Pero (psací náčiní)
Pero je druhem psacího náčiní.
Historie pera[editovat]
Ptačí brk byl používán až do poloviny 19. století. Do počátku novověku byl seřezáván do širokého hrotu, čímž bylo umožněno psát pomocí silných a vlasových tahů. V novověku se však začal seřezávat šikmo, takže stopa byla vlasová, což umožnilo rychlejší psaní. Stínování se pak provádělo přítlakem pera.
V 19. století se začalo využívat ocelové pero, které umožňovalo rychlejší a pohodlnější psaní.(Údaj ze vzpomínek učitele:"Když jsem já počal choditi do školy od 1.10.1864,již se brkovým perům odzvánělo a počalo se psát ocelovými"). V českých zemích byla ocelová pera vyráběna až do roku 1921. Ocelová pera byla levná, žák jich měl více, aby je mohl při rozskřípání hned vyměnit. Nasazovala se do násadky, namáčela se do kalamáře, který byl před každým žákem v otvoru v lavici. Zámožnější žáci měli pera plnicí, jak postupně zlevňovala, stále více se rozšiřovala. Na přelomu let padesátých a šedesátých v minulém století se navíc rozšířily i propisky, ocelová pera v tu dobu ve školách postupně končí.
Plnicí pera začala být hojně využívána po 1. světové válce, nicméně jeho počátky sahají až do 17. století. Konstruktérem moderního pera byl Lewis Edson Waterman.
Dnes nejhojněji užívaným typem pera je kuličkové pero. Jeho počátky sahají do 2. poloviny 19. století, širokého rozšíření se mu však dostalo až po odstranění technických problémů (zadrhávání kuličky, samovolné vytékání psací pasty) po 2. světové válce.
Související články[editovat]
Bibliografie[editovat]
- KAŠPAR, Jaroslav. Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. 2. vyd. Praha: SPN, 1979. s. 30n.
- HERZOG, Josef.Mé paměti -vzpomínky učitele- Brno 1938 nákladem vlastním, Typia Brno str.30
