Plešatá zpěvačka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Plešatá zpěvačka v Théâtre des Noctambules, rok 1950

Plešatá zpěvačka (francouzsky La Cantatrice Chauve, rumunsky Cântăreața Cheală) je první hra francouzsko-rumunského dramatika Eugèna Ionesca a bývá považována za vůbec první absurdní drama. Pravda ale je, že už v roce 1947 Jean Tardieu napsal jednoaktovou hru Kdo je tam? (Qui-est là?), kterou můžeme považovat za text stavící se, v podobném duchu jako Plešatá zpěvačka, proti divadelním konvencím.[1] Ionesco tento dramatický text, v němž důsledně bortí tradiční dramatické konvence, prý v rumunštině napsal už roku 1943, tuto verzi ale vydal až v polovině šedesátých let.[2] Ve francouzštině text dopsal v roce 1949, ještě ho však upravoval během zkoušek 1950 – 11. května tohoto roku pak v Théâtre des Noctambules proběhla její světová premiéra.[3] U nás byla Plešatá zpěvačka poprvé uvedena v překladu Jiřího Konůpka a v režii Václava Hudečka 17. prosince 1964 v Divadle Na zábradlí v Praze.

Titul[editovat | editovat zdroj]

Ionescem původně zvažované tituly zněly Big Ben Revue (Big-Ben Folies) nebo Hodina angličtiny (Une Heure d'anglais).[4] Když se začalo připravovat první uvedení hry, nesla název Anglicky snadno a rychle (L'Anglais sans peine). Jak uvedl Nicolas Bataille, režisér francouzské premiéry, problém spočíval v tom, že tento název připomínal hru Tristana Bernarda Angliština, jak se jí mluví (L'Anglais tel qu'on le parle, 1899). Během jedné ze zkoušek měl herec, který hrál postavu kapitána hasičů, momentální výpadek paměti a v pasáži, v níž líčí historku o rýmě, vynechal několik vět a místo blonďatá zpěvačka řekl plešatá zpěvačka. Ionesco, který byl zkoušce přítomen, ji prý přerušil a vykřikl: Název je na světě!. Jakkoli nám může titul Plešatá zpěvačka připadat zvláštní a nesouvisející s dějem, má pravděpodobně více významových rovin - jednou z nich, vzhledem k antijazykovému zaměření hry, může být ta, že zpěvačka ke svému uměleckému vyjádření nepotřebuje vlasy, stejně jako divadlo jazyk.[5]

Podtitul hry zní Antidrama (Anti-Pièce v novějším českém překladu Ivana Zmatlíka z roku 2006 jako Antihra). Ionesco tímto označením vystihuje svůj postoj ke konvenčnímu dramatu spočívající v popírání, negaci či zpochybnění některých jeho principů. Je ale důležité zmínit, že Inescovo antidrama (stejně jako celý proud absurdního divadla) je opozicí jak vůči klasickému dramatu (pevně se držícího strnulých klasicistních konvencí), tak vůči brechtovskému epickému divadlu, tak i vůči realističtějším a iluzivnějším formám divadla.[6]

Postavy[editovat | editovat zdroj]

  • Pan Smith
  • Paní Smithová
  • Pan Martin
  • Paní Martinová
  • Mary - služebná
  • Kapitán hasičů

Antidrama[editovat | editovat zdroj]

Plakáty visící před Théâtre de la Huchette v roce 2011

V této antihře vystupují dva manželské páry z okolí Londýna - Smithovi a Martinovi. Během návštěvy spolu konverzují způsobem, který nemá s komunikací nic společného. Vyměňují si banální sdělení, která mnohdy nedávají smysl a ani na sebe nenavazují. Ionesco tak vkládá svým postavám do úst banální "vzorové" fráze bez jakékoli informace, které objevil v příručce rumunsko-anglické konverzace. Tyto fráze byly vytvořeny, aby usnadňovaly komunikaci mezi lidmi, místo toho ji ale činí zcela nemožnou.[7] V Plešaté zpěvačce se z člověka stal doslova automat, jeho jazyk se proměnil v mechanicky odříkávané fráze z cvičné anglické konverzace, z lidí se stávají loutky, jež se pohybují mechanicky jako stroje. Hodnota jejich života je tak stejná jako hodnota jakéhokoli zaměnitelného, sériově vyráběného stroje.[8]

Premiéra Plešaté zpěvačky v roce 1950 byla přivítána skandálem. Publikum už od začátku představení projevovalo nesouhlas. Plešatá zpěvačka, pokud vím, žádná zpěvačka se neobjevila a viděl jste snad, že by byl někdo plešatý? Reakce podobného rázu zaznamenal Jacques Lemarchand v předmluvě k I. svazku Ionescových her. Diváci čekali plešatou zpěvačku a žádná se nedostavila, a tak se cítili okradeni. V kritikách převládal pocit nečekaného překvapení z neobvyklosti a obrana starých divadelních konvencí.[9] I přes to byla hra nakonec přijata a stala se z ní jedna z nejhranějších her současnosti. V Théâtre des Noctambules byla inscenace uváděna po šest sezón. Po krátkém přerušení byla pak převedena do Théâtre de la Huchette - malého divadla v uličce de la Huchette na levém břehu Seiny, kde se inscenace bez přestání hraje až dodnes.[10]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Le Monde's 100 Books of the Century

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Trtílek, Pavel. 2011. Specifika francouzského absurdního divadla. Brno : JAMU, ISBN 978-80-86928-97-5. s. 19-20
  2. Šrámek, Jiří. 2013. Panorama francouzské literatury od počátků po současnost, 2. díl. Brno : Host, ISBN 978-80-7294-565-8. s. 861
  3. Trtílek, Pavel. 2011. Specifika francouzského absurdního divadla. Brno : JAMU, ISBN 978-80-86928-97-5. s. 19-20
  4. Šrámek, Jiří. 2013. Panorama francouzské literatury od počátků po současnost, 2. díl. Brno : Host, ISBN 978-80-7294-565-8. s. 861
  5. Trtílek, Pavel. 2011. Specifika francouzského absurdního divadla. Brno : JAMU, ISBN 978-80-86928-97-5. s. 28
  6. Pavis, Patrice. 2003. Divadelní slovník: Slovník divadelních pojmů. Praha : Divadelní ústav, ISBN 80-7008-157-0. s. 20
  7. Šrámek, Jiří. 2013. Panorama francouzské literatury od počátků po současnost, 2. díl. Brno : Host, ISBN 978-80-7294-565-8. s. 861
  8. Esslin, Martin. 1962. Smysl nebo nesmysl? Praha : Orbis, 1962. 11-052-66. s. 94
  9. Uhlířová, Eva: K prvnímu svazku Ionescových her. Divadlo, 1959, č . 4, s. 258
  10. Trtílek, Pavel. 2011. Specifika francouzského absurdního divadla. Brno : JAMU, ISBN 978-80-86928-97-5. s. 29