Oxid zinečnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oxid zinečnatý
Obecné
Systematický názevOxid zinečnatý
Triviální názevZinková běloba
Anglický názevZinc oxide
Německý názevZinkoxid
Sumární vzorecZnO
VzhledBílá pevná práškovitá látka
Identifikace
Registrační číslo CAS1314-13-2
Číslo EC (enzymy)215-222-5
PubChem14806
Číslo RTECSZH4810000
Vlastnosti
Molární hmotnost81,39 g/mol
Teplota tání1 975 °C
Teplota varu2 250 °C (rozklad)
Hustota5,606 g/cm3 (20 °C)
5,65 g/cm3
Index lomun=2,029
nDm=2,008
Rozpustnost ve vodě0,000 16 g/100 ml (20 °C)
Měrná magnetická susceptibilita−3,843×10−6 cm3g−1
Struktura
Krystalová strukturašesterečná
Hrana krystalové mřížkya= 324,3 pm
c= 519,5 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−350,46 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt230 J/g
Standardní molární entropie S°43,64 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°−320,5 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp0,495 JK−1g−1
Bezpečnost
GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09
[1]
Varování[1]
R-větyR20, R36, R37, R50/53
S-větyS60, S61
NFPA 704
1
2
0
W
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid zinečnatý (vzorec ZnO) je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Je to nejstarší známá zinková ruda. V přírodě se vyskytuje jako nerost zinkit (kalamín). Laboratorně se vyrábí nejčastěji rozkladem hydroxidu zinečnatého, průmyslově však spalováním zinku. Největší využití má oxid zinečnatý v malířství jako bílý pigment známý pod názvem zinková běloba.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Oxid zinečnatý je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Rozpouští se však v zředěných kyselinách a roztocích hydroxidů, jedná se tedy o amfoterní oxid. Oxid zinečnatý krystaluje v šesterečné soustavě nebo tvoří jemný bílý prášek známý v malířství jako zinková běloba. Oxid zinečnatý se rozkládá (na kyslík a plynný zinek) při teplotě 1 975 °C.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

První použití oxidu zinečnatého (jako rudy) lze datovat ve starověku, kdy se zinek používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př. n. l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia — časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda. Místo kalamín se dnes častěji nazývá zinkit.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Zinkit – ZnO

V přírodě se nachází jako nerost zinkit neboli kalamín či červená ruda zinková.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Laboratorní příprava

Oxid zinečnatý se dá připravit termickým rozkladem hydroxidu zinečnatého, uhličitanu zinečnatého nebo dusičnanu zinečnatého.

Průmyslová výroba

Průmyslová výroba probíhá spalováním zinku.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Používá se jako netoxický bílý pigment při výrobě barviv známých jako zinková běloba. Je součástí gumárenských směsí nutnou při vulkanizaci kaučuku na pryž a nachází uplatnění i v keramickém a sklářském průmyslu při výrobě speciálních chemicky odolných skel a glazur nebo emailů. Oxid zinečnatý je také jeden z meziproduktů při výrobě zinku z rudy sfaleritu. Sloupce bloků oxidu zinečnatého se používají jako bezjiskřišťové omezovače přepětí (varistory) v elektroenergetických soustavách na principu nelineárního odporu. Ve formě nanočástic může být zdraví nebezpečný.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Zinc oxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. http://www.osel.cz/index.php?clanek=7568 - Některé nanočástice nám škodí ale které?

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 2. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]