Orel mořský
 Orel mořský | |
|---|---|
.jpg) Orel mořský (dospělý pták) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | dravci (Accipitriformes) |
| Čeleď | jestřábovití (Accipitridae) |
| Rod | orel (Haliaeetus) |
| Binomické jméno | |
| Haliaeetus albicilla (Linnaeus, 1758) | |
 Rozšíření orla mořského:
hnízdiště
celoroční výskyt
migrace
zimoviště
reintrodukovaný, celoroční výskyt
reintrodukovaný, migrace | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Orel mořský (Haliaeetus albicilla) je velký druh dravce z čeledi jestřábovitých patřící k největším žijícím orlům vůbec. Žije v blízkosti vod na rozsáhlém území Evropy a Asie a živí se převážně rybami a ptáky. V minulosti z mnoha oblastí Evropy zvláště v důsledku lidského pronásledování zcela vymizel, od 80. let 20. století však začala jeho početnost opět stoupat a postupně obsadil řadu původních hnízdišť.
Systematika[editovat | editovat zdroj]
Formální popis druhu byl publikován již v 10. vydání Systema Naturae švédského přírodovědce Carla Linného v roce 1758. Linné druh pojmenoval jako Falco albicilla.[2]
Monotypický druh. Izolovaná populace orlů mořských v Grónsku, která dosahuje v rámci druhu i největších rozměrů, bývá některými autory označována za poddruh H. a. groencaldicus.[3]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Orel mořský je největší evropský orel a největší dravec vyskytující se v Česku.[4] Délka jeho těla dosahuje 76–92 cm a v rozpětí křídel měří 190–253 cm. Někteří jedinci mohou mít rozpětí zřejmě až 260 cm.[5][6] Samice jsou jako u většiny ostatních dravců větší a hmotnější. Hmotnost samce je průměrně okolo 4 kg, samice váží asi 5,5 kg. Váha velkých samic se pohybuje okolo 7 kg a maximální zjištěná hmotnost byla 10,8 kg.[3][4][7][8] Jak hmotností, tak rozpětím patří orel mořský mezi největší orly vůbec (hmotností ho v průměru překonávají orel východní a harpyje pralesní). Zbarvení má tmavohnědé, jen ocas je bílý, případně se objevují i jiné světlejší oblasti na hlavě a krku. Za letu se snadno pozná podle charakteristického vzhledu dlouhých širokých křídel s dlouhými ručními letkami. Ocas je klínovitý, jeho zbarvení se v průběhu života výrazně mění. Přechází od hnědé mladých ptáků, přes hnědobíle mramorovanou k bílé barvě s hnědými okraji rýdovacích per u pohlavně dospělých jedinců. Podobně postupně světlá starším ptákům nejen hlava a hruď, kde může původní hnědá (bíle kropenatá) barva přejít až do hnědožluté, ale i zobák, který z hnědé přechází v jasně žlutou. Neopeřené nohy jsou žluté. Samec a samice se navzájem liší pouze velikostí.
Hlasem je zdaleka slyšitelné „kjikjikjiklieklikklik“; samec má vyšší hlas, než samice.
-
Dospělý pták v letu -
Dospělý jedinec -
Mladý pták v letu -
Mladý pták
.jpg)
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Orel mořský je rozšířen v Evropě a Asii mimo tropické oblasti (palearktický typ rozšíření). Na severu tvoří hranici výskytu lesotundra, na jihu hranice probíhá od Balkánu přes Turecko k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Jako okrajové oblasti výskytu lze označit i některé středomořské ostrovy, Island, Kamčatka, a ostrovy podél severovýchodního pobřeží Asie.[9]
Dospělí ptáci jsou převážně stálí a zimu tráví obvykle v okolí hnízdišť, ptáci z nejsevernějších populací však táhnou do jižnějších oblastí, kde vyhledávají nezamrzající vodní plochy. Někdy zalétají i mnohem dále na jih, například do oblasti Perského zálivu nebo severní Indie. Mladí ptáci jsou potulní až tažní a mohou podnikat přesuny nejen na jih, ale i na sever (z Balkánu do střední Evropy apod.).
