Parametr funkce

Parametr funkce je označení pro vstupní data funkce v programování.

Formální a skutečný parametr

Tento pojem ve skutečnosti zahrnuje dvě odlišné věci:

• Formální parametr je parametr použitý při psaní funkce, její vnitřní proměnná. Ta je vždy před zpracováním nahrazována hodnotou skutečného parametru.
• Skutečný parametr je proměnná nebo výraz dosazený při volání funkce. Při volání funkce je jeho hodnota přiřazena formálnímu parametru.

Způsoby předávání parametru

Navázání skutečného parametru na formální lze dosáhnout několika odlišnými způsoby. Ve většině dnešních programovacích jazyků se používají hlavně předávání parametrů hodnotou a odkazem:

• Při předávání hodnotou (call-by-value) se těsně před zpracováním těla funkce skutečný parametr vyčíslí a výsledek se zkopíruje do lokální proměnné uvnitř volané funkce. Jakékoli změny parametru uvnitř volané funkce nemají vliv na volající funkci, neboť se pracuje s lokální kopií, předávání hodnotou tedy lze používat pouze pro vstupní parametry. Tento způsob je typický např. při vytváření aritmetických funkcí.
• Při předávání odkazem (call-by-reference) se formální parametr uvnitř volané funkce bere jen jako jiné označení (alias) pro proměnnou předanou jako skutečný parametr, tzn. ve volané funkci se pracuje přímo s předávanou proměnnou, nevytváří se tedy kopie (což zvláště u strukturovaných proměnných znamená zpravidla úsporu času i paměti). Volaná funkce změnou parametru ovlivňuje i volající funkci (takže předávání odkazem lze používat pro výstupní či vstupně-výstupní parametry), nevýhodou však je, že parametrem může být jen proměnná a nikoli výsledek obecného výrazu. Předávání odkazem se obvykle implementuje pomocí ukazatele na předávanou proměnnou.

Někdy se používají také o něco netradičnější způsoby předávání jako např. předání hodnotou s kopií při návratu (call-by-copy-restore) nebo předání jménem (call-by-name).

Předávání jménem

Bylo použito např. v Algolu 60. Předávání je podobné jako při předávání referencí, ovšem hodnota proměnné se vyhodnocuje v těle funkce pokaždé.

Příklad:

procedure P(X);
integer X;
begin
    write(X);
    I:=I+1;
    write(X);
end

Při zavolání funkce:

P(A[i]);

se pak vypíší prvky v poli A na místě I a I+1.