Papoušek karolinský

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPapoušek karolinský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
vyhynulý
vyhynulý[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
Čeleďpapouškovití (Psittacidae)
Rodpapoušek (Conuropsis)
Binomické jméno
Conuropsis carolinensis
(L., 1758)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Papoušek karolinský (Conuropsis carolinensis) je vyhynulý druh papouška náležící do rodu Conuropsis. Popsal jej Carl Linné roku 1758. Papoušek obýval východ Spojených států amerických, kde vytvořil dva poddruhy, jejichž populace oddělovalo Appalačské pohoří. Preferoval lesy u vodních ploch.

Papoušci karolinští byli malými papoušky, měřili okolo 30 cm, rozpětí křídel činilo asi 58 cm. Samci dosahovali mírně větší velikosti než samice. Tělo mělo převážně zelenou barvu, s křídly a rameny zčásti vybarvenými žlutavými odstíny. Krk s hlavou byl také zbarven žlutě, obličej a horní část hlavy oranžově, duhovka byla hnědavá. Stehna měla zbarvení žluté, zbytek končetin hnědé až růžové. Papoušek karolinský žil ve velkých hejnech, jednotliví ptáci posilovali své svazky probíráním peří. Noc trávili hlavně v dutinách stromů. Rychle létali a nepříjemně křičeli. Papoušek karolinský se živil semeny, další rostlinnou potravou či hmyzem, přičemž neváhal zaútočit ani na úrodu zemědělců. Hnízdil během března až dubna, snůška činila dvě až pět vajec.

Papouška karolinského vybíjeli zemědělci, protože jim ničil úrodu. Bylo jich možno najednou zabít velké množství, neboť se vraceli ke svým mrtvým druhům z hejna. Lovili se také pro maso, jejich peří se využívalo coby ozdoba do klobouků a odchytáváni byli i živí jedinci pro chov v zajetí, převážně poté, co se stali vzácnými. Tehdy začali o ptáka stát i ornitologové a usilovali o co největší počet vzorků. Mimo toto pronásledování papouškům ubýval i biotop, lesy Evropané těžili pro dřevo nebo je nahradili plantážemi. Do Ameriky byly dovezené nové choroby a nepůvodní zvířata včetně včel, které mohly ptákům zabírat dutiny stromů. Ještě na začátku 19. století byl tento druh hojný, ale již v 80. letech 19. století se stal kvůli těmto faktorům velmi vzácným. Poslední jedinci ve volné přírodě byli zabiti roku 1904 u jezera Okeechobee na Floridě (i nadále však byla hlášena údajná nebo neověřená pozorování), v zajetí poslední jedinec – Incas – uhynul v únoru roku 1918. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako vyhynulý.

Taxonomie

Papouška karolinského poprvé objevil Humphrey Gilbert, anglický mořeplavec a kolonizátor Severní Ameriky, již v roce 1583 na území dnešní Floridy. Do Evropy byli první jedinci zasláni až ve třicátých letech 18. století.[2] Vědecký popis prvně učinil až švédský biolog Carl Linné roku 1758. Zvolil vědecké jméno Psittacus carolinensis a popis ptáka zveřejnil ve svém díle Systema naturae, vydání deset, strana 97.[3] Do současného rodu Conuropsis byl papoušek karolinský přeřazen až později, roku 1891, a to Italem Tommasem Salvadorim,[4] který rozdíly mezi těmito dvěma rody zaznamenal při práci s exempláři v londýnském muzeu.[2]

Papoušek karolinský je řazen do čeledi papouškovití (Psittacidae)[3] a v ní do tribu Arini,[5] který je tvořen převážně americkými papoušky. Náleží do rodu (generis) Conuropsis.[3] Popsány byly dva poddruhy (subspecie), oba během 18. století:[6]

  • † C. c. ludoviciana (Gmelin, 1788)
  • † C. c. carolinensis (L., 1758); nominátní poddruh.[7]
Kladogram dle analýzy Kirchmana & kol.
 
