Papežství v renesanci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Papežství v renesanci je obdobím, kdy papežové využívali církevní moci a peněz k podporování a povzbuzení humanistických umělců. Již ve 14. století začali lidé znovu objevovat krásu antického Řecka a Říma, jejich umění, jazyk a kulturu. Dochází k začleňování antických prvků do produktů křesťanské umělecké kultury. Umělci se pokoušeli napodobit architekturu, sochařství, poezii a literaturu. Prvním renesančním papežem byl Mikuláš V. (1447 – 1455).[1]

Renesanční papežové[editovat | editovat zdroj]

Papež Pius II.

Renesance a s ní související intelektuální hnutí humanismus vzniká v Itálii od koncem 13. století. [2] Slovo pochází z italštiny a znamená „znovuzrození“. Tedy především antiky. Dosavadní gotický směr zdůrazňoval nebe, což symbolizovala výška věží gotických katedrál, renesance upřednostňovala život na této zemi a snažila se odhalit jeho krásy.[3] Počáteční průkopníci renesance se snažili prosazovat její hodnoty v souladu s křesťanstvím. Radost ze života přijímali v křesťanském duchu, život považovali za „Boží dar“. [zdroj?] Později značná část umělců a myslitelů začala uznávat antický vzor života, tedy užít si co nejvíce rozkoší bez ohledu na to, zda je to hřích či nikoliv.

Mikuláš V.[editovat | editovat zdroj]

Nástupcem Evžena IV. se stal roku 1447 univerzitní profesor Tommaso Parentucelli, jenž přijal jméno Mikuláš V. (1447- 1455). Za jeho pontifikátu složil svou funkci poslední vzdoropapež v dějinách, Felix V. Mikuláš V. patřil k předním učencům své doby, miloval kulturu a vědu. Po svém nástupu do úřadu si musel dávat pozor na to, aby ničím neposílil upadající konciliarismus. Shromáždění se roku 1449 rozešlo a papež tak měl volné ruce. Mikuláš V. byl také svědkem pádu Konstantinopole do rukou Turků.[4]

Kalixtus III.[editovat | editovat zdroj]

Kalixtus III. (1455-1458) byl od 4. st. prvním španělským papežem. Před svým jmenováním byl známý jako Alfonso Borgia. Je prvním významným představitelem rodiny Borgiů, která v historii papežství proslula. Úřad zastával pouhé tři roky a zavedl nepotismus, tj. označení systému, kdy jsou přednostně dosazeni do funkce příbuzní, přátelé nebo obchodní partneři.

Pius II.[editovat | editovat zdroj]

Nástupcem Kalixta III. se stal Pius II. (1458-1464). Také on byl typický renesanční vzdělanec. Většina jeho spisů, včetně dvou dramat, zrcadlí renesančních období. Ani on se nevyhnul nepotismu a dva své synovce jmenoval kardinály. Jeden z nich později vládl jako Pius III. (1503). Za pontifikátu Pia II. Turci hrozili invazí do střední Evropy a Itálie. Papež se pokoušel zorganizovat křížovou výpravu na obranu, ale marně.

Pavel II.[editovat | editovat zdroj]

Po humanistovi Piovi II. nastoupil Pavel II. (1464-1471). Na rozdíl od svého předchůdce nebyl renesančním intelektuálem, neuměl ani latinsky.[5] Nechal vypovědět z papežského paláce všechny literáty, umělce a učence. Některé dokonce věznil, protože je považoval za spiklence. Ti, co přežili vězení, vylíčili Pavla II. tak negativně, že to poznamenalo pohled některých historiků. Na druhé straně podporoval dva tiskaře z Německa, kteří na jeho přání založili papežské vydavatelství. Papež podporoval křížové výpravy proti Turkům.

Sixtus IV.[editovat | editovat zdroj]

Papež Sixtus IV.

S nástupem Sixta IV. (1471-1484) začíná nová éra papežské moci. Sixtus IV. žil neposkvrněný osobní život, ale na své papežské povinnosti neměl příliš času. Jeho pozornost odváděla válka s Turky a vnitřní konflikty mezi italskými městy. Byly zde také boje mezi rody. Sixtus IV., s jehož jménem je spojena Sixtinská kaple, povolával do svých služeb mnoho umělců. Jeho kulturní přínos, spočívající v podpoře umění, je nedocenitelný.[6]

Papež byl také znám svým nepotismem. Během třinácti let svého pontifikátu jmenoval nejméně šest svých synovců kardinály. Jeden z nich se stal papežem Juliem II. Kardinálské místo udělil několika dalším duchovním z předních šlechtických rodů, které mu byly oddány. Korupce a simonie na papežském dvoře způsobila zdvojnásobení daní a počet úřadů, které bylo možno si koupit, vzrostl.