Orel mořský byl ve velké části původního areálu vyhuben, nebo zde byly výrazně sníženy jeho početní stavy. Začátkem 20. století vymizel z Irska, roku 1916 naposledy zahnízdil ve Skotsku, v roce 1980 v Dánsku, v roce 1964 na Slovensku, roku 1946 v Rakousku. V posledních letech se však situace zlepšuje a znovu se šíří zpět do původních lokalit; od roku 1983 hnízdí opět ve Skotsku, od roku 1987 v Litvě, od roku 1984 i v ČR.[3] Celková početnost v Evropě je odhadována na 5000 párů.[9]
Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]
Až do 19. století hnízdil na území ČR poměrně běžně, ale poté jako hnízdič postupně vymizel. Ve druhé polovině 19. století zanikla poslední hnízdiště v Čechách a ve 20. letech 20. století i na Moravě. Dlouhá desetiletí se zde objevoval pouze v zimě, přičemž největším zimovištěm bylo pravidelně Třeboňsko. To se také díky příhodným podmínkám k hnízdění a dostatečné potravní nabídce stalo oblastí, kam byla zacílena snaha ornitologů a orgánů ochrany přírody o obnovení původních hnízdišť, jejíž součástí bylo intenzivní přikrmování zimujících ptáků, postavení několika umělých hnízd a vypouštění v zajetí odchovaných mladých orlů zpět do volné přírody (v letech 1978–1989 bylo vypuštěno celkem 9 jedinců). První, avšak neúspěšné zahnízdění bylo v lokalitě zaznamenáno v roce 1984, kdy hnízdící pár tvořili jedinci vypuštění ze zajetí. První mláďata byla úspěšně vyvedena až v roce 1986, je však pravděpodobné, že k zahnízdění došlo nejméně na 2 lokalitách již v letech 1981–1982, a to u ptáků z divoké, původně jen zimující populace. V roce 1984 byl první pokus o zahnízdění zaznamenán i na jižní Moravě a v roce 1988 i na další zdejší lokalitě, první mláďata zde však byla vyvedena až v roce 2004. V následujících letech se orel mořský jako hnízdící druh rozšířil i do Českobudějovicka, Jindřichohradecka a Českolipska.[3][9]
Celková početnost byla v letech 1985–89 odhadnuta na 8–10 párů a v roce 1994 na 10–15 párů. V roce 2000 bylo prokázáno 17 hnízdění a u dalších 4–8 bylo považováno za možné až pravděpodobné,[3] v roce 2006 byla velikost hnízdící populace odhadnuta na 25–30 párů, v roce 2013 na 100 párů, v roce 2017 na 100 až 150 párů. Stoupající tendenci má i počet zimujících ptáků; největšími zimovišti jsou Třeboňsko, kde pravidelně zimuje 40–50 jedinců, a jižní Morava (Novomlýnské nádrže), kde lze pozorovat až 60 ptáků. V menším počtu zimuje i na mnoha dalších lokalitách.[9][10][11] K roku 2019 byl celkový počet jedinců odhadován na 500 až 600 (z toho minimálně 100 hnízdících párů) a orel mořský je tak zdaleka nejpočetnějším ze všech v Česku se vyskytujících orlů.[3][11]
Potrava[editovat | editovat zdroj]
_fighting.jpg)
Potrava orla mořského je tvořena téměř výhradně rybami, ptáky a savci, zcela výjimečně se v ní mohou objevit i jiní živočichové, včetně plazů a obojživelníků. Její složení se liší v závislosti na místě výskytu a ročním období; v Grónsku v ní převažují ryby (93 %), v Polsku ptáci (90,7 %) a v ruské části Laponska savci (40,7 %).[3] Z ryb bývají nejčastěji chytány exempláře o délce 10–15 cm, nicméně běžně se zmocňuje ryb o hmotnosti 1–2 kg (štika, okoun, kapr, plotice, cejn) a dokáže ulovit i kořist těžkou 5–6 kg. Z ptáků v potravě převládají vodní ptáci, jako lysky, kachny, racci či potápky. Zbytky po větších savcích (srnec obecný, prase divoké) pocházejí nepochybně z padlých nebo silně oslabených kusů, přímý útok nebyl nikdy pozorován. Denní spotřeba je zhruba 700 g, což je průměrně 500 g čisté svaloviny. Potravu vyhlíží za letu nebo vsedě z vyvýšeného místa, a ačkoli dokáže ulovit i zcela zdravou kořist, zaměřuje se především na uhynulé nebo oslabené kusy, čímž v přírodě vykonává sanitární funkci. Známý je také občasný tzv. kleptoparazitismus.[3][9]
Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
Hnízdí jednotlivě na okrajích zatopených území, v jezernatých, rybničnatých a pobřežních oblastech. Zásnubní lety za mírného počasí probíhají již v druhé polovině prosince, obvykle však během ledna až března. Oba ptáci při nich vystoupají za hlasitého volání do výše, kde se samec spouští střemhlav na samici, která se na poslední chvíli převrátí na záda a proti samci nastaví pařáty.
Hnízdo je obrovská stavba ze silných větví, vystlaná tenkými větvičkami, trávou nebo drny, umístěná na stromech, skalách, v rákosinách a v tundře i na zemi (v ČR výhradně na stromech, nejčastěji na borovicích). Na jeho stavbě, která trvá asi 2,5 týdne, se podílejí oba ptáci. Párem je za příhodných podmínek využíváno opakovaně, i když může v různých letech střídat více hnízd. Průměr hnízda dosahuje 100–160 cm, výška nového hnízda 60 cm. Každý rok však hnízdo trochu dostavuje, takže po několika letech může dosáhnout výšky i dvou metrů a hmotnosti několika set kilogramů.
