Paul Celan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hrob Paula Celana
na hřbitově v Thiais, u Paříže

Paul Celan (23. listopadu 1920, v Černovicích v Rumunsku, dnes na Ukrajině - 20. dubna 1970, v Paříži) byl převážně německy píšící rumunský básník, překladatel a spisovatel. Narodil se jako Paul Antschel, později si jméno upravil na rumunštější Ancel a odtud také pochází jeho umělecké jméno, anagram Celan.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Celan se na narodil roku 1920 v Černovicích na Bukovině v Rumunsku židovským rodičům, původním jménem Paul Antschel. V roce 1939 složil maturitu a začal studovat medicínu v Tours ve Francii. Roku 1939 se Celan zapsal v Černovicích ke studiu romanistiky. O rok později připadly Černovice nejdříve Sovětskému svazu, než byly obsazeny roku 1941 německými a rumunskými vojenskými jednotkami. Následuje deportace Celanových rodičů. Celan je přiřazen do pracovního tábora v Rumunsku. Roku 1944 se Celan vrátil do Černovic, které jsou znovu pod Sovětským svazem a vrací se na podzim ke studiu. Od roku 1945 pracuje jako překladatel a lektor v nakladatelství v Bukurešti. První zveřejněné básně pocházejí z této doby. Na konci roku 1947 odchází Celan do Vídně, kde se seznámil se studentkou Ingeborg Bachmannovou (s níž posléze prožil milostný a literární vztah) a půl roku poté do Paříže. Začíná studovat germanistiku a jazykovědu, ve stejném roce vychází jeho první sbírka básní. V roce 1951 se seznámil s výtvarnicí Gisèle Lestrange, s níž se o rok později oženil a která ilustrovala sbírky jeho básní. Roku 1955 se narodil jejich syn Eric. V šedesátých let se vyhrotila kauza s Claire Gollovou, která Celana nařkla z toho, že plagioval básně jejího muže Yvana Golla, které Celan překládal. Celana tato kauza značně psychicky poznamenala, následující roky strávil v psychiatrických léčebnách. Poté, co Celan ve stavu šílenství vztáhnul ruku s nožem na svoji ženu, se s ženou rozhodli žít odděleně. Přesto až do Celanovy smrti udržovali láskyplný vztah.

Pravděpodobně 20. dubna 1970 je nalezen mrtev v Seině. Pravděpodobně skočil z mostu Pont Mirabeau.

Je pochován na Cimetière parisien de Thiais.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Celanovo lyrické dílo patří mezi nejvýznamnější básnická díla 20. století. Celanovy básně, které se vyznačují hořkou kritikou i utopickou touhou, jsou jazykovým experimentem. Nalezneme v nich magický hermetismus, stejně jako střízlivou preciznost, která Celanovi zajistila jak obdiv, tak strhující kritiku. Celanova počáteční tvorba je ovlivněna symbolismem a romantickými vlivy sahajícími od Hölderlina, přes Büchnera až po Trakla, Georgeho a Rilkeho. Stejně silně se v Celanově díle ale ozývá i vliv současné politické básně a konkrétní poezie. Básnická reflexe není u Celana namířena na volnou estetiku, nýbrž reflexi historie, především epochy německého nacionálního socializmu a holokaustu. Díky tematickému zpracování genocidy židů platí Celan za jednoho z nejvýznamnějších představitelů literatury holokaustu. Ve své tvorbě se musel vypořádat se zdrcujícím výrokem německého filozofa Theodora W. Adorna „po Osvětimi už nelze psát básně“. Tento výrok vyvrátil především temnými tóny stesku a důtklivostí žaloby, později rozšiřuje svou výtku na současné neměnící se poměry a bezvýchodnost až po kritiku civilizace. Celanovy básně vznikají převrácením významů, zkratkovitostí a přeskupováním běžné i básnické řeči, která zanechává dojem neologizmů. Svou výpověď poskytuje báseň na hranici srozumitelnosti a poukazováním na nevyslovitelné. Čtenář je postaven před úkol mnohovýznamnost a souvislosti mezi slovy aktivně rozluštit. Celan demontuje tradiční poezii a využívá hudebních rytmů a protikladných výroků. V pozdější tvorbě Celan zcela upouští od metrických předloh a vytváří jakousi anti-poetiku.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Literární ceny[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Celan, Paul: Gesammelte Werke, suhrkamp taschenbuch, Frankfurt am Main 2000.

Článek Radka Malého o Celanově básni Fuga smrti a jejích českých překladech [1]

Rozhlasový pořad Pošta v láhvi Terezy Semotamové věnovaný korespondenci Paula Celana, Gisèle Lestrange a Ingeborg Bachmann [2]