Pius II.
| Jeho Svatost Pius II. | |
|---|---|
| 210. papež | |
 Papež Pius II. | |
| Církev | římskokatolická |
| Zvolení | 19. srpna 1458 |
| Uveden do úřadu | 3. září 1458 (intronizace) |
| Pontifikát skončil | 14. srpna 1464 |
| Předchůdce | Kalixtus III. |
| Nástupce | Pavel II. |
| Svěcení | |
| Kněžské svěcení | 4. března 1447 |
| Biskupské svěcení | 15. srpna 1447 světitel Juan de Carvajal |
| Kardinálská kreace | 17. prosince 1456 |
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Eneáš Silvius Piccolomini |
| Datum narození | 18. října 1405 |
| Místo narození | Corsignano,  Sienská republika |
| Datum úmrtí | 14. srpna 1464 (ve věku 58 let) |
| Místo úmrtí | Ancona, .svg){kind=small} Papežský stát |
| Místo pohřbení | Sant'Andrea della Valle |
| Alma mater | Univerzita Siena |
Seznam papežů nosících jméno Pius multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pius II., rodným jménem Enea Silvio Bartolomeo (Aeneas Silvius Bartholomeus) Piccolomini, (18. října 1405 Corsignano (od 1462 Pienza) – 14. srpna 1464 Ancona) byl italský humanista, diplomat a historiograf, který usedl roku 1458 na papežský stolec. Svůj bohatý politický i osobní život popsal ve svém nejobsáhlejším díle, nazvaném Commentaries, což je dodnes zatím jediná autobiografie napsaná papežem v době pontifikátu. Je také znám svými erotickými spisy, které sepsal v dobách svého mládí.
Původ a vzdělání. Diplomatické služby. Církevní kariéra
Enea Silvio Piccolomini pocházel z italské šlechtické rodiny. V Sieně studoval rétoriku (jeho učiteli byli Matteo Luppi a Gregorio da Spoleto) a občanské právo u Marina Sozziniho. Pod vlivem Antonia Beccadelliho složil v té době sbírku milostných epigramů Cinthia a milostnou poemu Nymphylexis (nedochovala se). V době svého mládí byl zastáncem nadřazenosti koncilu nad papežem a jako obhájce této ideje na sebe upozornil r. 1431 na basilejském koncilu. Zde se objevil již v roli biskupského sekretáře Dominika Capraniky. Právě Basilejský koncil se pro Piccolominiho stal počátkem jeho diplomatické kariéry. V l. 1432–1435 působil v diplomatických službách u Bartolomea Viscontiho, v jehož službách se zúčastnil přípravy ozbrojeného spiknutí proti papeži Evženu IV., kterýžto čin skrytě podporoval i koncil v čele s kardinálem-předsedou Giulianem Cesarinim. V létě roku 1435 ho kardinál Mikuláš Albergati vyslal ke dvoru skotského krále Jakuba I., aby vyjednal smír mezi králem a arcibiskupem Jindřichem Wardlawem. Rok 1439 je v Piccolominiho životě opravdu bohatý. Účastní se jednání koncilu, při kterém je vyhlášeno dogma o nadřazenosti koncilu nad papežem, později je svědkem sesazení papeže Evžena IV. a v prosinci téhož roku se účastní konkláve, která volí protipapeže Felixe V.. V jeho službách pak působí jako sekretář až do r. 1442. V příštích letech se stává legátem kardinála Giuliana Cesariniho. Později byl v diplomatických službách císaře Fridricha III. V té době, přesněji r. 1451, byl vypraven spolu s Prokopem z Rabštejna a dvěma rakouskými šlechtici do Čech na benešovský sněm. Jeho úkolem bylo upokojit české stavy, které žádaly důrazně vydání mladého krále Ladislava. Na sněmu se Aeneas Silvius seznámil s předními muži v Čechách, s Jiřím z Poděbrad, Jindřichem z Rožmberka, Zbyňkem Zajícem, Zdeňkem Kostkou a dalšími. Roku 1446 byl vysvěcen na kněze a o rok později se stal biskupem v Terstu. Jako duchovní rychle stoupal v církevní hierarchii – v roce 1456 byl jmenován kardinálem a 19. srpna 1458 byl čtvrtého dne poměrně bouřlivé konkláve v celkově druhé volbě zvolen papežem.
