Osmidílný esej
Osmidílný esej (čínsky v českém přepisu pa-ku-wen, pchin-jinem bāgǔwén, znaky 八股文) byl specifický literární žánr Číny mingské a čchingské doby vyžadovaný od konce 15. století u úřednických zkoušek a používaný pouze u nich.
Skladba[editovat | editovat zdroj]
Žánr osmičlenného eseje byl mimořádně zformalizován, předpokládal, v prvé řadě, úvahu na jedno z témat pěti klasiků a čtyř knih s kanonickými komentáři Ču Siho. Předpokládalo se použití klasického literárního jazyka s množstvím aluzí a bohatým paralelismem. Struktura takové úvahy zahrnovala následující sekce:
- Úvod (破题, pcho-tchi) – dvě věty v próze představující téma eseje;
- Rozvinutí úvodu (承題, čcheng-tchi) – pět vět v próze rozvíjejících úvod a formulující cíl eseje;
- Počáteční expozice (起讲, čchi-ťiang) – v próze, ve všeobecnosti seznamovala se smyslem a obsahem práce;
- Počáteční úvaha (起股, čchi-ku) – podle zadání 4, 5, 8 nebo 9 párů vět paralelně rozvíjejících předešlý díl. Autor v této části ukazoval umění vyjadřovat se s pomocí synonym při zachování smyslu a struktury textu.
- Ústřední úvaha (中股, čung-ku) – psána rytmickou prózou s paralelami, jejich číslo nebylo omezeno, zde kandidát plně rozebral téma eseje;
- Závěrečná úvaha (后股, chou-ku) – v rytmické próze s paralelami, posouzení momentů nezahrnutých v ústřední části;
- Shrnutí úvah (束股, šu-ku) – 2 až 5 párů paralelních vět, svázání tematických linií mezi sebou;
- Velký souhrn (大结, ta-ťie) – celkový souhrn práce, psaný prózou, přísně formální beze svobody výrazu.
Text byl kromě toho omezen v celkovém rozsahu. Nesměla se používat slova a vyjádření považovaná za nevhodná a urážlivá, případně identifikující kandidáta. Úvahy na současná témata byly zakázány, všechny historické odkazy se musely vztahovat k období před smrtí Mencia (289 př. n. l.).[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Osmidílný esej jako specifický formát poprvé použil sungský státník a učenec Wang An-š’ v 11. století.[2] Šířeji se rozšířil až po několika stoletích v mingském období. V počátcích říše Ming její zakladatel a první císař Chung-wu omezil eseje kandidátů úřednických zkoušek pouze minimálním rozsahem a nutností držet se tématu. Podle Ku Jen-wua se během 15. století forma esejů postupně standardizovala a v éře Čcheng-chua (1465–1487) se objevil i termín „osmidílný esej“ (pa-ku-wen). Poprvé byl osmidílný esej vyžadován při zkouškách roku 1487 a 1496.[3]
Od 16. století bylo mistrovství v psaní osmidílného eseje podmínkou úspěchu u zkoušek, nakladatelé proto tiskli úspěšné eseje jako vzory pro kandidáty. Oficiální souhlas tyto praktiky získaly roku 1587, kdy vláda rozhodla o publikaci nejlepších esejů posledního století.[4]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eight-legged essay na anglické Wikipedii.
- ↑ Hoi K. Suen: (2005) The hidden cost of education fever: Consequences of the Keju-driven education fever in ancient China Archivováno 30. 6. 2010 na Wayback Machine.. In: Jong-gak Lee (ed.), 한국의 교육열, 세계의 교육열: 해부와 대책 (Education fever in Korea, Education fever in the world: Analyses and policies.) (pp. 299-334) Seoul, Korea: Ha-woo Publishing Co. (English version, translated by Ki-soo Kim)
- ↑ LUI, Adam Yuen-Chung. Syllabus of the Provincial Examination (hsiang-shih) under the Early Ch'ing (1644-1795). Modern Asian Studies. 1974, roč. 8, čís. 3, s. 391–396. Dostupné online. DOI 10.1017/S0026749X00014694. (anglicky)
- ↑ WILSON, Thomas A. Genealogy of the Way: The Construction and Uses of the Confucian Tradition in Late Imperial China. [s.l.]: Stanford University Press, 1995. ISBN 0-8047-2425-3. S. 53. (anglicky)
- ↑ WU, K. T; WU, Kuang-Ch'ing. Ming Printing and Printers. Harvard Journal of Asiatic Studies. Únor 1943, roč. 7, čís. 3, s. 203–260. DOI 10.2307/2718015. (anglicky)