Ota Šik

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ota Šik
Narození11. září 1919
Plzeň
Úmrtí22. srpna 2004 (ve věku 84 let)
St. Gallen
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníekonom, vysokoškolský učitel, malíř, politik a učitel
ZaměstnavatelUniverzita v St. Gallenu
Politická stranaKomunistická strana Československa
DětiMiroslav Šik
Jiří Polák
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ota Šik (11. září 1919 Plzeň22. srpna 2004 Sankt Gallen, Švýcarsko) byl český ekonom a politik pražského jara, člen ÚV KSČ. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta.

Život

V roce 1940 vstoupil jako nezaměstnaný (podle norimberských zákonů byl označen za žida[zdroj?]) do ilegální KSČ. O rok později až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, v 50. letech propagoval totalitní direktivní plánování podle vzoru Sovětského svazu.[1] Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1962 byl zvolen do ústředního výboru KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl na základě návrhu Alexandra Dubčeka jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem (což v Moskvě vyvolalo silné reakce a vyjádření o restauraci kapitalismu v Československu[zdroj?]). Po ztroskotání pražského jara emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallenu ve Švýcarsku.

Po listopadu 1989 jej přizval tehdejší místopředseda federální vlády Valtr Komárek k diskusím o ekonomických reformách. Šik byl zastáncem tzv. třetí cesty, která byla pro okamžitou liberalizaci cen, ale zároveň pro pomalejší liberalizaci zahraničního obchodu.[zdroj?]

K jeho zálibám patřilo malování obrazů. V r. 1933 začal v Praze studovat malířství, školu však již v následujícím roce opustil a dále se vzdělával ve večerních kurzech. V důchodu po r. 1992 se pak už věnoval pouze malování. V devadesátých letech se v Praze uskutečnily jeho dvě retrospektivní výstavy. Vystavoval i ve Švýcarsku, mj. v Curychu.

Mezi jeho syny je divadelník, filmař a výtvarník Jiří Polák, od vyhoštění v roce 1980 žijící v Berlíně, dále švýcarský architekt Miroslav Šik, profesor na ETH v Curychu.

Pražské jaro

Patřil k nejexponovanějším protagonistům reforem pražského jara. V rámci svých funkcí se zabýval přípravou zejména hospodářských reforem. Některé zásadní výroky, zveřejněné v Akčním programu strany pocházejí od něj. V široké veřejnosti se stal velmi známý a populární během jara 1968, kdy byl mj. místopředsedou vlády a v československé televizi měl vlastní pořad, ve kterém srozumitelně a populárně vysvětloval zásady hospodářských reforem (a v důsledku toho i mnoho aspektů politických změn); pojmy jako „třetí cesta“ a model humánní „hospodářské demokracie“ vešly v širokou známost.

  • 18.6.1968 (po zrušení cenzury) zveřejnil v tehdejším deníku KSČ Rudé právo článek, který uváděl, kolik hodin pracuje na 1 kg másla, masa, nebo na koupi auta či televize, dělník v ČSSR, pak v západním Německu, Švédsku, v USA. Tabulka nezvratně ukázala vysoké ceny v ČSSR oproti Západu a způsobila obrovský rozruch.(Lidé pak říkali, že to není žádné umění, dát všem malé výdělky, a tím pak moci všechny uměle zaměstnat)[2].

I v důsledku jeho dalších publikací, zveřejněných v emigraci, byl Šik a jeho model hospodářských reforem často kritizován z mnoha stran jako neuskutečnitelný, iluzionistický nebo jako silně prokapitalistický.

Poměrně dobrá hospodářská prosperita v období normalizace byla přisuzována mj. tomu, že aniž by to komunistický normalizační režim v Československu otevřeně přiznal, byly přesto některé Šikovy reformní myšlenky realizovány.

Odkazy

Reference

  1. Zdislav Šulc “Z jeviště a zákulisí české politiky a ekonomiky (Vzpomínky novináře a ekonoma 1945-1995)” Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky č.4/2009
  2. ŠIK, Ota. O tom, kdo skutečně hájí zájmy dělníků : Komunista by neměl zatemňovat fakta!. Rudé právo. 18. 6. 1968, s. 3. Dostupné online. 

Externí odkazy