Oxid manganatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oxid manganatý
Model krystalové mřížky oxidu draselného Manganese(II)-oxide-xtal-3D-balls.png
Obecné
Systematický název oxid manganatý
Anglický název Manganese(II) oxide
Německý název Mangan(II)-oxid
Sumární vzorec MnO
Vzhled modrozelená práškovitá látka
Identifikace
Číslo RTECS OP0900000
Vlastnosti
Molární hmotnost 70,937 4 g/mol
Teplota tání 1 785 °C
Hustota 5,365 g/cm3 (23 °C)
Index lomu nD= 5,365
Tvrdost 5,5
Rozpustnost ve vodě nerozpustný
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
kyseliny
Měrná magnetická susceptibilita 859,132 10-6 cm3 g-1 (20 °C)
Struktura
Krystalová struktura krychlová plošně centrovaná
Hrana krystalové mřížky a= 444,5 pm
Koordinační geometrie osmistěnná (Mn2+)
osmistěnná (O2–)
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -385,4 kJ/mol
Standardní molární entropie S° 59,74 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -363,3 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,622 JK-1g-1
Bezpečnost
Zdraví škodlivý
Zdraví škodlivý (Xn)
R-věty R20/21/22, R36/37/38
S-věty S26, S36
NFPA 704
Teplota vznícení nehořlavý
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid manganatý je anorganická sloučenina se vzorcem MnO.[1] MnO je oxid bazického charakteru, nerozpustný ve vodě ale rozpustný v některých kyselinách, ve kterých tvoří manganaté soli.[2]

Výroba a výskyt[editovat | editovat zdroj]

MnO může být připraven redukcí vyšších oxidů vodíkem[2], např.:

MnO2 + H2 → MnO + H2O

Komerčně se vyrábí redukcí z MnO2 s vodíkem, oxidem uhelnatým nebo methanem[1], např.:

MnO2 + CO → MnO + CO2

Dalším způsobem přípravy může být zahřívání MnCO3:[3]

MnCO3 → MnO + CO2

Tento kalcinační proces je anaerobně řízen pro zabránění vzniku Mn2O3.

V přírodě se MnO vyskytuje velmi vzácně jako nerost manganosit.

Struktura a vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

MnO má krystalovou strukturu soli kamenné (NaCl), kde kationty a anionty jsou osmistěnně orientovány. Mohou se vytvářet nestechiometrické oxidy od MnO1,000 až po MnO1,045. Pod teplotou 118 K se MnO stává antiferomagnetickým.[2] MnO byla jedna z prvních rozpoznaných sloučenin,[4] její magnetická struktura byla určena neutronovou difrakcí v roce 1951.[5] Tato studie ukázala, že Mn2+ tvoří plošně středěnou kubickou magnetickou podmřížku, kde jsou feromagneticky spojeny plochy, které jsou antiparalelní k přiléhajícím plochám.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Spolu se sulfidem mangantým je MnO složka hnojiv a krmných přísad, kterých se spotřebuje ročně v tisících tunách.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Manganese(II) oxide ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Manganese(II) oxide na anglické Wikipedii.

  1. a b c Arno H. Reidies "Manganese Compounds" Ullmann's Encyclopedia of Chemical Technology 2007; Wiley-VCH, Weinheim.
  2. a b c GREENWOOD, N.N; EARNSHAW, A. Chemie prvků. Překlad Jursík a kol. Svazek II. Praha : Informatorium, 1993. ISBN 80-85427-38-9. S. 1296. (čeština) 
  3. W.H. McCarroll (1994) Oxides- solid sate chemistry, Encyclopedia of Inorganic chemistry Ed. R. Bruce King, John Wiley & Sons ISBN 0-471-93620-0
  4. J.E Greedon, (1994), Magnetic oxides in Encyclopedia of Inorganic chemistry Ed. R. Bruce King, John Wiley & Sons ISBN 0-471-93620-0
  5. Neutron Diffraction by Paramagnetic and Antiferromagnetic Substances C. G. Shull, W. A. Strauser, and E. O. Wollan, Phys. Rev. 83, 333 - 345 (1951)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]