Paul Valéry

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Podpis Paula Valéryho

Paul Valéry (30. října 1871, Sète u Montpellier20. července 1945, Paříž) byl francouzský básník, spisovatel, esejista a filosof, člen Francouzské akademie.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Valéry se narodil v rodině vysokého úředníka korsického původu v malém přístavním městečku Sète v jižní Francii, kde také chodil do dominikánské školy. Gymnázium navštěvoval v nedalekém Montpellier, kde také od roku 1889 studoval práva a uveřejňoval své první symbolistické básně. Roku 1892 zažil v Janově osobní krizi, zřekl se poezie a svých lásek a psal si pouze deník, později slavné Sešity (Cahiers).

Když věnuji tento čas životu duše, dává mi to pak právo být po zbytek dne hlupák.
— Cahiers

Od roku 1894 žil v Paříži jako úředník, novinář a později osobní tajemník ředitele francouzské zpravodajské agentury Havas. Seznámil se zde s André Gidem a zejména s básníkem Stéphanem Mallarmé, který se stal jeho životním vzorem. Roku 1900 se oženil s Jannie Gobillard a měl s ní tři děti. Pod vlivem A. Gida se vrátil k poezii a roku 1917 uveřejnil formálně propracovanou báseň Mladá Parka (La jeune Parque, o nejmladší z římských sudiček), která ho ihned proslavila. Roku 1920 následovala jeho nejslavnější báseň, Hřbitov u moře (Le cimetière marin) a 1922 sbírka Kouzla (Charmes).

Po válce se stal nekorunovaným králem francouzských básníků, zastával mnoho veřejných kulturních funkcí a přednášel na velmi různá témata. Roku 1924 byl zvolen předsedou francouzského PEN klubu, 1925 členem Francouzské akademie (po Anatolu France) a 1933 byl jmenován administrátorem univerzitního střediska v Nice. 1937 se stal profesorem poetiky na Collège de France a 1939 čestným předsedou Svazu francouzských spisovatelů (SACEM).

Zároveň pokračoval ve vydávání náročných úvah a esejů, v nichž se věnoval teorii literatury, kritice moderní doby a zejména také otázkám vědy. Valéry vytýkal filosofům rozvláčnost a nudný jazyk, a sám se snažil o epigramatickou stručnost a jazykovou přesnost. Dopisoval si s významnými vědci a filosofy své doby (Raymond Poincaré, Louis de Broglie, Henri Bergson, Albert Einstein), kteří si jeho názorů velmi vážili.

Za války odmítl spolupráci s režimem generála Pétaina, roku 1941 měl veřejnou řeč na pohřbu H. Bergsona, umlčeného pro jeho židovský původ, a zemřel krátce po osvobození Francie. Na popud generála De Gaulle měl slavnostní pohřeb v Paříži, pak byl ale pochován v rodném Sète, na „hřbitově u moře“, který svou básní proslavil.

Eseje a úvahy[editovat | editovat zdroj]

Hřbitov u moře (Sète, Hérault)

Kromě básnických sbírek vydal Valéry řadu knih filosofických esejů a aforismů:

  • Úvod do metody Leonarda da Vinci (Introduction à la méthode de Léonard de Vinci [1], 1895)
  • Večírek s panem Teste (La Soirée avec monsieur Teste 1896)
  • Krize ducha (La Crise de l’esprit [2] 1919)
  • Duše a tanec (L’Âme et la danse 1923)
  • Pan Teste (1926)
  • Pohledy na současný svět (Regards sur le monde actuel 1931)
  • O umění“ (Pièces sur l’art 1931)
  • Fixní idea čili Dva muži na moři (L’idée fixe ou Deux Hommes à la mer 1932)
  • Špatné myšlenky a další (Mauvaises pensées et autres 1942)
  • Tel quel (1941 a 1943)
  • Anděl (1947)
  • Zlomené příběhy (1950)
  • Pohledy (1948, posmrtně)

Příležitostné články a projevy na nejrůznější témata jsou shromážděny ve sbírce Variété I.–V. (1924–1944).

Jeho nesmírně rozsáhlé esejistické dílo, z velké části nepublikované, je dnes opět předmětem zájmu a Valéry je považován za jednoho z iniciátorů konstruktivismu.

Aforismy a citáty[editovat | editovat zdroj]

  • Věda je prostě souhrn receptů, které vždycky pomáhají. Všechno ostatní je literatura.[1]
  • Jednoduché je vždycky mylné. A co není jednoduché, je nepoužitelné.[2]
  • Co vždycky a všichni brali jako pravdu, je skoro jistě falešné.[3]
  • Nemůžete říci světu ani tělu: nic po tobě nechci, nechtěj nic po mně.[4]
  • Prostřednictvím člověka se nemožné protlačuje do skutečnosti.[5]
  • Být sám sebou!.. Ale stojím já sám za to?[6]
  • Politika byla nejprve umění jak bránit lidem, aby si hleděli svých věcí. Později k tomu přistoupilo umění nutit lidi rozhodovat o věcech, kterým nerozumějí.[7]
  • Historik dělá pro minulost to, co kartářka pro budoucnost. Kartářka je ovšem vystavena ověření, historik ne.[8]
  • Přítomnost sousedů je jediná obrana národů proti nekonečné občanské válce.[8]
  • Bohatství je olej, kterým se mažou stroje života.[9]
  • Stárnout znamená zakoušet, jak se to stálé mění.[10]
  • Kompetentní člověk je ten, kdo se mýlí podle pravidel.[11]
  • Bůh udělal všechno z ničeho. Ale to nic prosvítá.[7]
  • V propasti dějin je pro všechny dost místa.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Moralités
  2. Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 864
  3. Tel quel, 1943.
  4. Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 589
  5. Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 775
  6. Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 811
  7. a b Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 947
  8. a b Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 948
  9. Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 526
  10. Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 541
  11. Oeuvres II. , Pléiade 1960, str. 887
  12. La crise de l’ésprit, Première lettre; in: Valéry, Paul: Œuvres 1. Paris 1957, str. 988.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
(francouzsky)
(anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Paul Valéry
  • P. Valéry, Básně. Přel. Josef Palivec. Praha: BB art 2001
  • P. Valéry, Degas, tanec a kresba. Praha: Kovalam 1998
  • P. Valéry, Literární rozmanitosti. Praha: Odeon 1990
  • P. Valéry, Literatura. Liberec: Dauphin 1995
  • P. Valéry, Pan Teste. Praha: Odeon 1971
  • P. Valéry, Zlé myšlienky a iné. Bratislava 1993

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Paul Valéry na francouzské Wikipedii a Paul Valéry na německé Wikipedii.

38. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Anatole France
19251945
Paul Valéry
Nástupce:
Henri Mondor