Když Sixtus IV. zemřel, nastala v Římě pohroma. Lid vydrancoval jeho janovské krajany, kteří se těšili papežské přízni. Mnoho Janovanů bylo zavražděno a jejich domy byly zničeny. Na konkláve, jež se sešlo nedlouho po Sixtově smrti, se objevil silný tlak a úplatky ve prospěch zvolení Rodriga Borgii. O zvolení usiloval i Giuliano della Rovere, což byl synovec Sixta.[7]

Inocenc VIII.[editovat | editovat zdroj]

Nakonec nebyl zvolen ani jeden, ale neznámý kardinál Cibo, jenž přijal jméno Inocenc VIII. (1432-1492). Ten po nástupu na papežský stolec zjistil, že pokladnice je téměř prázdná. Aby se s touto tísní vypořádal, začal rozprodávat církevní úřady. Kromě toho vytvářel i nové. I přesto byl po necelém roce nucen zastavit papežskou tiaru. Kardinálové si našli také nový zdroj příjmu, padělání a prodej papežských dekretů. Inocenc VIII. učinil kardinálem jen jednoho ze svých synovců, zato využil svého úřadu pro zlepšení života svých nelegitimních dětí. Papež rovněž podporoval malíře a za církevní peníze dal zhotovit fresky, hrobky a další budovy. Do dějin se tento papež zapsal také jako autor buly o čarodějnicích a čarodějnictví z 5. prosince 1484, známé pod názvem Summis desiderantes affectibus (podle prvních slov z textu – „S největším potěšením“).[8] Tato bula měla dalekosáhlý vliv na čarodějnické procesy, které vyvrcholily v dalším století.

Papež Alexandr VI., vl. jménem Rodrigo Borgia

Smrt Inocence otevřela opět cestu Rodrigovi Borgiovi. Tentokrát se mu to podařilo a stal se papežem Alexandrem VI. (1492-1503). Volba stála Alexandra VI. několik desítek tisíc dukátů, jen pět kardinálů odmítlo prodat své hlasy.[9]

Alexandr VI.[editovat | editovat zdroj]

Alexandrův pontifikát byl považován za nemravný, nejen pro jeho vlastní činy, ale i kvůli tomu, co toleroval svým příbuzným. Ještě jako kardinál si vydržoval v Římě několik žen. S tou nejoblíbenější, Vanozzou de Catanei, měl čtyři děti. V době, kdy už byl papežem, se mu narodil syn. Jeho děti s ním bydlely v papežském paláci. Stejně jako Inocenc VIII. uznal Alexandr VI. své děti legitimně a daroval jim místa ve správě papežských států.[10]

Alexandr VI. měl velké diplomatické schopnosti, kterými dokázal zajistit Církevní stát. Dal mu pevnou stabilitu a organizaci. Vystoupil proti španělské inkvizici a jejím krutostem. Usiloval o vymanění inkvizice ze státní moci a učinil z ní řádný církevní soud. Alexandr byl také znám jako velký mecenáš umění. Kromě toho vydal demarkační bulu, rozdělující Nový svět na portugalskou a španělskou doménu (viz též Tordesillaská smlouva).[11]

Pius III.[editovat | editovat zdroj]

Papež zemřel roku 1503 a po něm nastoupil Pius III., který byl už smrtelně nemocný. Po zvolení žil pouhých dvacet šest dní. Benátky využily úmrtí Alexandra VI. a začaly obsazovat v Romagni jedno město za druhým, aby vytvořily na Apeninském poloostrově silný stát. Bohatá Itálie lákala i vládce Evropy. Na jihu probíhal boj mezi Španěly a Francií. Ve střední části země bojovali Francouzi s Němci.

Julius II.[editovat | editovat zdroj]

V té době se vrátil z exilu Giuliano della Rovere a byl rychle zvolen jako papež Julius II. (1503-1513). Julius II. patřil také k výrazným papežům renesance. Přál umění, na jeho dvoře umělecky vyrostli např. Michelangelo, Raffael, Bramante a jiní. Papež žil na rozdíl od svého předchůdce po osobní stránce bezúhonným životem, ale připomínal více vojáka než papeže. Julius II. chtěl vybudovat silný a nezávislý papežský stát. Po svém nástupu na papežský stolec vystoupil proti simonii a prohlásil, že každý, kdo se svatokupectví dopustí, bude přísně potrestán.[12]

Jako Ital chtěl vypudit z vlivných církevních míst Francouze, Španěly a hlavně rod Borgiů. Rozhodl se získat nazpět území, o které Alexandr VI. papežský stát ochudil. Julius byl válečník a často vedl své vojáky do bitvy sám. Celá řada obrazů a soch ho znázorňuje ve zbroji.

