Paul Ricoeur

Paul Ricoeur
Paul Ricoeur
Narození	27. února 1913 ; Valence
Úmrtí	20. května 2005 (ve věku 92 let) ; Châtenay-Malabry
Místo pohřbení	cimetière nouveau de Châtenay-Malabry
Povolání	filozof, vysokoškolský učitel, teolog a překladatel
Alma mater	Renneská univerzita; Fakulta umění Pařížské univerzity; Lycée Émile-Zola de Rennes; Pařížská univerzita
Témata	filozofie a fenomenologie
Ocenění	Gordon J. Laing Award (1985); Hegelova cena (1985); Cena Leopolda Lucase (1989); Cena Karla Jasperse (1989); Velká cena za filozofii (1991); … více na Wikidatech
	oficiální stránka
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paul Ricœur (27. února 1913 Valence – 20. května 2005 Châtenay-Malabry) byl francouzský křesťanský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, výkladem textů, včetně biblických, filosofickou etikou a filosofií jednání.

Rozsáhlé Ricœurovo dílo zahrnuje mj. filosofii jednání, času, jazyka a vyprávění, sociální filosofii a filosofii dějin, výklady biblických textů a díla Freudova a pohybuje se mezi

fenomenologií (Filosofie vůle, 1950; Čas a vyprávění, 1983-85; Já jako druhý, 1990)
hermeneutikou (O interpretaci, esej o Freudovi, 1966; Konflikt interpretací, 1969; Živá metafora, 1975; Myslet bibli, 1998) a
etikou (Dějiny a pravda, 1964; Od textu k jednání, 1986; Spravedlivý, 1991 a 2001)

Za své životní dílo získal Ricœur řadu ocenění, mezi nimi Velkou cenu francouzské akademie, Hegelovu cenu ve Stuttgartu, Cenu Karla Jasperse univerzity v Heidelbergu, Cenu Leopolda Lucase na univerzitě Tübingen a Cenu papeže Pavla VI. Během období normalizace navštěvoval též bytové semináře v Československu a roku 1993 byl prvním laureátem Ceny Karla IV., kterou uděluje Univerzita Karlova v Praze.^[1]

Život a myšlení[editovat | editovat zdroj]

Paul Ricoeur za svůj dlouhý život vytvořil velmi rozsáhlé dílo, které přebíhá mezi mnoha tématy. Orientačně můžeme rozlišit dominanci zájmů fenomenologických (50. léta), hermeneutických (60.-80. léta) a etických (90. léta), byť se často prostupují a mísí.^[2]

Rané období[editovat | editovat zdroj]

Ricœur se narodil ve zbožné protestantské rodině ve Francii, kde majoritním náboženstvím bylo katolictví. Matka zemřela po porodu a otec padl v 1. světové válce roku 1915, kdy Paulovi byly pouhé dva roky. Vyrůstal proto u své tety v Rennes a již odmalička byl knihomol. Roku 1933 získal licenciát na renneské univerzitě a roku 1934 začal studovat na pařížské Sorbonně. Tam jej nejvíce ovlivnil Gabriel Marcel, do jehož časopisu „Esprit“ pravidelně přispíval.

Se začátkem 2. světové války Ricœur narukoval do francouzské armády. Jeho jednotka byla během invaze německé armády do Francie zajata a Paul Ricœur tak strávil pět let života jako válečný zajatec. V zajateckém táboře se však Ricœur setkal s dalšími intelektuály, se kterými organizoval přednášky na takové úrovni, že je vláda ve Vichy akreditovala. V této době čte hodně Karla Jasperse, začíná překládat Husserlovy Ideje.

Fenomenologické období[editovat | editovat zdroj]

Po válce získává Ricœur místo na univerzitě ve Strasbourgu (1948–1956) a aktivně publikuje. Roku 1950 získává doktorát. Svou prací o Husserlovi si vysloužil pověst odborníka na fenomenologii, která se po válce stala ve Francii velmi populární. Podle Ricœura však fenomenologie podcenila otázku vůle; o nápravu se snaží jeho první větší dílo nazvané Filosofie vůle.

