Platinotypie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Platinotisk britské fotografky Margaret Cameronové

Platinotypie, platinotisk nebo platinový proces je fotografický proces, který vynalezl John Herschel a později rozvinul William Willis.[1] Ten jej zdokonalil v roce 1873 a o pět let později jej patentoval.[2] Proces je založen na citlivosti platinových solí na osvětlení. Na papír se nanese vrstva platiny zkombinované se solemi železa, který se exponuje a vyvolá. Jedná se o nejtrvanlivější fotografickou techniku[3], odstín obrazu je neutrální až šedočerný, bohatý na detaily a šedou škálu s výbornou kresbou ve stínech.[4] Syté tóny jsou však bez absolutní černé.[3] Obrázek není v koloidní vrstvě, ale přímo v papírových vláknech. Tato metoda se používá především v náročné portrétní fotografii, ale kvůli vysoké ceně platiny se téměř nerozšířil.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První člověk, který poprvé pozoroval působení paprsků světla na platinu byl Ferdinand Gehlen z Německa v roce 1830. V následujícím roce jeho krajan Johann Wolfgang Dobereiner zjistil, že vliv světla na platinu je poměrně slabý, ale že ještě musí existovat látka, která by v kombinaci s platinou citlivost ještě zvýšila. Experimentováním nakonec zjistil, že tou chybějící ingrediencí je šťovan železitý. Kombinace těchto dvou kovů je základem platinotypie dodnes.[2]

V roce 1832 angličané John Herschel a Robert Hunt prováděli současně vlastní pokusy a zpřesnili chemický proces s platinou. V roce 1844 Hunt ve své knize Researches on Light zaznamenal první známý popis využití platiny ve fotografickém tisku. Nicméně, i když se vyzkoušel několik různých kombinací látek s platinou, nikdy se mu nepodařilo při výrobě odstranit náhodné neurčitosti v obraze. Navíc všechny jeho printy zmizely po několika měsících.[5][6]

Platinotypii dávali přednost ve své tvorbě piktorialisté v období 1880 – 1914. Dalšímu rozšíření bránil růst cen platiny po první světové válce[3], používala se totiž v platinových katalyzátorech pro výrobu výbušnin a měla nepřímý vliv na omezení fotografického využití tohoto prvku přibližně v roce 1917.[7]

Od roku 1970 zažívá platinotypie znovuoživení u mnoha fotografů, včetně Irvinga Penna a Roberta Mapplethorpa.[7]

Technický postup[editovat | editovat zdroj]

Zelený pokoj v Bílém domě, 1904, ručně kolorovaný platinotisk, Detroit Photographic Company

Na papír se nanese vrstva platiny zkombinované se solemi železa, který se exponuje a vyvolá.Tónováním okyselenými roztoky chloroplatiničitanu sodného se dosahovalo hnědých až modročerných tónů, k dosažení sépiového tónu se ještě přidával chlorid rtuťnatý. Po roce 1900 se také průmyslově vyráběly platinotypické samotónující papíry, které obsahovaly tónovací sůl již přímo v citlivé vrstvě. Jako citlivé látky se používal šťovan železitý, redukující se světlem na šťovan železnatý. Touto solí se pak na osvětlených místech z tónovací substance vyredukovala kovová platina. Tónování platinou se vedle uměleckého účinku a trvanlivosti používalo k odstranění nežádoucích žlutohnědých tónů chlorostříbrných přímokopírujících papírů.[3] Platinotisky se také kolorovaly ručně.

Zastoupení v českých sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Platinotypie patrně jako první v českých zemích inzeroval Jan Nepomuk Langhans. Ve sbírkách budou patrně roztroušeny pouze jednotlivé kusy.[3]

Fotografové[editovat | editovat zdroj]

Toto je seznam nejznámějších fotografů, kteří platinotisk používali:

Čeští fotografové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. William Willis [online]. [cit. 2009-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b John Hafey & Tom Shillea. The Platinum Print & The History of the Platinum Process
  3. a b c d e HISTORICKÉ FOTOGRAFICKÉ TECHNIKY, Pavel Scheufler, ARTAMA, Praha 1993, [1]
  4. BAATZ, Willfried. Malá encyklopedie fotografie. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 800 555 513.  
  5. http://www.kimeia.com/pdf/history.pdf
  6. Captain Abney, Platinotype, its Preparation and Manipulation (London: Sampson, Low, Marston and Co., 1895), str. 12
  7. a b http://www.answers.com/topic/platinotype
  8. http://digiarena.zive.cz/Robert-Vano-Kdo-rekl-ze-fotografie-musi-byt-ostra/sr-1-a-6355/default.aspx

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mike Ware. An Investigation of. Platinum and Palladium Printing. Journal of Photographic Science. 1986, roč. 34, čís. 5-6, s. 165–177. Dostupné online.  
  • Mike Ware. Book Review of : Photography in Platinum and Palladium. Platinum Metals Review. 2005, roč. 49, čís. 4, s. 190–195. DOI:10.1595/147106705X70291.  
  • Arthur Freiherrn von Hübl: Der Platindruck. Halle a.S. 1895
  • Jean-Claude Gautrand: Die piktoralistischen Techniken. In: Michel Frizot (Hrsg.): Neue Geschichte der Fotografie. Könemann, Köln 1998
  • Pizzighelli und Hübl: Die Platinotypie. Wien 1882

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]