Peacekeeping

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vojáci OSN v Eritrei

Peacekeeping (česky: Udržení míru) je dle definice OSN „cesta, kterou se dá pomoci zemím rozvrácených konfliktem dosáhnout podmínek pro udržitelný mír“[1].

Mírotvůrci mají za úkol po ukončení konfliktu monitorovat mírové procesy v zasažených zemích a pomáhat interesovaným stranám uvádět v platnost mírové dohody, které spolu sepsali.Toto snažení může mít několik rovin, která zahrnuje vojenské i civilní oblasti jako je udržení pořádku, zavedení a vymáhání práva, volební asistence a poválečná obnova. V poslední době do popředí zájmu OSN se také dostaly genderové vztahy, které zaujímají jednu celou kapitolu „Handbook on UN PKOs“, Který je k nalezení na stránkách organizace.

Použití síly je možné u peacekeepingových jednotek pouze v sebeobraně. Tyto oddíly obvykle působí na daném území se souhlasem všech stran sporu. Peacekeeping není zvlášť definován v Chartě OSN. Jeho pole působnosti vychází zejména z kapitol VI a VII Charty OSN "Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných".

Historie[editovat | editovat zdroj]

První generace[editovat | editovat zdroj]

Pokud bychom se chtěli podívat po vojenských misích určené k tomu, aby se udržel mír, bychom mohli jít klidně i tak daleko až ke Krymské válce… Nicméně vzhledem k tomu, že účast na těchto akcích byla podmíněna spíše národními zájmy než snahou o mír tak bude lepší pokud začneme dějiny mírových misí popisovat až od ukončení druhé světové války.

V období dekolonizace, vznikala spousta nových států s klientskými vazbami na obě supervelmoci, které si musely definovat vlastní hranice a vztahy mezi sebou.

Úkolem OSN tedy bylo primárně pomoci válčícím stranám usednout k jednacímu stolu, dospět k dohodě a následně dané dohody monitorovat a tak zabránit další možné eskalaci konfliktu, která by mohla mít globální dopad v podobě angažování supervelmocí.

Skupina OSN pro dohled nad příměřím (UNTSO), která byla založena roku 1948 aby dohlížela nad příměřím mezi Izraelem a arabskými státy lze považovat za počátek mírových činností OSN. O rok později další Vojenská pozorovatelská skupina OSN v Indii a Pákistánu (UNMOGIP) byla vyslána aby dohlížela nad příměřím mezi Indií a Pákistánem.

Roku 1950 byla díky demonstrativní neúčasti Sovětského zástupce na jednání rady bezpečnosti OSN vypravena další mise OSN tentokrát pod vedením USA, která měla za úkol se vypořádat s invazí komunistických sil do Koreje.

Nicméně první klasická mírová mise byla vypravena až roku 1956 kdy Kanadský diplomat a pozdější první ministr Lester Bowles Pearson navrhl vyslání jednotek OSN do Suezského průplavu, aby dohlížely nad dodržením mírových dohod mezi válčícími stranami. Zatímco stejně jako v předchozích misích byly „síly OSN“ složeny z jednotek poskytnutých členskými státy, zde se můžeme poprvé setkat s modrými přilbami a bílými vozy, které jsou charakteristickým znakem mírových jednotek OSN do dneška.

Mírové operace do roku 1991, v s výjimkou Konga (ONUC 1960-1964)[2] dle Pearson Peackeeping Centre vykazovaly tyto společné znaky:

  • Kdo[3]
    • Státní aktéři
    • Představitelé mají monopol na vyžití ozbrojení síly nad vlastním územím
    • Pravidelné uniformované jednotky
    • Neozbrojené či lehce ozbrojené mírové síly
    • Převažuje vojenský personál v misích OSN
  • Co
    • Konsensuální operace (dle článku 6)
    • Konflikty vysoké intenzity v rámci krátkého časového období (jako Suez)
  • Kdy
    • Po zahájení příměří
    • Poté, co se válčící strany souhlasí či požádají asistenci OSN
  • Kde
    • Teritoria dvou a více státu
    • Definovaná válčiště
  • Proč
    • Implementace dohodnutých mírových podmínek
    • Konečné dohody mohou být stále projednávány
    • Jednotlivé strany mají vůli se účastnit mírového procesu
  • Průběh konfliktu
    • Jednotlivé strany respektují válečné a mezinárodní právo
    • Síly OSN jsou vnímány jako neutrální strana.

Síly OSN, tedy zde působily jako pouhý intermediátor mezi jednotlivými státy. Mise jako taková se tudíž mela zabývat pouze vojenskými záležitostmi a pro její úspěch bylo primární si udržet nestrannost, což vyžaduje přílišně nezasahovat do politických rozhodnutí jednotlivých státních aktérů a rozhodně neintervenovat vojensky v zájmu jednotlivé strany. Použití zbraní bylo určené především pro vlastní obranu.