 
 

Cyanopsitta spixii

 
 
 

Orthopsittaca

 
 
 

Primolius

 
 
 

Ara macao

 
 

Ara glaucogularis

 
 
 
 
 
 
 
 

Conuropsis carolinensis

 
 

Conuropsis carolinensis

 
 
 
 

Nandayus nenday

 
 
 

Aratinga solstitialis

 
 

Aratinga auricapillus

 
 
 
 
 

O příbuznosti s jinými druhy probíhaly diskuse. Na základě anatomických detailů byl papoušek karolinský často považován za příbuzného rodu aratinga (Aratinga) či papouška mnišího (Myiopsitta monachus).[8] Genetická analýza, která by zařadila tento druh do fylogenetického stromu, byla provedena roku 2012. Výzkumný tým tvořili Jeremy J. Kirchman, Erin E. Schritzinger a Timothy F. Wright. Zkoumány byly druhy z 28 rodů tribu Arini a také někteří další papoušci, z papouška karolinského pak byla DNA vyextrahována prvně (použité exempláře pocházely z New Mexico State University Vertebrate Museum). Analýza ukázala, že klad papoušků karolinských vystupoval jako sesterský klad vůči aratinze sluneční (Aratinga solstitialis), aratinze zlatohlavé (Aratinga auricapillus) a nandeji černohlavému (Nandayus nenday). Vůči tomuto celému kladu byly postaveny klady tvořené druhy ara kaninda (Ara glaucogularis), ara arakanga (Ara macao), ara šedolící (Primolius couloni), ara rudobřichý (Orthopsittaca manilata) a ara škraboškový (Cyanopsitta spixii).[9] S papouškem mniším naopak papoušek karolinský příbuzný nebyl. Výsledky naopak poukázaly spíše na to, že podobnost těchto dvou druhů byla dána konvergentním vývojem.[8]

V rámci rodu Conuropsis je znám ještě jeden druh, Conuropsis fratercula, jehož na základě pažní kosti popsal Alexander Wetmore. Fosilie tohoto ptáka jsou jedinými fosilními záznamy papouška ze Severní Ameriky. Dosahoval menší velikosti než papoušek karolinský.[9]

Výskyt

Papoušek karolinský orientovaný nalevo mezi větvemi
Papoušek karolinský

Papoušek karolinský byl ptákem nearktické oblasti,[10] jeden z mála původních druhů papoušků žijící ve Spojených státech amerických.[11] Endemitně obýval jejich východ, oblast od Mexického zálivu (Florida) přes Severní Karolínu až ke skupině Velkých jezer na hranicích s Kanadou. Papoušek karolinský obýval ze severněji položených států například Ohio či Wisconsin, žil také při pobřeží (New York).[11][10][12] Ptáci nicméně nebyli v těchto oblastech tolik hojní a objevování tu byli převážně jednotlivci. Na západě areál výskytu papouška karolinského zasahoval do Texasu, Oklahomy či Nebrasky.[13] Vůbec nejzápadněji se vyskytoval v Coloradu.[10] Pozorováni byli opět především jednotlivci.[13]

Na základě poddruhů se C. c. ludoviciana vyskytoval od jižního pobřeží až do oblasti řek Mississippi a Missouri a subspecie C. c. carolinensis se vyskytovala na zbytku areálu na východě Spojených států mezi Virginií a Floridou.[6] Geografickou bariéru mezi těmito dvěma poddruhy představovalo Appalačské pohoří.[13] Papoušek karolinský se tak mohl vyskytovat v areálu o rozloze až 2 500 000 km2.[14] Roku 2013 nicméně ornitolog Kevin Burgio z Connecticutské univerzity jeho rozlohu významně snížil.[15]

Papoušek karolinský preferoval převážně lesní porosty tvořené javory kleny (Acer pseudoplatanus) nebo cypřiši (Cupressus) v blízkosti vodních ploch, obývat však mohl i jiné biotopy.[12] Prosperoval i v zemědělských oblastech.[10] Vhodné prostředí nezáviselo na klimatu, ale spíše na typu půdy a dostupnosti potravy.[16]

