Oxid olovnato-olovičitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oxid olovnato-olovičitý
Strukturní vzorec oxidu olovnato-olovičitého
Obecné
Systematický název tetraoxid diolovnato-olovičitý
Triviální název suřík
Ostatní názvy minium, orthoolovičitan olovnatý
Anglický název Lead tetroxide
Německý název Blei(II,IV)-oxid
Sumární vzorec Pb3O4
Vzhled oranžovo-červený polymorfní prášek
Identifikace
UN kód 1479
Vlastnosti
Molární hmotnost 685,597 6 g/mol
Teplota rozkladu ~ 500 °C
Hustota 8,8 - 9,2 g/cm3
Index lomu nLi= 2,40 - 2,42
Tvrdost 2,5
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
kyseliny
zásady
Relativní permitivita εr 17,2
Měrná magnetická susceptibilita -3,0 \cdot 10-6 cm3g-1
Struktura
Krystalová struktura čtverečná (α)
Hrana krystalové mřížky a= 881,5 pm
c= 656,5 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -718,4 kJ/mol
Standardní molární entropie S° 211,3 J K-1 mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -601,2 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,214 J K-1 g-1
Bezpečnost
Toxický
Toxický (T)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R20/22 R33 R50/53 R61 R62
S-věty S45 S53 S60 S61

GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08

GHS07 – dráždivé látky
GHS07

GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09

H-věty H360Df H332 H302 H373 H410
NFPA 704
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid olovnato-olovičitý, přesněji tetraoxid diolovnato-olovičitý, nebo orthoolovičitan olovnatý (triviálními názvy suřík nebo minium) je těžká, sytě oranžověčervená až ohnivě červená krystalická nebo amorfní látka. Přestože je téměř nerozpustný ve vodě, je při požití jedovatý. Je též nerozpustný v ethylalkoholu. Rozpouští se v ledové kyselině octové, kyselině solné a zředěné kyselině dusičné ve směsi s peroxidem vodíku.

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Suřík se připravuje pražením oxidu olovnatého za přístupu vzduchu

6 PbO + O2 → 2 Pb3O4

při teplotách mezi 450 až 480 °C; za vyšších teplot probíhá reakce opačným směrem. Proto takto připravený suřík není čistý oxid olovnato-olovičitý, ale vždy obsahuje určitou příměs nezreagovaného PbO. Pokud je zapotřebí připravit tuto chemickou sloučeninu čistou, odstraní se PbO působenim roztoku hydroxidu draselného (KOH).

Jinak je možno připravit suřík též žíháním uhličitanu olovnatého čili minerálu cerrusitu za přítomnosti vzduchu

6 PbCO3 + O2 → 2 Pb3O4 + 6 CO2,

nebo oxidačním žíháním běloby olověné tj. uhličitanu-dihydroxidu diolovnatého

3 Pb2CO3(OH)2 + O2 → 2 Pb3O4 + 3 CO2 + 3 H2O.

Na mokré cestě se dá oxid olovnato-olovičitý připravit např. reakcí olovičitanu draselného s octanem olovnatým

K2PbO3 + 2 Pb(OCOCH3)2 + H2O → Pb3O4 + 2 KOCOCH3 + 2 CH3COOH,

při níž vzniká žlutě zbarvený nerozpustný monohydrát oxidu olovnato-olovičitého Pb3O4.H2O. Ten se krystalické vody zbaví mírným zahříváním.

Chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

S oxidy železa a s železem samotným reaguje za vzniku nerozpustných olovnatanů železnatých a železitých, což je podstatou antikorozivního účinků zakladových barev obsahujících suřík na železné předměty.

Při zahřátí na teplotu nad 500 °C se rozkládá na oxid olovnatý a kyslík

2 Pb3O4 → 6 PbO + 02;

rozklad je při teplotě okolo 580 °C prakticky úplný.