Druhá generace[editovat | editovat zdroj]

Optimismus mezi členy rady bezpečnosti, který se objevil po ukončení studené války umožnilo OSN vyhlásit nové mírové mise, které měly daleko komplexnější zadání než mise předchozích let. Často se jednalo o implementování mírových dohod v dlouhodobých mezistátních a civilních konfliktech a dohled nad průběhem prvních voleb a prosazování zákona v daných oblastech. První mise druhé generace vypravené ještě v období perestrojky se uskutečnily mezi rokem 1988 a 1992 v Jihozápadní Africe a Střední Americe.

Jejich povinností vyjma dohledu nad dodržením mírových smluv a stažením cizích vojsk, byly také další úkoly jako odzbrojování, civilní kontrola a identifikace původce konfliktu.[2] Úspěch těchto misí vedlo Generálního tajemníka OSN Boutrose Boutrose Ghali k sepsání reportu pod názvem Agenda pro mír, které navrhovalo rozšíření působnosti OSN v těchto oblastech[2]:

Očekávání nárůstu civilních úkolu pro jednotky OSN také vedlo k vytvoření oddělení pro mírové operace OSN v roce 1992, které se má nadále zabývat touto problematikou.

Nové rozšíření působnosti misí OSN vedlo také k nárůstu rozpočtu těchto misí a také personálu, obzvláště civilního jak je vidět v následující tabulce[4]:

Leden 1988 Prosinec 1993 Leden 1996 Leden 1999 Prosinec 2001 Listopad 2005
Počet aktivních misí 5 17 16 15 15 16
Počet států přispívajících vojáky 26 76 71 86 90 107
Vojenský personál 9 570 76 393 26 251 9 124 39 500 70 015
Civilní policejní personál 35 2 130 1 139 2 222 7 500 4 582
Roční rozpočet $ 0,23 miliard $ 3, 61 miliard $ 1,40 miliard $ 1,0 miliard $ 2,5 miliard $ 5,03 miliard

Třetí generace[editovat | editovat zdroj]

Vozidlo OSN Bovington

Ačkoliv očekávání členských států ohledně mírového působení OSN zůstalo neobyčejně vysoké, zdroje poskytnuté na splnění těchto očekávání zůstaly neadekvátní a nepochopení nové kvality konfliktů vedlo k četným tragédiím jak lze ilustrovat příklad Belgického generála Romea Dallaira ve Rwandě, který přesto, že věděl několik měsíců dopředu o plánované Genocidě Tutsiů rukama Hutů, se musel zdržet jakékoliv akce, aby neporušil „monitorovací“ mandát který byl dán OSN radou bezpečnosti. Tato politika, která je pochopitelná v případě ozbrojeného konfliktu, mezi dvěma státy dodržující mezinárodní právo, je pochopitelně zcela neadekvátní v případě občanské války, kde jednotlivé strany páchají zločiny proti lidskosti, jako ve Rwandě v Somálsku a v Bosně, kde tudíž OSN měla vystupovat spíše v roli policajta než jako neutrální aktér. Pro přehled konflikty, se kterými se musí OSN zabývat po roce 1991 mají tyto společné znaky:

  • Kdo[3]
    • Nestátní aktéři
    • Nestátní bojující s přístupem k zásobám ručních zbraní
    • Slabé státy nedisponující monopolem ozbrojeného násilí
    • Ozbrojené jednotky OSN a stále častější intervence regionálních uskupení (NATO)
    • Nepravidelné, neuniformované jednotky
  • Co
    • „Mírotvorné“ operace tj. nastolení míru na daném území, ne pouhé udržení
    • Dlouhodobě trvající konflikty s nízkou intenzitou
    • Integrované, hybridní operace
  • Kdy
    • Konflikt stále probíhá, civilní obyvatelstvo je cílem útoků
    • Někteří, nebo všichni účastníci konfliktu odmítají jakékoliv vměšování OSN
  • Kde
    • Teritorium jediného státu (26 z 28 probíhajících konfliktů)
    • Občanská válka zahrnující všechny segmenty společnosti
  • Proč
    • Použití síly k ukončení násilí, ochrana civilního obyvatelstva
    • Intervence také odpovědná za přechod k mírovému stavu a za hospodářskou obnovu
    • Jednotlivé strany často postrádají vůli či politické schopnosti potřebné k tomu, aby sami ukončili konflikt
  • Jak
    • Bojující často váleční zločinci
    • Personál UN častým terčem útoků
    • Nestrannost, neutralita humanitární/mírové mise zpochybňována