Popis

Otáčející se exemplář papouška karolinského

Papoušci karolinští byli malými papoušky, měřili něco kolem 30 cm,[13] maximální rozpětí křídel činilo 58 cm. Vyvinul se u nich mírný pohlavní dimorfismus. Samičky dosahovaly menší velikosti nežli samci.[10] Samec měl křídlo o velikosti mezi 18 až 20 cm, křídlo samičky bylo trochu kratší, 18 až 19,5 cm. Dlouhý ocas mohl měřit u samců mezi 12 až 16 cm, menším samicím se vyvinul o velikosti mezi 12,5 až 15,5 cm. Zánártí mělo u obou pohlaví stejnou velikost, maximálně 1,9 cm a minimálně 1,6 cm. Zobák dosahoval délky 2,3 až 2,5 cm u samce, samice jej měly opět mírně menší, mezi 2,2 až 2,4 cm. Hmotnost papoušků karolinských činila asi 280 g,[7] jiné zdroje ji však uvedly výrazně nižší, s váhou asi 100 g.[17]

Zbarvení bylo u obou pohlaví shodné, zde se pohlavní dvojtvárnost nevyvinula. Druh byl zbarven hlavně odstíny zelené, oranžové a žluté. Tělo bylo zelené, na břiše se světlejšími odstíny. Rovněž ocas měl zelené zbarvení. Křídla a ramena měla zčásti žluté odstíny. Žlutého zbarvení dosahoval i krk s hlavou.[13][10][7] Toto zbarvení se odrazilo i v jednom původním názvu pro druh z jazyka indiánského kmene Seminolů „puzzi la nee” („žlutá hlava”).[18] Obličej a horní část hlavy byly zbarveny oranžově, duhovka hnědavě. Stehna měla žlutou barvu, zbytek končetin se pohyboval mezi odstíny hnědé a růžové. Nedospělí jedinci se od dospělců odlišovali převážně jednotným zeleným zbarvením bez znaků na křídlech, obličej a horní část hlavy měly ještě oranžovo-hnědavý nádech. Na základě zbarvení bylo možné odlišit i dvě známé populace; východní poddruh měl odstíny na křídlech sytější.[7][10][13]

Chování

Kresba papouška karolinského sedícího ne bidýlku směrem doprava s roztaženými křídly. Pod obrázkem několik žlutotmavých ptáků náležících k jinému druhu
Papoušek karolinský z knihy Alexandera Wilsona

O chování papouška karolinského není známo dostatečné množství informací. Některé informace zanechali vědci, jako Alexander Wilson, John James Audubon a další autoři.[18] Podobně jako také již vyhubený holub stěhovavý, žil papoušek karolinský ve velkých koloniích.[11] Jedno hnízdo mohlo sdílet až třicet ptáků, celkem jich potom v kolonii žilo až tisíc.[19] Svazky ve skupině posilovali vzájemným probíráním peří, den trávili především klidně.[10]

Papoušek karolinský uměl rychle létat a během letu obvykle nepříjemně křičel; toto volání, znějící jako „kí, kí, kí“ se rozléhalo na velké vzdálenosti.[7][20] Takto ozývat se začal asi hodinu po východu slunce.[21] Vokální repertoár byl ovšem bohatší a papoušci mezi sebou komunikovali i pomocí jiných zvukových signálů. Dalšími výkřiky upozorňovali na nebezpečí ze strany predátorů či přivolávali své druhy, pokud byli zraněni. Pokud byl některý papoušek zabit, ostatní členové hejna se k němu vraceli a přelétávali nad ním.[10] Toto chování popsal jak Audubon,[20] tak Wilson, kterému to zabíjení papoušků znechutilo.[21] Mluvit se papoušek karolinský naučit nedokázal.[20]

Během šplhání po stromech si papoušci pomáhali zobákem, naopak na zemi se chovali neobratně a často, pokud na ně člověk narazil náhodně, se nepokoušeli ani zmizet. Pokud viděli člověka z větší dálky, schovali se.[20] Obecně byl krotký a dal se ochočit.[22] Noc trávili v dutinách stromů, odpočívali v nich ale i během dne. Ptáci, kteří se již do dutin nevešli, spali zachycení na stromech pomocí končetin a zobáků. Obvykle spolu spalo třicet až čtyřicet ptáků natěsnaných vedle sebe.[20][23]