V roce 1511 svolalo pět kardinálů s podporou Francouzů koncil do Pisy. Julius reagoval tím, že svolal koncil do Říma, tzv. Pátý lateránský koncil. Jeho výsledkem byl Boloňský konkordát, který stanovoval nové vztahy mezi papežstvím a Francií. Na tomto koncilu také došlo k definitivnímu odmítnutí konciliární teorie a potvrzení zásady nesesaditelnosti papeže.[13] Julius II. zemřel roku 1513, koncil však zasedal až do roku 1517. Hovořilo se na něm i o menších reformách, ale nic nebylo učiněno. Jen několik měsíců po ukončení koncilu, aniž by se dosáhlo nějaké změny, přibil Martin Luther své teze na vrata zámeckého kostela ve Wittenburgu.

Lev X.[editovat | editovat zdroj]

Dalším papežem byl zvolen Lev X. (1513-1521) z mocného rodu Medicejů. Tento papež dával přednost umění slovesnému. V papežském paláci se hrála divadla, především antické tragédie a komedie, recitovaly se básně, ke svému se dostala i hudba. Lev X. byl v osobním životě mravný ale potrpěl si na světskou okázalost, nákladné lovy, jež stály velké peníze. Marnivost a okázalost vedla některé kardinály až k pokusu o vraždu. V čele spiklenců stál kardinál Petrucci ze Sieny. Plán se nepovedl, Petrucci byl popraven a ostatní tvrdě potrestáni. Lev X. poté v jeden den jmenoval 31 kardinálů, kteří mu byli zcela oddaní. Za tohoto papeže došlo k významné události církevních dějin, a to k vystoupení Martina Luthera a Jana Kalvína, čili k protestantské reformaci.[14] Lev X. náhle zemřel roku 1521.

Hadrián VI.[editovat | editovat zdroj]

Jeho nástupce Hadrián VI. (1521-1523) byl Holanďan. Zemřel už po dvou letech v papežské funkci. Byl to muž zbožný, asketický a přísný.

Klement VII.[editovat | editovat zdroj]

Konkláve v roce 1523 zvolilo dalšího Medičejského papeže Klementa VII. Tento papež také přál umění, ale nebyl rozhazovačný a v osobním životě byl zbožný. Zdálo se, že v jeho osobě se opět vracejí na papežský stolec takoví papežové, kteří dávají přednost duchovním hodnotám. Došlo ale ke zklamání, Klement VII. byl jako Hadrián VI. uzavřený, vážný a měl jen slabé diplomatické schopnosti. Vstoupil do války proti německému císaři Karlu V., muži zbožnému a oddanému katolické církvi. Jeho vojska vtrhla do Říma roku 1527 a město zpustošila. Klement VII. utekl do Andělského hradu a nakonec musel zaplatit výkupné. Klementem VII. končí éra renesančních papežů a nastupuje éra tzv. protireformačních papežů.

Zhodnocení renesance v církvi[editovat | editovat zdroj]

Jednalo se o dobu, kdy tradiční křesťanské hodnoty utrpěly a byly odsunuty do pozadí. Proti věčnému životu v nebi se stavěl ideál života na zemi, proti církevní nauce a bibli se dával za vzor Sokrates nebo Platon. Nedošlo k popírání pravd a katolické víry, pouze se kladl důraz na jiné hodnoty. Toto myšlení proniklo i na nejvyšší církevní místa, což přineslo zesvětštění církve. To se týkalo i biskupů, kněží a řeholníků. Mnoho klášterů v této době upadlo, askeze se vytratila. Nelze říci, že se tak dělo všude, ale málokteré období mělo tak málo světců. Renesance jako každá kulturní epocha ale měla své klady i zápory. [zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ NORTH, James B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. - str. 141
  2. ↑ Renesance
  3. ↑ MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. – 164
  4. ↑ MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. – str. 142
  5. ↑ NORTH, James B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. - str 142
  6. ↑ NORTH, James B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. - str. 142
  7. ↑ LOZINSKIJ, Samuil Garacevič. Dějiny papežství. - str. 168
  8. ↑ LOZINSKIJ, Samuil Garacevič. Dějiny papežství. - str. 169
  9. ↑ LOZINSKIJ, Samuil Garacevič. Dějiny papežství. - str. 172
  10. ↑ NORTH, James B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. - str. 144
  11. ↑ MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. – str 172
  12. ↑ NORTH, James B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. - str. 145
  13. ↑ NORTH, James B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. - str. 146
  14. ↑ MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. – str. 176

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Papežství_v_renesanci&oldid=22925360“