Roku 1956 se Ricœur ujímá katedry filosofie na Sorbonně. V této době sepisuje knihy Freud a filosofie a Symbolika zla (II. díl Filosofie vůle, která mu získaly uznání.

Ricœurovo dílo Freud a filozofie obsahuje slavné tvrzení, že Karl Marx, Friedrich Nietzsche a Sigmund Freud jsou mistry školy podezření (maîtres du soupçon / école du soupçon). Marx je redukcionista, protože redukuje společnost na ekonomiku, zejména na výrobní prostředky; Nietzsche je redukcionista, protože člověka redukuje na „vůli k moci“ a na svévolné pojetí nadčlověka; Freud je redukcionista, protože redukuje lidskou přirozenost na sexuální instinkt. Proti jejich „hermeneutice podezření“, která sdělovaný význam pokládá za falešný a hledá „pravé“, nevědomé motivy, rozvíjí Ricœur „hermeneutiku důvěry“, která sdělovaný význam kriticky zkoumá, ale neodmítá.

Literární kritička Rita Felski tvrdí, že jeho vlivná analýza "hermeneutiky podezření" nás vybízí k zamyšlení nad tím, jak a za jakým účelem čteme.

Hermeneutické období[editovat | editovat zdroj]

Otázky transcendence a viny přivedly Ricœura ke zkoumání symbolu a mýtu, jejichž analýza vyžaduje určitou metodu. Hermeneutika, která tehdy existovala, se však po Heideggerovi změnila z vědy o porozumění v ontologii, rozvíjenou Hans-Georgem Gadamerem. Ricœur se snaží přepracovat tento „hermeneutický roub na fenomenologii“^[3] právě analýzou mýtů a symbolů a obnovením epistemologického rozměru hermeneutiky.

Od roku 1965 do roku 1970 pomáhá Ricœur zakládat univerzitu v Nanterre u Paříže. Jako výrazný levicový intelektuál doufal, že se mu zde podaří vytvořit dostatečně otevřenou a plodnou atmosféru pro vědeckou práci; prostředí na Sorbonně mu připadalo příliš stísněné. Během studentské revolty roku 1968 však byl studenty vypoklonkován jako „starý šašek“ a nástroj francouzské vlády.

Uchýlil se nejprve do Lovaně a od roku 1970 přednášel také na univerzitě v Chicagu, kde nastoupil na místo po Paulu Tillichovi a zůstal zde až do roku 1985. Seznámil se tak s americkou filosofií, zejména s teorií řečových aktů, a obohatil tak své pojetí interpretace. V této době vznikají jeho nejdůležitější práce o jazyce: La métaphore vive (Živá metafora, 1975), kde se věnuje poetické funkci jazyka, a třísvazkový opus o Aristotelově Poetice Temps et récit (Čas a vyprávění, 1983).

Po emeritování roku 1987 v Paříži a roku 1990 v Chicagu se věnoval dále historicko-filosofickému bádání v jazykově-fenomenologickém kontextu.

Období praktické filosofie[editovat | editovat zdroj]

V závěru své myslitelské dráhy se Ricœur přiklání k otázkám etiky. Roku 1990 vydává dílo Soi-même comme un autre (Já jako druhý). Přijímá rozlišení mezi etikou a morálkou; etika, vycházející z aristotelské tradice, je zaměřen teleologicky, k nějakému cíli, zatímco morálka se drží především v deontologické kategorii povinnosti. Oba přístupy jsou přitom komplementární.^[4] Zároveň se věnuje problému identity, kterou chápe jako narativní-vyprávěnou.