Přes zimu z chladných areálů papoušek karolinský migroval,[10] pochybné jsou teorie o tom, že druh hibernoval.[13] Na chlad byl přizpůsobivý, Wilson zmínil pozorování papoušků karolinských během sněhové bouře.[24]

Potrava

Černobílá fotografie představující hlavu a ramena muže v obleku s kravatou, na jehož hrudi sedí živý papoušek karolinský
Jedna ze dvou známých fotografií živého papouška karolinského; papoušek se jmenoval Doodles, odchytil jej ornitolog Robert Ridgway roku 1896 a dal jej na starost malakologovi a karcinologovi Paulovi Bartschovi, jenž si ptáka ochočil. Doodles uhynul roku 1914.[11]

Svou potravu papoušci karolinští sháněli na začátku a ke konci dne.[10] Krmili se různými semeny,[10] například z ostrokvětů (Cenchrus), řepní (Xanthium), které byly v tu dobu dle Audubona hojné[20] a podle Wilsona šlo o jejich nejoblíbenější potravu,[24] či borovic pinií (Pinus pinea). Přiživit se mohli i jinými rostlinnými produkty[18] a také hmyzem. Při krmení si potravu přidržovali drápy.[10] Audubon ve své monografii popsal přesný způsob krmení tohoto ptáka. Nejprve na řepeň vyšplhal, utrhnul plod a kloval do něj tak dlouho, dokud nevypadlo semeno. Mimo tuto potravu papoušek karolinský žral i úrodu farmářů, čímž mohl způsobit i velké škody. Audubon k tomu píše:[20]

…Stohy obilí ležící na poli jsou napadány hejny těchto ptáků, kteří je často pokrývají tak, až to vypadá, jako by na nich byl položen barevný koberec. Obklopí celý stoh, vytahují stébla a zlikvidují dvakrát tolik zrní než by ukojilo jejich hlad… …ve velkých množstvích létají na naše jabloně a hrušně v sadech; utrhnou ovoce, otevřou jej až k jádru a zklamáni ještě měkkými semeny mléčné konzistence zase jabloň nebo hrušeň opouštějí…

Papoušek karolinský mohl být kvůli potravě, kterou konzumoval, pro některé tvory jedovatý. Řepně obsahují toxický glykosid atractylosid (zaznamenaný i v bádelích a dalších rostlinách)[25] a pták mohl tento toxin absorbovat do těla. John James Audubon uvedl, že po sežrání papouška karolínského zemřelo několik koček. Své kočce dal sám sežrat vnitřnosti z několika zastřelených papoušků a ta brzy zmizela.[26] Wilson zase ve své publikaci napsal, že mu jedna žena z města Natchez v Mississippi sdělila, že kočce podala maso z papouška a ta za kratší dobu zahynula.[23] Poté, co Wilsonovi jeho papoušek uhynul, provedl experiment, při kterém kočce s dvěma koťaty předložil maso a vnitřnosti papouška; žádné z testovaných zvířat však nevykazovalo příznaky otravy. Dotyčný pták však nebyl krmen řepněmi, a tak jedovatý být nemusel, pokus tedy neměl vypovídající hodnotu.[27]

Rozmnožování

O rozmnožování tohoto druhu existuje málo informací. Nebylo odhaleno, kdy se poprvé rozmnožoval, jak rozmnožování probíhalo (uvažuje se o monogamii), či jaká byla úmrtnost mláďat.[10][18] Papoušci hnízdili během března a dubna zřejmě v dutinách stromů a snůška činila dvě až pět vajec.[10][13] Ta měřila asi 2,7×3,5 cm.[7] Některé informace o hnízdění se snažil získat například Wilson, ale od místních lidí obdržel protichůdná vyjádření. Dle některých si papoušek hnízdo vystýlal materiálem; jeden muž mu sdělil, že bylo tvořeno malými slepenými větvičkami, dle jiných však nikoli a dutina ničím vystlána nebyla.[28]

