Maria (matka Ježíšova)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Panna Maria)
Skočit na: Navigace, Hledání
Jedna z nejslavnějších ikon znázorňujících Pannu Marii – Bogorodica Vladimirskaja, Rusko, 12. stol.

Maria, někdy též Marie, (hebrejsky Miriam, aramejsky מַרְיָם Marjām; řecky Μαριαμ či Μαρια; arabsky مريم Marjam) je v křesťanství a islámu matka Ježíše z Nazareta, snoubenka tesaře Josefa.

Historicita[editovat | editovat zdroj]

Otázka historicity Marie je úzce svázána se sporem o historicitu Ježíše Krista a důvěryhodností základních textů křesťanské víry jako historického pramene. Historikové, kteří přijímají svědectví evangelií a dalších novozákonních spisů, přirozeně postavu Marie považují za Ježíšovu matku, neboť se o ní tak zmiňují všechna kanonická evangelia a Skutky apoštolů. V jiných dobových pramenech (mimo Nový zákon) se Maria nevyskytuje. S odmítnutím důvěryhodnosti evangelií tak lze odmítnout i existenci Marie, ale jde spíše o podružnou otázku v širším sporu.

Podle dostupných pramenů je pravděpodobné, že se stala matkou ve velmi mladém věku (zřejmě již ve 13 letech)[1]. Samotný Nový zákon neposkytuje příliš dalších informací, které by se jejího života týkaly. Katolická a pravoslavná tradice stojí na ústním podání, svědectví církevních Otců a výkladu Bible.

V Novém zákoně není o Mariině narození a rodičích žádná zmínka. Jakubovo protoevangelium ze 2. století, jehož autorství je připisováno Jakubu Alfeovu, považované církevní tradicí za apokryf, popisuje Mariino dětství. Odtud se také dovídáme o jejích rodičích, Jáchymovi a Anně. Jméno Joachim je vykládáno jako „příprava na Pána“ a jméno Anny jako „milostná, laskavá“. Výtěžek svého hospodářství spravedlivě dělili mezi jeruzalémský chrám, pomoc chudým a vlastní potřeby. Byli však považováni za neplodné a chrámoví kněží proto dokonce jednoho dne z toho důvodu odmítli přijmout oběti, které chrámu přinesli. Hluboce ponížený Jáchym odešel do pouště, kde se čtyřicet dní postil a modlil k Bohu. Po čtyřiceti dnech se mu zjevil anděl a oznámil mu, že jeho modlitby byly vyslyšeny, a slíbil jim narození dítěte. Ve vysokém věku se jim pak narodila dcera, které dali jméno Marie. Otec zemřel krátce po jejím narození a Marie byla ve třech letech předána do výchovy správě jeruzalémského chrámu. Scény z tohoto příběhu byly velmi oblíbeným tématem malířů až do Tridentského koncilu, který se konal v letech 15451563, definoval katolický biblický kánon a zároveň zakázal zabrazování apokryfních scén. Svatí Jáchym a Anna však zůstali v katolickém kalendáři dodnes.

Maria v Novém zákoně[editovat | editovat zdroj]

Zvěstovaní Panny MarieEl Greco, Museo del Prado, Madrid

Byla příbuznou Alžbětinou, která pocházela z rodu Árónova. Bydlela v Nazaretě s rodiči a byla zasnoubena Josefovi z Nazaretu, který stejně jako Maria pocházel z rodu židovského krále Davida. 6 měsíců po Alžbětině početí, se Marii zjevil archanděl Gabriel a pozdravil ji slovy, která se stala základem modlitby používané dodnes mezi vyznavači marianského kultu: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.” (Lk 1, 28 (Kral, ČEP)) a oznámil jí, že se stane matkou zaslíbeného Mesiáše, ačkoli zůstane pannou. Maria se podrobila Boží vůli se slovy: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Lk 1, 38 (Kral, ČEP)). Poté se vydala na dalekou cestu navštívit svoji těhotnou příbuznou Alžbetu, která žila se svým manželem Zachariášem. Hned jak vešla do jejich domu a pozdravila Alžbetu, ta jí vzdala úctu jako matce svého Pána a Maria jí odpověděla chvalozpěvem na Pána známým jako Magnificat. (Lk 1, 46-55 (Kral, ČEP)) Po třech měsících se Maria vrátila domů do Nazaretu. Jejímu snoubenci Josefovi se zjevil ve snu anděl, který mu oznámil: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.” (Mt 1, 20 (Kral, ČEP)). Josef si ji pak vzal k sobě, navzdory tomu, že byla těhotná.