Roku 2000 vydává knihu La mémoire, l'histoire, l'oubli (Paměť, dějiny, zapomnění). Z historického, gnozeologického a fenomenologického pohledu v něm zkoumá problém zkušenosti v souvislosti s kulturní pamětí.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Česky vyšlo[editovat | editovat zdroj]

Filosofie vůle 1: Fenomenologie svobody, Praha 2001
Filosofie vůle 2: Konečnost a provinilost, Praha 2011
Čas a vyprávění 1: Zápletka a historické vyprávění, Praha 2000
Čas a vyprávění 2: Konfigurace ve fiktivním vyprávění, Praha 2002
Čas a vyprávění 3: Vyprávěný čas, Praha 2007
O sobě samém jako o jiném, Praha 2016
Křehká identita; úcta k druhému a kulturní identita, Třebenice 2000
Myslet a věřit: kritika a přesvědčení (rozhovor vedli François Azouvi a Marc de Launay), Praha 2000
Rozhovory (P. Ricoeur a G. Marcel), Brno 1999
Teória interpretácie: diskurz a prebytok významu, Bratislava 1997 (slovenský překlad)
Úkol hermeneutiky: Eseje o hermeneutice, Praha 2004
Výbor z kratších studií, Praha 1989
Život, pravda, symbol, Praha 1993

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Viz http://www.cena-karlaiv.cz/eng_summ.html.
↑ M. Agís Villaverde: Paul Ricoeur and Philosophy in the Twentieth Century Archivováno 18. 11. 2008 na Wayback Machine.
↑ P. Ricœur, Existence a hermeneutika. In: Život, pravda, symbol, s. 180.
↑ Paul Ricoeur, in: Stanford Encyclopedia of Philosophy.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Paul Ricoeur na Wikimedia Commons
Osoba Paul Ricoeur ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Paul Ricoeur

[1] Viz http://www.cena-karlaiv.cz/eng_summ.html.

[2] M. Agís Villaverde: Paul Ricoeur and Philosophy in the Twentieth Century Archivováno 18. 11. 2008 na Wayback Machine.

[3] P. Ricœur, Existence a hermeneutika. In: Život, pravda, symbol, s. 180.

[4] Paul Ricoeur, in: Stanford Encyclopedia of Philosophy.

[1]

[2]

[3]

[4]

Psychoanalýza

Hlavní osobnosti	Sigmund Freud • Anna Freudová • Alfred Adler • Carl Gustav Jung • Margaret Mahlerová • Melanie Kleinová • Jacques Lacan • Donald Woods Winnicott

Další osobnosti	Karl Abraham • Ernest Jones • Otto Rank • Sándor Ferenczi • Theodor Reik • Helene Deutschová • Wilhelm Reich • Edith Jacobsonová • Herbert Marcuse • Erich Fromm • Hans Loewald • Erik Erikson • Slavoj Žižek • Harry Stack Sullivan • Julia Kristevová • Ronald David Laing • Roy Schafer • Heinz Hartmann • Bruno Bettelheim • Janine Chasseguet-Smirgelová • Judith Butlerová • Nancy Chodorowová • Michael Balint • Harry Guntrip • Joseph Sandler • Otto Kernberg • Ronald Fairbairn • John Bowlby • Clara Thompsonová • Edgar Levenson • Daniel Stern • Stephen Mitchell • René Spitz • Wilfred Bion • André Green • Heinz Kohut

Ovlivněni psychoanalýzou	Bohuslav Brouk • Záviš Kalandra • Karel Teige • Vratislav Effenberger • Jiří Pechar • Zbyněk Havlíček • Jan Švankmajer • Gaston Bachelard • André Breton • Salvador Dalí • Roland Barthes • Gilles Deleuze • Paul Ricoeur • Géza Róheim

Koncepty a pojmy	Nevědomí • Předvědomí • Libido • Ego, superego a id • Freudovské přeřeknutí • Oidipovský komplex • Vytěsnění • Narcismus • Volné asociace • Psychoanalytické směry • Pud života a pud smrti • Zrcadlová fáze • Přenos • Archetyp • Bytostné Já • Projektivní identifikace • Attachment (citová vazba)