Parlamentní volby v Itálii 2013

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Předčasné parlamentní volby v Itálii, při kterých bylo zvoleno všech 630 poslanců poslanecké sněmovny a 315 členů senátu se konaly 24. a 25. února 2013

Politická situace[editovat | editovat zdroj]

Po předchozích volbách v Dubnu 2008 vytvořil blok a pozdější politická strana Lid svobody se stranou Liga Severu společnou koalici pod vedením premiéra Silvia Berlusconiho. Od roku 2010 začali Berlusconiho stranu postupně opouštět poslanci, včetně šéfa sněmovny Gianfranco Finiho, který založil novou politickou stranu Budoucnost a svoboda. Počátkem Listopadu 2011 uznal premiér Berlusconi ztrátu většiny pro svojí vládu a podal demisi. Hlavní politické proudy v čele s Lidem svobody, ale i doposud opoziční Demokratickou stranou umožnily vznik úřednické vlády v čele s Mariem Montim, která měla dovést zemi k řádným volbám v dubnu 2013. Koncem roku 2012 ovšem Lid svobody odvolal svojí podporu pro Montiho kabinet a ten tak ztratil oporu v parlamentu. Monti podal demisi a prezident Giorgio Napolitano rozpustil parlament.

Volební systém[editovat | editovat zdroj]

V Itálii funguje od Prosince 2005 proporční systém s bonusem pro vítěze. Specifikem systému je koaliční systém, kde je k úspěchu koalice jako celku nutno získat 10%. Pro samostatně kandidující strany je nastavena 4% klauzule, přičemž pokud koalice jako celek nepřekročí 10%, rozpočítávají se strany uvnitř koalice podle 4% hranice. Pro úspěch strany v rámci úspěšné koalice je nutné získat 2% hlasů. Tento systém platí pro volby do sněmovny a volí se ve 26 vícemandátových obvodech. Pokud vítězný blok nezíská alespoň 340 křesel, získává bonus pro vítěze, který většinou zaručí majoritu v dolní komoře. S ohledem na silné postavení senátu je však nutné, aby si vítěz zajistil podporu pro vládu i v horní komoře, kde tato bonifikace neplatí V senátu se volí v 20 vícemandátových obvodech a jsou přísněji nastaveny hranice pro jednotlivé subjekty, to jest 20% pro koalici, 8% pro samostatnou stranu a 3% pro stranu v rámci úspěšné koalice.

Kandidující subjekty[editovat | editovat zdroj]

Koalice Silvia Berlusconiho[editovat | editovat zdroj]

Koalice na rozdíl od dřívějších pestrých pojmenování Berlusconiho koalic(Pól svobody,Dům svobody aj.) v současnosti nenese žádné specifické označení. Páteř této středopravé koalice tvoří Lid svobody s Ligou severu. Dalšími stranami koalice jsou marignální strany Pravice,Bratři Itálie,Velký jih,Italští umírnění v revoluci,Lidová dohoda a Strana důchodců. Ač je za lídra považován Berlusconi, sám nevylučuje možnost, že v případě úspěchu zaujme post premiéra někdo jiný a on sám se stane kupříkladu ministrem hospodářství.

Itálie.Společně dobrá[editovat | editovat zdroj]

Italsky Italia. Bene Comune je blok italských středolevicových stran a podle prognóz i favorit nadcházejících voleb. Vedle největší středolevicové Demokratické strany je tvořena Levicově ekologickou svobodou a Demokratickým středem, na úrovni regionů pak v rámci bloku kandidují Italská socialistická strana a Lidová strana jižního Tyrolska. Lídrem seskupení je předák Demokratické strany Pier Luigi Bersani.

S Montim pro Itálii[editovat | editovat zdroj]

Italsky Con Monti per l'Italia je centristickým blokem ustanoveným 28. prosince 2012. Lídrem seskupení je dosluhující premiér Mario Monti, který krátce předtím odmítl nabídku Silvia Berlusconiho stát se lídrem pravicové koalice. Seskupení tvoří Občanská volba, Budoucnost a svoboda a Unie středu.