Mezitím Augustův výnos o sčítání lidu stanovil, aby každý odešel do svého rodného města a dal se tam zapsat. Proto se Josef s těhotnou Marii vydal na cestu do Betléma. V hostinci nenašli ubytování, protože město bylo plné, a tak byli nuceni přespat ve chlévě. Tak se stalo, že se Ježíš narodil v Betlémě (Lk 2, 1-7 (Kral, ČEP)). Následují přinesení Ježíše do chrámu, útěk do Egypta, protože král Herodes usiloval Ježíšovi o život, návrat zpět a usídlení se v Nazaretu (Mt 2, 13-23 (Kral, ČEP)). Z dalších 30 let života zaznamenávají evangelia pouze pouť do Jeruzaléma, když bylo Ježíšovi 12 let.

Marii pak nalézáme, když Ježíš začíná veřejně působit – při svatbě v galilejské vesnici zvané Kána, kde po Mariině upozornění, že došlo víno, činí Ježíš první zázrak – proměňuje vodu ve víno (J2 1, 11 (Kral, ČEP)). Spolu s ostatními učedníky plakala pod křížem, na kterém byl její syn Ježíš ukřižován.(J 19, 24-26 (Kral, ČEP)). Motiv Marie s mrtvým Ježíšovým tělem na klíně je častý v umění (tzv. Pieta).

Poslední zmínka o Marii v bibli pochází z popisu očekávání slíbeného Ducha svatého (Sk 1, 14 (Kral, ČEP)), kdy se s apoštoly modlila po Ježíšově nanebevstoupení. Její smrt a nanebevzetí Nový zákon nezaznamenává.

Maria v církvi[editovat | editovat zdroj]

V jednotlivých křesťanských církvích se pohled na Marii různí. Jednotné jsou v názoru na Mariino panenství. Často se také používá pro označení Ježíšovy matky výraz Panna Maria. Kritickým zkoumáním Mariiny postavy se věnuje zvláštní oblast teologie, zvaná mariologie.

Mariino panenství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanská víra věří, že Maria počala Ježíše jako panna, je historicky jedním z nejlépe doložených mariologických článků víry, nacházíme je třeba již v Apoštolském vyznání víry a dalších raně křesťanských symbolech. Toto dogma bylo definováno na Prvním konstantinopolském (381) a chalkedonském koncilu (451): „Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“ V některých církvích (např. římskokatolické či pravoslavné) je Maria označována též titulem vždy panna. Samotné dogma se však týká pouze panenského početí Ježíše.

Druhý konstantinopolský koncil (553) již užívá o Marii pojmenování ἀεὶ παρθένος (aei parthenos, lat. semper virgo vždy panna) v rámci potvrzení jejího Božího mateřství. Nikdy však nebylo definováno, co se tímto „vždy“ míní. Lateránská synoda roku 649 sice vyznala, že „svatá, ustavičná a neposkvrněná Panna Maria … božské Slovo skutečně a vpravdě bez semene počala z Ducha svatého a neporušeně ho porodila a její panenství po porodu zůstalo netknuté“, ale protože nešlo o všeobecný sněm, nepatří toto dogma mezi ta, která byla slavnostně vyhlášena. Nicméně vírou většiny církví zůstává, že Maria byla pannou před narozením, při porodu i po narození Ježíše (tzn. nepoznala muže, srv. Genesis 24:16, Soudců 11:39, Lukáš 1:34). Liturgicky však panenství Mariino nemá vlastní svátek.

Bohorodička[editovat | editovat zdroj]

Katolíci a pravoslavní Marii též označují podle formulace Efezského koncilu (431) Bohorodičkou (θεοτόκος Theotokos, popř. Matkou Boží (latinsky dei genetrix nebo deipara). To, že Maria je bohorodičkou je jedním ze 4 mariánských dogmat v katolické církvi (zbylými třemi pak jsou dogma o panenství Mariině, neposkvrněném početí a nanebevzetí). V roce 428 proti pojmu Bohorodička vystoupil Nestorios – patriarcha Konstantinopole. Nešlo přitom vlastně o Marii, ale o Krista. Nestórius a jeho stoupenci tvrdili, že Marii nelze nazývat Boží Matkou, protože je jen matkou lidské přirozenosti Ježíše, takže není Theotokos, ale Christotokos. Bůh nemůže být zrozený. Nestóriovo učení vedlo k tvrzení, že Ježíš měl dvě úplně odlišné přirozenosti: božskou a lidskou, které zůstávaly vedle sebe a zachovávaly si své vlastnosti. Sv. Cyril Alexandrijský, patriarcha Alexandrie, protestoval proti takovému chápání Ježíše, protože popíralo jednotu Boha a člověka v osobě Krista. Učil, že Maria neporodila stejného člověka jako jiní lidé, ale Syna Božího, který se stal člověkem: „Máme ji nazývat Bohorodičkou? Nepochybně, protože počala a porodila Boha-Slovo, které se stalo člověkem. Tento titul uznávali všichni pravověrní Otcové Východu i Západu.“ Na třetím všeobecném koncile v Efezu v roce 431 se měli zaobírat tímto sporem. Koncil začal předčasně. Za nepřítomnosti konstantinopolského patriarchy Nestória, jeho stoupenců a dalších 43 antiochijských biskupů spolu s patriarchem Janem, byl Nestórius odsouzený a koncil dal zapravdu sv. Cyrilovi a vyhlásil, že v Kristovi se „uskutečnilo sjednocení dvou podstat (…). Stoupenci Nestoria brzy založili Nestoriánsku církev. Že Maria je matkou Boha, neuznávají někteří protestanté a některé východní církve.