Mláďata se vyklubala za 23 dní, v zajetí se o ně starali oba rodiče, ale chov často nedopadl úspěšně. Pohlavní dospělost byla dosažena asi za jeden rok.

k predátorům patřili například jestřábi Cooperovi (Accipiter cooperii), hnízda pak mohli vybírat hadi (Serpentes), mývalové (Procyon lotor) či veverkovití (Sciuridae).[10][13] Papoušek karolinský se uměl bránit pomocí svého zobáku.[20]

Vyhynutí

Barevná fotografie; před černým pozadím stojí kostra papouška karolinského viděná z levého boku, pod ní zažloutlá stará karta s popiskem exponátu
Kostra papouška karolinského

Přesné důvody vyhynutí nejsou známé. Jednalo se zřejmě o kombinaci několika faktorů způsobených Evropany;[13] původní obyvatelé Severní Ameriky papouška neohrožovali.[29] Farmáři papoušky karolinské pronásledovali a hromadně stříleli kvůli ničení úrody, a to ještě nedlouhou dobu před vyhynutím. Přesná čísla takto zabitých ptáků nebyla evidována.[30] Zranitelnými se papoušci stávali v důsledku návratu k mrtvým ptákům z hejna, čímž jich bylo možné zabít velké množství.[10] Obvykle stačilo zastřelit pouze několik ptáků, ostatní se k nim sletěli a zemědělci následně zabili i tyto jedince.[29] Audubon jeden takový lov přikrášleně[30] popsal. Farmáři dle jeho pozorování mohli vybít téměř celé hejno. Ztráty během několika hodin dosahovaly i několika set papoušků.[20] Papoušci karolinští pak byli zabíjení rovněž ze sportu, sloužili také jako zdroj masa a jejich peří se využívalo coby módní doplněk;[30] tvořilo ozdobu klobouků.[29]

Odchyt živých ptáků z volné přírody do zajetí se zvýšil poté, co se stali vzácnějšími.[13] Lovci přes dutinu, kde papoušci spali, hodili sítě, a tak je lapili. Tehdejší ornitologové zase stáli o co největší počet vzorků vzácného ptáka včetně vajíček.[30] Nebezpečí pro papoušky karolinské však nepředstavoval pouze lov. Jejich přirozené prostředí nebylo výrazně narušeno,[13] přesto v místech, kde Evropané vykáceli les, již nebyli obvykle pozorování.[7] Evropané začali v jejich areálu výskytu vytvářet plantáže tabáku, rýže či bavlníků. Po roce 1840 bylo mýcení lesů na velkém vzestupu. Lesy byly káceny také pro dřevo. Do roku 1860 zemědělství ustoupilo nejméně 153 000 000 akrů lesa, pro dřevo a jiné důvody došlo ke zničení dalších 11 000 000 akrů lesa. Dovezeny též byly nové choroby (je možné, že papoušek karolinský podléhal i neznámé epidemii přenášené drůbeží[18]), zvířata včetně včel, kterým se v novém prostředí dařilo a papouškům začaly zabírat doupné stromy.[30]

Ještě na začátku 19. století byl papoušek karolinský hojným druhem a jeho populace sahala až k milionům.[11] Kolem 30. let se už ale stal vzácnějším druhem. John James Audubon v té době zmiňoval, že severně od Cincinnati žilo již jen velmi málo jedinců a dle něj v okolí Mississippi vymizela během této doby okolo patnácti let více než polovina původního počtu ptáků.[20] Na počátku 40. let vymizel pták v Ohiu, během 70. let v Tennessee, Mississippi, Alabamě a dalších státech východně od řeky Mississippi mimo Floridu, západně od Mississippi roku 1891,[30] přičemž již v 80. letech 19. století se stal papoušek velmi vzácný.[29] Během této doby v Německu zdivočelo jedno hejno, ale bylo vystříleno.[31] Zbývající ptáci přežívali až do dalšího století na Floridě, poslední papoušci byli uloveni roku 1904 u jezera Okeechobee.[12][pozn. 1]