Hnutí pěti hvězd[editovat | editovat zdroj]

Italsky Movimento 5 Stelle je populistickým a euroskeptickým hnutím, které se vymezuje vůči dosavadním parlamentním stranám. Založeno bylo v roce 2009, ale vzestup zaznamenalo až po úspěchu v regionálních volbách 2012. Lídrem je bývalý komik Beppe Grillo

Občanská revoluce[editovat | editovat zdroj]

Italsky Rivoluzione civile je radikálně levicové a ekologické seskupení, vytvořené 29. prosince 2012. Politicky stojí nalevo od Bersaniho bloku a vyznačuje se i značně protikorupční rétorikou. Občanskou revoluci tvoří bývalý spojenec Demokratické strany v předchozích volbách Itálie zájmů, dále Federace levice,která se skládá ze Strany komunistické obnovy a Strany italských komunistů,dále je tvořena Federací zelených a Oranžovým hnutím. Lídrem je Antonio Ingroia.

Předvolební průzkumy[editovat | editovat zdroj]

Prognózy před parlamentními volbami provádí celá řada agentur(Demos,Ipsos,Tecné,EMG,Demopolis aj.). Podle většiny z nich je favoritem blok "Itálie, obyčejně dobrá", která s podporou 32-35% drží mírný náskok nad Berlusconiho koalicí( 26-30%).Boj o třetí místo svádí Hnutí pěti hvězd s blokem "S Montim pro Itálii", oba subjekty získávají v průzkumech 11-16%. Z dalších kandidujících subjektů má šanci na úspěch již jen Občanská revoluce s 4-6% podpory.

Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Volby do Poslanecké sněmovny i Senátu sice vyhrála středolevicová koalice, ale jen velice těsně před pravicovým blokem Silvia Berlusconiho. Velkým překvapením byl zejména úspěch populistického Hnutí pěti hvězd, které překvapilo téměř pětadvaceti procentní podporou a skončilo jen pár procentních bodů za dvěma nejsilnějšími bloky. Naopak debaklem volby skončily pro Montiho centristický blok, který se sice do parlamentu dostal, ale pouze s necelými deseti procenty. Naproti tomu Občanská revoluce se ani do jedné komory neprobojovala. Levice sice díky volebnímu systému získala většinu v Poslanecké sněmovně, ale v Senátu nedala dohromady většinu ani s Montiho blokem. Rozhodujícími stranami v obou komorách parlamentu se staly Demokratická strana, Lid svobody, Hnutí pěti hvězd, Občanská volba, Levicově ekologická svoboda, Liga severu a Unie středu. Volby ukončily dlouholetou kariéru Gianfranca Finiho, jehož Budoucnost a svoboda, která byla součástí Montiho koalice, se do parlamentu nedostala.

Povolební situace[editovat | editovat zdroj]

Itálie se po volbách dostala do patové situace, která byla zapříčeněna absencí akceschopné většiny v Senátě. Mezi dvěma největšími stranami navíc existoval rozporný názor na vládním uspořádání. Berlusconiho Lid svobody požadoval vytvoření velké koalice, což ale Bersani odmítal a žádal vytvoření úřednické vlády.

Po prezidentských volbách, ve kterých se Giorgio Napolitano stal historicky prvním znovuzvoleným italským prezidentem, odstoupil Bersani z čela Demokratické strany, protože se mu nepodařilo do prezidentského křesla prosadit expremiéra Romana Prodiho. Vedení Demokratické strany převzal pragmatičtější Enrico Letta, jehož 25. dubna pověřil prezident Napolitano sestavením vlády. 28. dubna byla jmenována Lettova vláda. Tvoří jí dvaadvacet členů, přičemž nejsilnější zastoupení má Demokratická strana, která obsadila deset resortů, Berlusconiho Lid svobody šest křesel, po jednom ministrovi získala Občanská volba, UDC a Italští radikálové. Tři ministři jsou nezávislí.