Maria je často označovaná jako Bohorodička (Theotokos) i v chvalozpěvech východní ortodoxní církve. Podle jejich víry Maria není matkou božstva, ale skrz lidské zplození je skutečnou matkou Syna, který je Bohem. Není matkou člověka, který se spojil s Bohem, ale člověka, který je od první chvíle svého početí opravdovým Bohem.

Nanebevzetí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Nanebevzetí Panny Marie.

V tradici církve se již od prvních staletí ustálila víra o Mariině nanebevzetí. Tedy že Maria nezemřela jako ostatní lidé, nýbrž byla vzata do nebeské slávy i se svým tělem. V křesťanské víře je smrt následkem hříchu a Maria, která je dle katolického vyznání uchráněna jak hříchu osobního, tak prvotního (viz Neposkvrněné početí) tedy nezemřela jako ostatní lidé. Zároveň je oslavení jejího těla při nanebevzetí předzvěstí a zdrojem naděje pro katolíky, neboť ti věří ve vzkříšení těl všech lidí na konci věků k poslednímu soudu. Tradiční víra v Mariino nanebevzetí byla v katolické církvi papežem Piem XII. v roce 1950 stvrzena dogmatem o nanebevzetí Panny Marie. Tím se tento článek víry stal závazným pro všechny katolíky a v katolické církvi byla otázka Mariina nanebevzetí jednou provždy vyřešena. Víra v nanebevzetí Panny Marie je také prvkem pravoslaví. Naopak reformované církve se k ní, podobně jako k dalším mariánským dogmatům, stavějí odmítavě. O nanebevzetí Panny Marie není v Bibli žádná zmínka.

Neposkvrněné početí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie.

Nauka o neposkvrněném početí Panny Marie tvrdí, že Maria byla při svém početí ušetřena prvotního hříchu. V katolické církvi jde dokonce o tzv. dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. Při zjevení v Lurdech se podle slov vizionářky představila slovy: „Jsem neposkvrněné početí.“ O neposkvrněném početí není v Bibli žádná zmínka.

Vztah papeže Jana Pavla II. k Panně Marii[editovat | editovat zdroj]

Velkým ctitelem Panny Marie byl i papež Jan Pavel II., který si na její počest do svého papežského erbu umístil písmeno M a za své heslo si zvolil slova Totus tuus (Celý tvůj). Jde o začátek mariánské modlitby, vyjadřující úplnou odevzdanost (tzv. „nevolnictví lásky“) Ježíši prostřednictvím Marie: „Totus tuus ego sum, et omnia mea tua sunt. (Jsem celý Tvůj a všechno, co mám, je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku“) Autorem této modlitby je jeden z nejvýznamnějších katolických mariologů, sv. Ludvík z Montfortu, jehož spisy byl papež hluboce ovlivněn – četbu Ludvíkova spisu O pravé mariánské úctě, v němž se tato modlitba doporučuje, pokládal za přelom ve svém duchovním životě.

Zajímavou shodou okolností je skutečnost, že pokus o atentát na papeže Jana Pavla II., Který spáchal Mehmet Ali Agça na náměstí sv. Petra ve Vatikánu, se uskutečnil 13. května 1981, přesně na výročí prvního zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě. Šlo tehdy o jeho kritické chvíle a papež bojoval v nemocnici o život. Jan Pavel II. nepovažoval datum spáchání atentátu za náhodu. Byl přesvědčen, že před smrtí jej ochránila Panna Maria. Doslova řekl: „(Její) mateřská ruka řídila dráhu kulky.“ Jako symbol poděkování dal umístit kulku, která ho zasáhla, do koruny sošky Fatimské Panny Marie a po vyzdravění putoval do Fatimy z vděčnosti za záchranu života. Jan Pavel II. během svých častých zahraničních cest mnohdy navštívil i další místa mariánských zjevení – Knock v Irsku, Guadalupe v Mexiku, Lurdy ve Francii.

