Pečárka zápašná
 Pečárka zápašná | |
|---|---|
 Pečárka zápašná | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
| Třída | stopkovýtrusé (Agaricomycetes) |
| Podtřída | houby rouškaté (Agaricomycetidae) |
| Řád | lupenotvaré (Agaricales) |
| Čeleď | pečárkovité (Agaricaceae) |
| Rod | pečárka (Agaricus) |
| Binomické jméno | |
| Agaricus xanthodermus Genev. | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus) je mírně jedovatá stopkovýtrusá houba z čeledi pečárkovitých.[1]
Synonyma[editovat | editovat zdroj]
- žampion zápašný
- Agaricus meleagris var. grisea (A. Pearson) Wasser, Ukr. bot. Zh. 35(5): 516 (1978)
- Agaricus pseudocretaceus Bon, Docums Mycol. 15(no. 60): 34 (1985)
- Fungus xanthoderma (Genev.) Kuntze, (1898)
- Pratella xanthoderma (Genev.) Gillet, Tabl. analyt. Hyménomyc. France (Alençon): 129 (1884)
- Psalliota flavescens Richon & Roze, Fl. champ. com. ven.: 42 (1885)
- Psalliota grisea (A. Pearson) Essette, Psalliotes: tab. 42 (1964)
- Psalliota xanthoderma (Genev.) Richon & Roze, Fl. champ. com. ven.: 53 (1885)[2]
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Fruktifikuje od května do listopadu. Roste obvykle ve skupinách, v lesích, parcích, loukách i zahradách.[3][4] Dává přednost stanovištím bohatým na dusík.[5]
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Severní Amerika, Evropa, Afrika.[6]
Vzhled[editovat | editovat zdroj]
Makroskopický[editovat | editovat zdroj]
Klobouk je 5–15 cm široký, kuželovitý s plochým středem, křídové barvy. Je lysý a matný. Jeho lupeny jsou v mládí růžové a ve stáří kakaově hnědé. Po poranění rychle žloutne. Třeň je hlízovitý s blanitým prstenem. Jeho dužina páchne po fenolu.[7][5]
Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]
Výtrusy jsou fialové až černé barvy, elipsoidního tvaru, veliké 5–6,5 × 3–4 µm.[8]
Jedovatost[editovat | editovat zdroj]
Plodnice obsahuje termostabilní toxiny ve všech stadiích vývoje.[7] Otravy se projevují trávicími obtížemi, bolestí žaludku, zvracením či nevolností.[4]
Zaměnitelnost[editovat | editovat zdroj]
Zaměňuje se s ostatními pečárkovitými houbami, které žloutnou, jako je pečárka ovčí, pečárka hajní a pečárka hlíznatá. Tyto jedlé pečárky ale voní po hořkých mandlích nebo po anýzu.[1]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b http://www.myko.cz/clanek301/
- ↑ http://www.biolib.cz/cz/taxon/id60507/
- ↑ SMOTLACHA, Miroslav; ERHARTOVÁ, Marie; ERHART, Josef. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-675-2.
- ↑ a b HAGARA, Ladislav. Ottova encyklopedie hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2015. ISBN 978-80-7451-407-4.
- ↑ a b HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. ISBN 978-80-7360-334-2.
- ↑ http://botany.cz/cs/agaricus-xanthodermus/
- ↑ a b GARIBOVOVÁ, L. V.; SVRČEK, M.; BAIER, J. Houby poznáváme, sbíráme, upravujeme, konzumujeme. 1. vyd. Praha: Lidové nakladatelství, 1985.
- ↑ www.rogersmushrooms.com [online]. [cit. 2015-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-16.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu pečárka zápašná na Wikimedia Commons