Vztah papeže k Čechám
Jako papež vystupoval Pius II. velmi autoritativně, což měli pocítit právě kališničtí Čechové, když odmítl žádost Jiřího z Poděbrad potvrdit basilejská kompaktáta, jež jim dovolovala přijímat pod obojí způsobou. Pius II. již dříve požadoval, aby český král Jiří z Poděbrad přestoupil ke katolické víře, odstranil kališnictví a obnovil tak jednotu církve v Čechách. V tomto duchu si vykládal slib, který král tajně učinil papežským legátům v předvečer své korunovace. Slíbil totiž pronásledovat kacíře, což ovšem splnil pouze v případě příslušníků nově vznikající jednoty bratrské. Když se papež splnění svého požadavku nedočkal, zasáhl proti utrakvistům sám. Za přítomnosti kurie, českých poslů a mnoha dalších přítomných vyslovil 31. března 1462 konečný verdikt o zrušení basilejských kompaktát. Papež odmítnutí odůvodnil tím, že římská kurie nikdy neuznala basilejská kompaktáta pro jinou než nejstarší generaci kališníků. Zároveň Pius II. odmítl slib poslušnosti českého krále, který mu čeští poslové tlumočili, dokud Jiří z Poděbrad svůj závazek vůči papeži nesplní. Svoje vlastní rozhodnutí postavil, jak uvádí český bratr Daniel Adam z Veleslavína, nad usnesení velikého koncilu basilejského a ukázav na sebe prstem prohlásil, že on papež je jediná brána, kterou lze dojíti spasení, a učení Jakoubka ze Stříbra o přijímání z kalicha označil za bludné.
Pius II. dal tak kališnickým Čechům jasně na srozuměnou, že na smír s papežskou kurií už nelze dále pomýšlet. Jiřího z Poděbrad to však nezaskočilo. S pomocí svých rádců Antonia Mariniho, Martina Maira a Řehoře z Heimburku se na střetnutí již delší dobu diplomaticky připravoval. Aby odvrátil pozornost od svého sporu s římskou kurií a předešel izolaci utrakvistických Čech v katolické Evropě, snažil se zajistit si spojence mezi evropskými panovníky. Papež Pius II. zemřel právě v době, kdy se v Čechách chystalo poselstvo vedené Lvem z Rožmitálu, jež mělo vládcům zemí západní Evropy nabídnout vytvoření mírové unie, proklamovaným cílem bylo zabezpečení před případným útokem Turků a uskutečnění křížové výpravy proti nim s opětovným osvobozením Jeruzaléma z rukou nevěřících. Takový plán ovšem nutně ztroskotal právě na neúčasti papežské strany.
Ještě před svou smrtí, dne 15. června 1464 povolal papež Jiřího z Poděbrad před církevní soud, k dostavení se měl král lhůtu 180 dní, 14. srpna ale papež zemřel.
Jeho rod vlastnil později, až do svého vymření po meči v 18. století, rovněž náchodské panství ve východních Čechách.
Humanista a literát
Eneo Silvio Piccolomini byl autorem mnoha spisů náboženského i filosofického charakteru, ale také prací dějepisných a geografických. Jedním z jeho nejznámějších děl je Historia Bohemica (Historie česká), první v humanistickém duchu koncipované historické dílo, jež bylo věnováno zaalpské zemi. Jejímu autorovi nebylo české prostředí neznámé. Naše země navštívil v roce 1451 jako císařský vyslanec a zavítal mimo jiné také do Tábora, jehož obec byla následujícího roku zlikvidována Jiřím z Poděbrad.
Piccolominiho Historie česká se v Evropě stala na dlouhou dobu zdrojem poznatků o českých dějinách i o vlastním husitském hnutí, které samozřejmě odsuzuje. Přesto se v Čechách vydávala, například roku 1510 vyšla péčí knihtiskaře a nakladatele Mikuláše Konáče z Hodiškova, vyzdobena dřevořezy portrétů českých panovníků. Čeští čtenáři se na jejích stránkách mohli naopak seznámit s myšlenkami italského humanismu.
Dílo
- Pius II. Kronyky Dwě, O založenij Země Cžeské, a prwnijch Obywatelijch gegich, též o Knijžatech a Králijch Cžeských, y gegich činech. Gedna Eneasse Sylwia Senenského, w Latinském yazyku od něho sepsaná, a před lety LXXV. w Cžeský yazyk přeložená, a w Praze wytisstěná. Druhá Martina Kuthena z Ssprynsperku, též w praze wydaná před Lety XLVI Nynij pak obědwě k dobrému a vžitečnému wssech Cžechůw znowu sprawené, obnowené, a w gednu Knihu vwedené. Praha: Daniel Adam z Veleslavína, 1585. Dostupné online. S. [72], 360, [40]. (cze)
Odkazy
Literatura
- GELMI, Josef. Papežové : od svatého Petra po Jana Pavla II. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. 326 s. ISBN 80-204-0457-0.
- KOWALSKI, Jan Wierusz. Encyklopedie papežství. 1. vyd. Praha : Academia, 1994. 163 s. ISBN 80-200-0191-3.
- PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. 2. vyd. Svazek prvý. Doba se zvláštním zřetelem k Táboru. Praha: Vesmír, 1933. 283 s. Dostupné online. Kapitola Eneáš Sylvius, s. 160-168.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 44.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pius II. na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Pius v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- Encyklopedické heslo Aeneas Sylvius v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
| Papež | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Kalixtus III. |
1458–1464 Pius II. |
Nástupce: Pavel II. |