Papež Jan Pavel II. zveřejnil v roce 2000 i tzv. třetí fatimské tajemství – jedno ze tří tajemství, které údajně Panna Maria při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 svěřila třem dětem, kterým se zjevila. Toto třetí tajemství Vatikán až do té chvíle utajoval a mezi lidmi kolovaly dohady, že je tomu tak proto, neboť toto tajemství mluví o jakési světové katastrofě. Text tajemství zveřejněný v roce 2000 popisuje obraz muže oblečeného v bílém rouchu, který stoupá z rozbořeného města plného ležících lidských těl na kopec ke kříži. Hned po dosažení kříže je zasažen vojáky a okamžitě umírá. Papež Jan Pavel II. věřil, že toto tajemství předpovědělo atentát spácháný na něj Ali Agcomem.

Svůj vztah k Panně Marii projevil Jan Pavel II. i tím, že v roce 2002 vyhlásil Rok svatého růžence od října 2002 do října 2003 a zveřejnil apoštolský list o této modlitbě Rosarium Virginis Mariae. Život církve a lidstva v něm vložil do rukou Panny Marie slovy: „Jí svěřuji i svoji budoucnost. Vše vkládám do jejích rukou, aby to ve své mateřské lásce přinášela před svého Syna.“ V apoštolském listě o modlitbě růžence Jan Pavel II. mimo jiné píše, že se ho máme modlit zbožně a ne mechanicky, tedy jako meditaci tajemství života a působení Krista. K Patnácti tradičním tajemstvím růžence o životě Ježíše Krista Svatý otec přidal dalších pět tajemství o veřejném působení Krista, takzvaný „růženec světla“. Tato tajemství obsahují veřejné působení Ježíše od jeho křtu v Jordánu po slavnostní vjezd do Jeruzaléma – tedy po začátek jeho utrpení.

O úctě Jana Pavla II. k Panně Marii svědčí i fakt, že na jednoduché rakvi z cypřišového dřeva, v níž je pohřben, jsou pouze dvě ozdoby – kříž a písmeno M.

Mariánská zjevení a poutní místa[editovat | editovat zdroj]

Poutní bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Sv. Hostýně.

Maria je u katolíků a pravoslavných předmětem obzvláštní úcty, v podstatě je chápána jako první mezi světci. Existuje celá řada poutních míst, která jsou spojena se zjeveními či zázraky Panny Marie a jsou hojně navštěvována. Řada z nich náleží mezi nejvýznamnější poutní místa svých zemí nebo i kontinentů.

Mezi nejvýznamnější mariánská poutní místa oficiálně uznávaná katolickou církví náleží: Jasná Hora, Mariazell, Lurdy, Fatima a Guadalupe. V České republice je nejvýznamnějšími mariánskými poutními místy Svatý Hostýn, Svatý kopeček nad Olomoucí a Svatá Hora u Příbrami.

Velmi významným neoficiálním poutním místem, jehož pověst je založena na údajných zjeveních Panny Marie, je Medžugorie. K těmto zjevením však zatím oficiální prohlášení církve nebylo vydáno.

Mariánská zjevení a katolická církev[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev se k mariánským zjevením vyjadřuje pouze v tom smyslu, zda jsou věroučně v pořádku. Pokud ano, nebrání jejich akceptování mezi lidem, nicméně nikdo jim není povinen věřit. Nelze tedy mluvit o nějakém potvrzení pravosti zjevení. Konečným zjevením pro ní zůstává Ježíš Kristus a všechna další zjevení tudíž nemohou přinést nic nového, mohou pouze upozorňovat na pravdy, které již byly vyřčeny.

Protestantské církve[editovat | editovat zdroj]

Vztah protestantských církví k Marii souvisí s reformačními důrazy, podle nichž byla zcela odmítnuta tradice jako věroučný základ. Tím zůstala pouze sama Bible (princip sola scriptura). Proto je Maria v protestantských církvích chápána v podstatě pouze jako nástroj inkarnace Ježíše Krista na tento svět. Podobně jako v případě dalších katolických svatých je odmítnuto také uctívání Panny Marie, neboť je v rozporu s reformačním principem, podle něhož je možné uctívat pouze samotného Boha. (princip soli Deo gloria). Mariánský kult je, stejně jako kult svatých, považován za modloslužbu.

Islám[editovat | editovat zdroj]

Islám vidí v Marii matku proroka Isy, tj. Ježíše. Shoduje se s křesťanskou pozicí na tom, že Maria porodila Ježíše jako panna. Korán vypráví o Marii na dvou místech (3,35–47 a 19,16–34), ale je stručnější než biblické podání. Podle Koránu byla Maria zasvěcena Bohu ještě před narozením.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Christmas documentary questions the virgin birth, Guardian.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]