Papoušci karolinští byli chováni v zajetí, kde se i rozmnožovali, ovšem úmrtnost byla vysoká a všichni chovaní jedinci postupně uhynuli.[13] Jednotlivé instituce mezi sebou nenavázaly spolupráci v chovném programu.[30] Poslední ptáci v zajetí pocházeli ze zásilky 16 papoušků pro ZOO v Cincinnati, zbývající pták z této zásilky jménem Incas zahynul pravděpodobně ve čtvrtek 21. února 1918. Několik měsíců před tím uhynula předposlední samice Lady Jane. Před jejich smrtí se oba exempláře pokoušela koupit Londýnská zoologická zahrada. Incasovo tělo bylo odesláno do Smithsonova institutu, ale z neznámého důvodu k dopravení zásilky nedošlo.[11][pozn. 2]

Údajná pozorování

Vycpaný papoušek sedící do oku s hlavou orientovanou dopředu na větvi. Nad ním vidíme část těla dalšího papouška. Černé pozadí.
Exemplář v Museum Wiesbaden v Německu

Po ulovení posledních papoušků u jezera Okeechobee se stále objevovaly zprávy s neověřenými, údajnými pozorováními, například v Missouri roku 1905, v Kansasu o sedm let později, z Floridy byla podobná pozorování hlášena ještě koncem 30. let. Jeden tamní obyvatel Henry Redding upozornil na menší hejno papoušků u Fort Drum Creek v okrese Okeechobee roku 1920, jen o šest let později pocházelo z tohoto distriktu další pozorování několika ptáků. Mezi lety 1933 a 1934 prý objevil George M. Melamphy několik těchto ptáků, další pozorování pocházelo například z roku 1936 od ornitologa Alexandera Sprunta. Během 30. let 20. století kolovaly zvěsti o výskytu papouška v bažinách okolo řeky Santee River v Jižní Karolíně. V této oblasti následně vznikla elektrárna a stavba zničila zdejší biotop, proto otázka výskytu papouška karolinského zde zůstala nezodpovězena. Některým zprávám byla věnována pozornost, ovšem k průkaznému objevu papouška karolinského již nikdy nedošlo. Je možné, že v daných případech lidé pozorovali jiný druh papouška, který unikl ze zajetí.[4][7][13][30]

Mezinárodní svaz ochrany přírody prohlásil tento druh jako vyhynulý roku 1988.[12] V Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin není zařazen.[10] V muzeích je uloženo 16 koster a přes 700 kožek. Existuje i několik vzorků vajec, minimálně dvacet.[13]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Některé zdroje uvádějí datum zabití posledního exempláře ve volné přírodě na rok 1913,[29] IUCN se kloní k datu 1904.
  2. ↑ Ve stejné zoologické zahradě uhynula několik let před smrtí Incase i Martha, poslední jedinec holuba stěhovavého. Její tělo do Smithsonova institutu doputovalo.[11]

