Oxid chloristý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oxid chloristý
Model molekuly oxidu chloristého
Obecné
Systematický název oxid chloristý
Latinský název Dichlori heptaoxidum
Anglický název Dichlorine heptoxide
Sumární vzorec Cl2O7
Vzhled bezbarvá olejovitá kapalina
Identifikace
SMILES O=(O=)(O=)MnOMn(=O)(=O)=O
InChI S/Cl2O7/c3-1(4,5)9-2(6,7)8
Vlastnosti
Molární hmotnost 182,902 g/mol
Teplota tání -91,5 °C
Teplota varu 82 °C (rozklad)
Hustota 1,86 g/cm3 (0 °C)
1,805 3 g/cm3 (25 °C)
Rozpustnost ve vodě reaguje za vzniku kys. chloristé
Rozpustnost v nepolárních
rozpouštědlech
hexan
Tlak páry 0,533 kPa (-29 °C)
0,933 kPa (-21 °C)
3,16 kPa (0 °C)
9,60 kPa (20,3 °C)
14,40 kPa (30 °C)
Struktura
Dipólový moment 2,4•10-30 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° 265,3 kJ/mol (plyn)
Entalpie varu ΔHv 177 J/g
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° 408 kJ/mol (plyn)
NFPA 704
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid chloristý (Cl2O7) je nejstálejší ze všech pěti oxidů chloru. Oxidační číslo chloru ve sloučenině je sedm. Je to anhydrid kyseliny chloristé. Za normálních podmínek je oxid chloristý relativně stálá, bezbarvá olejovitá kapalina, extrémně nebezpečná při styku s organickými látkami. Při doteku s hořlavými materiály může vzhledem ke svým silným oxidačním vlastnostem způsobit požár.

Připravuje se reakcí chloristanu s kyselinou sírovou.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.