93., P25.1, S27.0
MeSH D011030

Pneumotorax (PNO) je definován jako nahromadění vzduchu či jiného plynu v pleurální dutině. Pleurální dutina je uzavřený prostor obklopující plíce, je ohraničený nástěnnou a plicní pleurou a je v něm podtlak.

Příčinou pneumotoraxu může být prasknutí subpleurálních bul, poranění hrudníku, některé lékařské zákroky (opichy páteře, kanylace podklíčkové žíly, transbronchiální plicní biopsie, transparietální aspirační punkce, hrudní punkce).[1]

Klinický obraz[editovat | editovat zdroj]

Klinický obraz pneumotoraxu závisí na rychlosti jeho vzniku, přidružených chorobách, rozsahu pneumotoraxu a jeho formě (uzavřený, otevřený, ventilový, normotenzní, hypotenzní). Postižený má nejčastěji bolest na hrudi, kašel a dušnost. Levostranný pneumotorax může svou symptomatologií napodobovat koronární příhodu. U ventilového pneumotoraxu vzniká život ohrožující stav s bolestí, dušností, cyanózou, tachykardií a hypotenzí.[1]

Rentgenový snímek oboustranného pneumotoraxu. Šipky ukazují hranice kolabovaných plic.

Dělení pneumotoraxu[editovat | editovat zdroj]

  • traumatický pneumotorax
  • spontánní pneumotorax
  • ventilový pneumotorax
  • iatrogenní pneumotorax


Traumatický pneumotorax vzniká při perforaci hrudní stěny nebo při poranění jícnu, průdušek či zlomenině žeber. Spontánní pneumotorax se dělí na primární idiopatický, který se může objevit u zdravých vysokých mladých mužů s výskytem pneumotoraxu v rodině, a sekundární, který vzniká následkem plicních chorob (jako je např. CHOPN nebo cystická fibróza). Ventilový neboli tenzní pneumotorax vzniká tzv. ventilovým mechanismem, kdy při nádechu proniká do pleurální dutiny vzduch a při výdechu se defekt uzavírá, čímž se vzduch hromadí v dutině. Tento typ pneumotoraxu je nejvíce nebezpečný, protože vzduch hromadící se v dutině hrudní postupně utlačuje všechny orgány mediastina na nepostiženou stranu, čímž se utlačuje i druhá plíce, zhoršuje funkce srdce a hrozí poškození velkých cév. Iatrogenní pneumotorax vzniká při invazivních lékařských vyšetřeních jako je transparietální aspirační biopsie, katetrizace podklíčkové žíly, akupunktura, nebo mechanická ventilace s přetlakem.[2]

Léčba[editovat | editovat zdroj]

Malý spontánní pneumotorax bez výrazných dechových obtíží není třeba léčit, stačí pouze pozorování s případnou oxygenoterapií, která zvyšuje absorpci vzduchu, nebo jej můžeme zmenšit odsátím vzduchu punkcí přes hrudní stěnu. Rozsáhlejší spontánní pneumotorax je třeba drénovat, tedy postupně za nízkého tlaku odsávat vzduch. Při selhání všech výše uvedených metod je na místě chirurgický zásah. Tenzní pneumotorax je třeba ošetřit co nejdříve - nejprve snížíme intrapleurální tlak odsátím vzduchu silnou punkční jehlou (nejlépe ve 2. mezižebří) a poté drénujeme hrudník.[3]

Před objevením antituberkulotik se používal k léčbě tuberkulózy iatrogenní pneumotorax. Jeho cílem byl kolaps plicního laloku postiženého kavernou, proto tato metoda dostala název kolapsoterapie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ISBN 80-7262-131-9 (Galén), str. 120
  2. KLENER, Pavel. Vnitřní lékařství. 3. vyd. Praha : Galén, 2006. ISBN 80-7262-430-X. S. 416.  
  3. KLENER, Pavel. Vnitřní lékařství. 3. vyd. Praha : Galén, 2006. ISBN 80-7262-430-X. S. 417.