Orfismus (umění)
Orfismus[editovat | editovat zdroj]
Orfismus nebo také orfický kubismus je výraz, který byl v umění poprvé užit v roce 1912 francouzským básníkem Guillaumem Apollinairem. Označil tak malby Roberta Delaunaye, které připodobnil k bájnému antickému hrdinovi Orfeovi, básníku, pěvci a hudebníkovi, tedy symbolu či představiteli blízkosti různých druhů umění. Toto označení dostalo konkrétní obrysy v dílech významného českého malíře a grafika Františka Kupky, jednoho ze zakladatelů abstraktního umění, jehož blízký vztah k hudbě inspiroval k malířské tvorbě a technikám, jejichž pocitové charakteristiky se přibližují hudebním. Orfismus lze tedy chápat jako umělecký směr, pokoušející se vyvolat jiným způsobem vjemy, dojmy a pocity identické či příbuzné s uměním jiného typu.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Orfisté měli kořeny v kubismu, ale inklinovali k čisté lyrické abstrakci. Viděli umění jako sjednocení pocitů a barev. Více se zabývali senzací, začali s rozpoznatelnými předměty, zobrazenými s abstraktními strukturami. Orfismus měl za cíl vyprázdnit rozpoznatelný předmět soustředěním se výhradně na formu a barvu. Hnutí také usilovalo o ideály simultanismu: nekonečné vzájemně propojené stavy bytí.[3]
Rozklad spektrálního světla v neoimpresionistické teorii barev Paula Signaca a Charlese Henryho hrál důležitou roli ve vývoji orfismu. Robert Delaunay, Albert Gleizes a Gino Severini znali Henryho osobně.[4] Charles Henry, matematik, vynálezce a estetik, byl blízkým přítelem symbolistických spisovatelů Félixe Fénéona a Gustava Kahna. Znal také Seurata, Signaca a Pissarra, s nimiž se setkal během osmé a poslední impresionistické výstavy v roce 1886. Henry přinesl teorii emočních asociací do oblasti umění: něco, co nakonec ovlivnilo neoimpresionisty. Henry a Seurat se shodli, že se základními prvky umění – linií, barvou a formou – jako jsou slova, lze zacházet nezávisle, každý s vlastní abstraktní kvantitou, nezávisle na sobě, nebo v unisonu, v závislosti na záměru umělce. „Seurat dobře ví,“ napsal Fénéton v roce 1889, „že čára, nezávislá na své topografické roli, má kromě barevných částic a vztahu k emoci diváka i hodnotitelnou abstraktní hodnotu“. Základní teorie neo-impresionismu měla trvalý vliv na díla Delaunaye.[4] Neoimpresionistům se podařilo vytvořit objektivní vědecký základ pro jejich malbu v oblasti barev, ale pouze pokud jde o spektrum světla (u malířských pigmentů byl výsledek méně vědecký). Kubisté nakonec teorii do určité míry použili v barvě, formě a dynamice.[4]
Symbolisté vnímali Orfea z řecké mytologie jako ideálního umělce. V roce 1907 Apollinaire napsal Bestiaire ou Cortège d'Orphée, symbolizující Orfea jako mystika a vlivného básníka a umělce, stejně jako symbolisté. Hlas světla, který Apollinaire zmiňoval ve svých básních, byl metaforou vnitřních prožitků.[2]
Apollinaire[editovat | editovat zdroj]
Apollinaire zmínil termín orfismus v projevu na Salon de la Section d'Or v roce 1912 s odkazem na čistou malbu Františka Kupky.[5] Méditations Esthétiques Apollinaire ve svých Les Peintres Cubistes z roku 1913 popsal orfismus jako „umění malovat nové totality s prvky, které umělec nepřebírá z vizuální reality, ale vytváří je zcela sám. [...] Díla orfického malíře by měla zprostředkovat "nerušené estetické potěšení", smysluplná struktura a vznešený význam." Orfismus představoval novou uměleckou formu, stejně jako hudba pro literaturu. Tyto analogie lze vidět v názvech obrazů jako Kupkova Amorfa: Dvoubarevná fuga (1912); Francis Picabia Tanec u pramene (1912) a Wassily Kandinsky Über das Geistige in der Kunst (1912). Kandinsky popsal vztahy mezi zvukem a barvou. Robert Delaunay se zabýval barvou a hudbou a na žádost Kandinského vystavoval s Blaue Reiter. Stále abstraktnější obrazy Fernanda Légera a Marcela Duchampa byly také Apollinairem považovány za orfy.[2]