V důsledku neschopnosti OSN zamezit genocidám ve Rwandě a v Bosně, a kvůli neúspěchu amerického výsadku v Somálsku (později zfilmovaný jako Černý jestřáb sestřelen) se část mírotvorných misí přesunula na „koalice ochotných“ většinou z řad regionálních uskupení jako NATO, EU či Africká unie, které měly silnější mandát a politickou podporu pro prosazení kroků nutných k zamezení eskalace násilí v oblastech se stále probíhajícím konfliktem. Toto řešení ač kontroverzní je akceptováno OSN, v příručce pro mírové operace (Handbook on UN PKOs) se uvádí, že “V polovině devadesátých let, po zkušenosti z bývalé Jugoslávie, Somálska a Rwandy začalo být jasné, že nelze udržet mír tam, kde žádný není. Za těchto okolností Rada bezpečnosti se rozhodla, že je moudřejší uspořádat „koalici ochotných“ vedenou vůdčím státem, která má jak politickou vůli, tak vojenské schopnosti ukončit konflikt všemi nutnými prostředky. Tyto intervence ač schválené radou bezpečnosti nejsou pod přímým velením OSN.“[5]

Koncem 90. let se vedla rozsáhlá debata ohledně způsobu jak zabránit podobným katastrofám, jako ve Srebrenici a ve Rwandě a výsledkem těchto úvah byl Brahimiho Report z roku 1999[6], kde se uvádí 50 doporučení jak reformovat OSN a její mírové mise.

Alespoň dle manuálu pro mírové operace OSN (Handbook on UN PKOs) lze tvrdit, že daná doporučení jsou částečně naplňována, nicméně stále se objevuje několik strukturálních problémů, které podkopávají schopnosti OSN účinně řešit probíhající konflikty.

Nejdůležitější je způsob financování. Přesto, že mírové mise OSN jsou v nynější době asi nejviditelnějším prvkem to ho co organizace dělá, stále nejsou vedeny jako mandatorní výdaje v dvouročním rozpočtu, ale jsou ad hoc operace, které objektem každoročního schvalování. Stejně tak OSN nedisponuje žádnými vlastními jednotkami po kterých by sáhla v případě konfliktu. Zdržení způsobené negociacemi ohledně nalezení zdrojů mohou mít katastrofické důsledky. Evropská Unie nyní sice vytvořila vlastní společné síly, které by se měly účastnit mezinárodních operací (Eurocorps) nicméně dá se polemizovat, zda tyto síly mají za úkol skutečně zvýšit akceschopnost OSN, či spíše Evropské unie.

Další problém je nedostatek lidí a materiálu: OSN uvádí, že k říjnu 2007 bylo v mírových operacích po celém světě dislokováno 70 000 vojáků a nějakých 30 000 civilistů[7] Z toho je skoro polovina z Pákistánu, Indie a Bangladéše.

Aktuální mírové mise k březnu 2009

Mírové operace v Dárfuru a v Čadu by odhadem měly zahrnovat dalších 26 000 vojáků africké unie a 4000 EU a lze očekávat, že počty mírových operací budou narůstat, takže se lze oprávněně ptát, kde se za chvíli budou tyto jednotky brát.

Vysoké kontribuce rozvojových zemí nejsou příliš překvapující vzhledem k tomu, že OSN platí 1000 dolarů za vojáka na měsíc nicméně stejný důvod paradoxně vede vyspělé státy ke snižovány své účasti na mírových misích. Nadstandardní vybavení je totiž dobrovolnou kontribucí státu, která se nehradí rozpočtem OSN a nutno dodat, že za standardní vybavení je stále považováno s trochou nadsázky v podstatě akorát dalekohled, samopal a uniforma.

To sice není úplně špatně jelikož např. k monitoringu voleb nepotřebujete stealth bombardér, nebo atomovou ponorku, nicméně článek Tools of the trade[8], Dr. A. Waltera Dorna uvádí, že i takové nástroje jako videokamera, či pohybový senzor jsou pro jednotky OSN nestandardní záležitostí o vesmírných technologiích a satelitním pozorování ani nemluvě. Nelze se pak příliš divit, že se vyspělé státy zdráhají posílat bez toho co považují za základní vybavení vojáky do akce, zvláště ve chvíli, kdy se jejich Armády neustále zeštíhlují a čím dál tím víc se spoléhají na technologie.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/faq/q1.htm
  2. a b c http://www.issi.org.pk/journal/2004_files/no_1/article/8a.htm
  3. a b http://www.peaceoperations.org/_CMS/Files/ThenNow_Peacekeeping-to-PRTs_EN.pdf
  4. http://www.cspv.cz/dokumenty/kongres2006/HP%2005/Oldrich%20Bures.pdf
  5. Handbook on UN PKOs, str. 56. Překlad autora.
  6. https://archive.is/20120529142717/www.un.org/peace/reports/peace_operations/
  7. http://web.archive.org/web/20050614122208/http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/bnote010101.pdf
  8. http://pbpu.unlb.org/pbps/Library/ToolsOfTheTrade_DPKO_Dorn_10Sept2007.pdf