Pětipeští z Chýš a Egerberka
Pětipeští z Chýš a Egerberka jsou stará česká vladycká rodina, která pocházela ze tří míst v severních Čechách.
Obsah |
Historie [editovat]
Za předka je považován Odolen ze Střížovic, avšak až Vilém držel v II. polovině 13. století Chýš. Jeho syn Frycek vlastnil Pětipes na Kadaňsku, po zisku hradu Egerberk prosadil, aby se příslušníci rodu psali jako Pětiprstí z Chýš a Egerberka.
Jméno Odolen bylo v rodu často užíváno, dědilo se z generace na generaci. Jeden Odolen se stal litoměřickým děkanem, další prodal Běleč, jiný působil jako hejtman slánského kraje a za stavovského povstání vykonával funkci vojenského komisaře, roku 1623 ztratil veškerý majetek.
Mnoho příslušníků rodu sloužilo v armádě, Václav či Albrecht válčili v Uhrách.
Přes starobylost rodiny zůstali pouhými vladyky, ani nenabyli velkého jmění.
Václav Šťastný Pětipeský patřil během stavovského povstání mezi direktory, v roce 1620 jej odsoudil k smrti, trestu mu později změnil na doživotní žalář a ztrátu veškerého majetku. Dva roky strávil na hradě Zbiroh, poté jej propustili a on žil z věna manželky Johanky Myškové ze Žlunic. Opět získal císařovu důvěru, stal se místopísařem, zemřel roku 1637 v úřadu místokomorníka.
Porážka na Bílé hoře i třicetiletá válka je těžce zasáhly, posledním mužským potomek rodu zemřel v roce 1661.
Erb [editovat]
Ve stříbrném štítu se nachází modrý vlnitý pruh, který pravděpodobně symbolizuje řeku.
Se znakem rodu se pojí pověst spojená s dobýváním Milána armádou Vladislava II. v roce 1158. Známý kronikář Bartoloměj Paprocký z Hlohol vypráví příběh o Odolenu ze Střížovic, který se při hledání brodu řeky Addu vrhl se spolubojovníky do vody a podařilo se mu řeku překročit. Vojsko jej následovalo a město bylo dobyto.
Příbuzenstvo [editovat]
Spojili se s Lobkovici, Kolovraty, pány z Adlaru či z Klinštejna.
Související články [editovat]
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
Literatura [editovat]
- HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Pětipeští z Chýš a Egerberka, s. 115-116.