Výstavy[editovat | editovat zdroj]
Salon de la Section d'Or v roce 1912 byl první výstavou, která představila orfismus široké veřejnosti. V březnu 1913 byl orfismus vystaven na Salon des Indépendants v Paříži. Při hodnocení salonu v Montjoie (29. března 1913) Apollinaire argumentoval pro zrušení kubismu ve prospěch orfismu: „Pokud je kubismus mrtvý, ať žije kubismus. Království Orfeovo je na dosah!“
Podzimní salon (Erster Deutscher Herbstsalon, Berlín) z roku 1913, pořádaný Herwarthem Waldenem z Der Sturm, vystavoval mnoho děl Roberta a Sonie Delaunayových, L'Oiseau bleu Jeana Metzingera (1913, Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris) , Les Joueurs de football Alberta Gleizese (1912–13, Národní galerie umění), obrazy Picabia a Légera spolu s několika futuristickými díly. Od této výstavy Apollinairův vztah s R. Delaunayem ochladl po poznámkách s Umbertem Boccionim o nejednoznačnosti „simultánnosti“. Apollinaire již ve svých následujících spisech nepoužíval termín orfismus a místo toho začal propagovat koncepty Picabia, Alexandra Archipenka a futuristy.[2]
Delaunays[editovat | editovat zdroj]
Robert Delaunay a jeho manželka Sonia Terk Delaunay zůstali hlavními protagonisty orfického hnutí. Jejich dřívější práce se soustředily na fauvistické barvy, různě abstraktní; jako je Soniina finská dívka z roku 1907 a Robertova Paysage au disque z roku 1906. První se spoléhal na čisté barvy, druhý na barvy a mozaikovité tahy štětcem malované pod vlivem Jeana Metzingera, rovněž neoimpresionisty (s vysoce divizionistickými a fauve složkami) v té době.[4]
Přestože byl orfismus účinně rozpuštěn před první světovou válkou, američtí malíři Patrick Henry Bruce a Arthur Burdett Frost, dva žáci R. Delaunaye, se od roku 1912 pustili do podobné formy umění. Synchromisté Morgan Russell a Stanton Macdonald-Wright napsali své vlastní manifesty ve snaze odlišit se od Orfismu Delaunayových.[6]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Tate Glossary Archived 2017-03-15 at the Wayback Machine retrieved 31 July 2014 "The Collection | MoMA". The Museum of Modern Art. Tate glossary Archived 2020-11-18 at the Wayback Machine Retrieved December 28, 2010 Robert Herbert, 1968, Neo-Impressionism, The Solomon R. Guggenheim Foundation, New York Apollinaire, Guillaume (25 October 2004). The Cubist Painters (Les Peintres Cubistes: Méditations esthétiques), Guillaume Apollinaire, 1913, translation by Peter Read, University of California Press, 25 oct. 2004. ISBN 9780520243545. Archived from the original on 2017-01-01. Retrieved 2016-11-09. Hajo Düchting, Orphism, Grove Art Online, Oxford University Press, 2003
Prameny[editovat | editovat zdroj]
Baron, Stanley; Damase, Jacques. Sonia Delaunay: The Life of an Artist. Harry N. Abrams, Inc., 1995 Buckberrough, Sherry A. Robert Delaunay: The Discovery of Simultaneity. Ann Arbor, Michigan: UMI Research Press, 1978. Chadwick, Whitney; de Courtivron, Isabelle. (ed) Significant Others: Creativity and Intimate partnership. London: Thames & Hudson, 1993. Chip, Herschel B. "Orphism and Color Theory". The Art Bulletin, Vol. 40, No. 1, pp. 55–63, Mar 1958. Damase, Jacque. Sonia Delaunay: Rhythms and Colours. Greenwich, Connecticut: New York Graphic Society Ltd, 1972. Gale, Matthew. Dada and Surrealism. New York: Phaidon Press Inc., 2006 Hughes, Gordon "Envisioning Abstraction: The Simultaneity of Robert Delaunay's First Disk". The Art Bulletin, Vol. 89, No. 2, pp. 306–332, Jun 2007. The College Art Association. MoMA. Orphism Seidner, David. Sonia Delaunay. BOMB Magazine, 2/Winter, ART, 1982. BOMB Magazine: Sonia Delauney by David Seidner Stangoes, Nikos (ed). Concepts of Modern Art: Fauvism to Post-Modernism. Chapter: "Orphism", Virginia Spate. (Revised) London: Thames & Hudson, 1981.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Orfismus na Wikimedia Commons