Působením kyseliny dusičné na oxid olovnato-olovičitý se dvojmocné olovo rozpouští ve formě dusičnanu olovnatého a ve směsi zůstává nerozpustný oxid olovičitý

Pb3O4 + 4 HNO3 → PbO2 + 2 Pb(NO3)2 + 2 H2O.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji je suřík používán jako pigment do základových nátěrových materiálů pro železné předměty a konstrukce. Vzhledem k jeho jedovatosti pro člověka a ke způsobované ekologické zátěži prostředí se jeho použití v současné době omezuje. Což je, pokud odhlédneme od ekologických hledisek, škoda, protože současné antikorozní nátěry nedosahují ani zdaleka antikorozních vlastností nátěrů suříkových. V zásadě je možno říci, že současné antikorozní nátěry se tak jenom jmenují, ale jejich skutečná schopnost inhibovat korozi je mizivá až žádná[zdroj?]. Dnes, (psáno v roce 2006/7), prakticky suříkovou barvu na trhu v ČR již několik let nenaleznete. V menší míře je využíván i ve výrobě skla.

Suřík má rovněž vynikající odolnost proti korozi povrchů, které jsou trvale ponořené v moři, takže se barvy s jeho obsahem na lodích používají k ošetření různých kovových povrchů ponořených i neponořených. Dobře slouží i k ochraně dřevěných lodí.

Více zde: http://www.autolaky-eshop.com/products/pellachrom-marine-mino-surikova-zakladova-barva-0-75l-bal/

Další poněkud netradiční využití bylo při amatérské výrobě bouchacích kuliček, které byly používány namísto nedostupné zábavné pyrotechniky a jejich exploze spolehlivě přivolávaly tehdejší příslušníky Veřejné bezpečnosti v bývalé ČSSR, neboť se jednalo o činnost nelegální[zdroj?].

Fyziologické působení[editovat | editovat zdroj]

Při vdechnutí suřík dráždí průdušky a plíce a v případě silného zasažení člověk pociťuje kovovou pachuť na sliznicích úst, bolesti na prsou a v krajině břišní. Při požití ústy dochází k otravám díky jeho rozpustnosti v kyselině solné, obsažené v žaludečních šťávách. Otrava se projevuje bolestmi a křečemi v žaludku, spojenými s nevolností až zvracením a bolestí hlavy. Akutní otrava vede k pocitu svalové ochablosti, úplné ztrátě apetitu, případně ke ztrátě vědomí a při velmi vysokých koncentrací olova v krevním oběhu až ke kómatu a případně i ke smrti. Při dlouhodobém působení se může vstřebávat i pokožkou; při krátkodobém může dojít k místnímu podráždění kůže, doprovázeném jejím zrudnutím a citlivostí až bolestí, zejména v místech, kde je pokožka porušena nebo jinak oslabena. Proto je třeba při práci s barvami obsahujícím suřík (např. základové barvy na kovové konstrukce) dodržovat přísně hygienická opatření, zejména používat ochranné rukavice, při práci nejíst, nepít ani nekouřit a po práci si důkladně omýt ruce a všechna místa těla, které mohla být znečištěna.

Při dlouhodobém vystavení působení suříku může dojít k nahromadění olovnatých sloučenin v těle a časem se mohou vyvinout podobné příznaky jako při akutní otravě. Jinak se chronická otrava projevuje neklidem, zvýšenou dráždivostí, poruchami zraku, zvýšeným krevním tlakem. Obvykle se projevuje i šedivou barvou pokožky obličeje.

Osoby s poruchami ledvin, nervového systému nebo s kožními chorobami bývají k působení této látky na jejich organismus mnohem citlivější.

U laboratorních zvířat byla zjištěna karcinogenicita suříku; u lidí nebyla s jistotou prokázána.

Ekologické účinky[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že vzniká při oxidaci olova a jeho sloučenin za vyšších teplot, může se při tepelném zpracování tohoto kovu (např. při jeho výrobě či při odlévání čistého olova nebo jeho slitin s jinými kovy) dostávat ve formě prachu do vzduchu a tím zatěžovat okolní prostředí v blízkosti takových provozů.

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Jedno ze synonym této látky, minium je odvozeno od původního latinského názvu řeky Minius v severozápadním Španělsku, v jejímž okolí byly dobývány suroviny pro jeho výrobu v době římské nadvlády na Iberským poloostrovem.

Historická poznámka[editovat | editovat zdroj]

Suřík jako červený pigment znali již staří Římané; připravovali jej pálením běloby olověné. Ve středověku byl jedním z pigmentů, používaných při iluminování (zdobení) rukopisů miniaturními kresbami a kolorovanými iniciálami. Z názvu používaného červeného pigmentu minium vzniklo právě slovo miniatura.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  

Příbuzné pojmy[editovat | editovat zdroj]