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b FLANK, Lenny. The Disappearance of the Carolina Parakeet [online]. lflank.wordpress.com, 9.10.2015 [cit. 2018-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c Conuropsis carolinensis (Carolina Parakeet) - Avibase. avibase.bsc-eoc.org [online]. [cit. 2018-02-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b GEORGE M, Eberhart. Mysterious creatures : a guide to cryptozoology. 2. vyd. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO Dostupné online. ISBN 1576072835. S. 87. 
  5. ↑ Arini. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-02-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Carolina Parakeet (Conuropsis carolinensis). www.hbw.com [online]. [cit. 2018-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e f g h FULLER, E. Extinct birds. New York, N.Y.: Facts on File 256 s. Dostupné online. ISBN 0816018332. S. 150−153. 
  8. ↑ a b GRRLSCIENTIST. Extinct Carolina parakeet gives glimpse into evolution of American parrots. the Guardian [online]. 2012-09-19 [cit. 2018-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b KIRCHMAN, Jeremy J.; SCHIRTZINGER, Erin E.; WRIGHT, Timothy F. Phylogenetic Relationships of the Extinct Carolina Parakeet (Conuropsis carolinensis) Inferred from DNA Sequence Data. The Auk. 2012-04-01, roč. 129, čís. 2, s. 197–204. Dostupné online [cit. 2018-02-13]. ISSN 0004-8038. DOI 10.1525/auk.2012.11259. 
  10. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r AMRHEIN, K. Conuropsis carolinensis [online]. Animal Diversity Web, 2006 [cit. 2018-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b c d e f g FULLER, Errol. Lost Animals: Extinction and the Photographic Record. Londýn: Bloomsbury Publishing Plc, 2013. ISBN 978-1-4081-7215-5. Kapitola Carolina Parakeet. 
  12. ↑ a b c d BIRDLIFE INTERNATIONAL. Conuropsis carolinensis [online]. IUCN [cit. 2018-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o HUME, Julian P.; WALTERS, Michael. Extinct Birds. London: Bloomsbury Pub, 2012. 545 s. ISBN 9781408157251. 
  14. ↑ Conuropsis carolinensis - (Linnaeus, 1758) [online]. NatureServe [cit. 2018-02-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ IMBLER, Sabrina. http://www.audubon.org/magazine/winter-2017/we-now-know-real-range-extinct-carolina-parakeet [online]. Audubon, Zima 2017 [cit. 2018-04-22]. [We Now Know the Real Range of the Extinct Carolina Parakeet Dostupné online]. (anglicky) 
  16. ↑ WILSON, A. American ornithology, vol. 3. Philadelphia: [s.n.], 1811. S. 91. (anglicky) [Dále jen Wilson]. 
  17. ↑ AnAge entry for Conuropsis carolinensis [online]. genomics.senescence.info [cit. 2018-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b c d e SNYDER, NOEL F. R.; RUSSELL, KEITH. Carolina Parakeet (Conuropsis carolinensis). The Birds of North America Online. Dostupné online [cit. 2018-02-18]. DOI 10.2173/bna.667. (anglicky) 
  19. ↑ Carolina Parakeet [online]. robinsonlibrary.com: robinsonlibrary.com, rev. 20.12.2017 [cit. 2018-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ a b c d e f g h i j AUDUBON, J. J. Ornithological biography. Vol. 1.. Edinburgh: J. J. Audubon, 1831. Kapitola Carolina_Parrot. 
  21. ↑ a b Wilson, s. 92.
  22. ↑ BUTLER, Amos. NOTES ON THE RANGE AND HABITS OF THE CAROLINA PARRAKEET.. The Auk. 1892, čís. 9, s. 49−56. 
  23. ↑ a b Wilson, s. 93.
  24. ↑ a b Wilson, s. 90.
  25. ↑ BARCELOUX, Donald. Medical toxicology of natural substances : foods, fungi, medicinal herbs, plants, and venomous animals. Los Angeles: University of California ISBN 978-0-471-72761-3. S. 515. (anglicky) 
  26. ↑ BIRKHEAD, Tim. Bird sense : what it’s like to be a bird. New York: Walker & Company ISBN 978-0-8027-7968-7. 
  27. ↑ Wilson, s. 99.
  28. ↑ Wilson, s. 94.
  29. ↑ a b c d e PIPER, R. Extinct Animals - An Encyclopedia of Species That Have Disappeared during Human History. Connecticut; London: GREENWOOD PRESS, 2009. ISBN 978–0–313–34987–4. S. 13-16. (anglicky) 
  30. ↑ a b c d e f g h SAIKKU, Mikko. The Extinction of the Carolina Parakeet. Environmental History Review. 1990-10-01, roč. 14, čís. 3, s. 1–18. Dostupné online [cit. 2018-02-26]. ISSN 1053-4180. DOI 10.2307/3984724. (anglicky) 
  31. ↑ VIERINGOVÁ, Kerstin; KNAUER, Roland. Ohrožené druhy zvířat. Překlad Helena Kholová. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2012. ISBN 978-80-242-3180-8. S. 151. 

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Papoušek_karolinský&oldid=16547845“