Hnízdí 1× ročně, náhradní snůšku klade jen v případě brzkého zničení vajec. Ve střední Evropě začíná hnízdit zpravidla v únoru, kdy do hnízda klade 1–2 bílá vejce o rozměrech 74,7 × 57,9 mm a hmotnosti 141–145 g. Snášena jsou v intervalu 2–5 dnů a na jejich inkubaci se podílejí oba ptáci po dobu cca 38 dnů. Mláďata zpočátku krmí jen samice, která jim trhá veškerou potravu, po 5–6 týdnech si s kořistí již poradí sama a předkládá jim ji i samec. Doba krmení na hnízdě je asi 70–75 dnů. I po opuštění hnízda se mláďata zprvu zdržují poblíž a rodiče je krmí ještě aspoň 1 měsíc. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku 5–6 let. Ve volné přírodě je nejvyšší zaznamenaný věk 34 let.[3]
-
Vejce orla mořského -
Mládě orla mořského na hnízdě
Ohrožení a ochrana[editovat | editovat zdroj]
Dospělí ptáci nemají v přírodě žádného přirozeného predátora, největší hrozbu pro ně tak představuje lidská činnost. V časných fázích hnízdění jsou citliví na vyrušování, takže přítomnost lidí v blízkosti hnízda může vést až k jeho opuštění. Při těžbě dřeva pak může dojít ke zničení hnízdiště.[9]
Mnohem závažnější je ale ilegální pokládání otrávených návnad, které se v Česku velmi rozšířilo v posledních letech. Jen v roce 2006 na něj doplatilo 9 jedinců, desátý byl postřelen. Jedem, který bývá nejčastěji používán, je insekticid karbofuran. Přestože je jakékoli pokládání otrávených návnad nelegální již více než 40 let, dochází k němu v současnosti v takovém rozsahu, že může během několika málo let způsobit vymizení orlů mořských z České republiky.[9]
V Německu, kde bylo v letech 1990–2000 zkoumáno 120 kadáverů orlů mořských, byly nejčastějšími příčinami úhynu srážka s vlaky (14 %), otrava olovem (12 %) a infekční onemocnění (11 %). K dalším příčinám, kterým podlehl větší počet ptáků, patřil například zásah elektrickým proudem (9 %) nebo zranění způsobené během vnitrodruhových konfliktů (5 %). Otrava chlorovanými uhlovodíky byla potvrzena u tří jedinců, otrava karbofuranem u jednoho.[12]
V ČR je dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. kriticky ohroženým druhem a je zařazen též v Příloze I. Směrnice o ptácích.[9]
Orel mořský v českých zoo[editovat | editovat zdroj]
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- Česká společnost ornitologická – Pták roku 2006
Heraldika[editovat | editovat zdroj]
Orel mořský je významným heraldickým zvířetem, které se objevuje ve znaku i na vlajce Polska.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ LINNAEUS, Carolus. Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata. 10. vyd. Stockholm: Holmiae. (Laurentii Salvii), 1758. Dostupné online. S. 89. (latinsky)
- ↑ a b c d e f g h i HUDEC, Karel; ŠŤASTNÝ, Karel, a kol. Fauna ČR. Ptáci 2/I. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.
- ↑ a b Český rozhlas - Orel mořský (VIDEO) [online]. [cit. 2012-06-24]. Dostupné online.
- ↑ World's Largest White Tailed Eagle Found in Greenland - Raving Ravens. Raving Ravens [online]. 2011-03-29 [cit. 2020-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-03.
- ↑ KRONE, Oliver, et al. Lead poisoning in White-tailed Sea Eagles: Causes and approaches to solutions in Germany [online]. 2009 [cit. 2020-08-22]. Dostupné online.
- ↑ SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Plzeň: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.
- ↑ DUNNING, John B. Jr. CRC Handbook of Avian Body Masses. London, New York: CRC Press, 2007. 668 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4200-6445-2. S. 50. (anglicky) Google-Books-ID: TcnOTPILlcEC.
- ↑ a b c d e f g h ŠEVČÍK, Jan; VERMOUZEK, Zdeněk. Pták roku 2006 - OREL MOŘSKÝ. Praha: Česká společnost ornitologická, 2006. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-25. Archivováno 25. 7. 2013 na Wayback Machine.
- ↑ ANDRESKA, Jan. Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec. vesmir.cz [online]. 2017-11-20 [cit. 2020-08-22]. Dostupné online.
- ↑ a b V české přírodě už žijí stovky orlů mořských, na stromech staví mohutná hnízda. ČR České Budějovice [online]. Český rozhlas, 2019-11-21 [cit. 2020-08-23]. Dostupné online.
- ↑ KRONE, Oliver, a kol. Causes of mortality in white-tailed sea eagles from Germany. Stockholm: Sea Eagle 2000, Swedish Society for Nature Conservation SNF, 2003. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-24. S. 211–218. Archivováno 24. 12. 2013 na Wayback Machine.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- FORSMAN, Dick. Dravci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu: určování v letu. Překlad Jana Bělková, Tomáš Bělka. 1. vyd. Plzeň: Ševčík, 2021. 544 s. (Průvodce přírodou. Expert). ISBN 978-80-7291-255-1. Kapitola Orel mořský, s. 121–130.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Taxon Haliaeetus albicilla ve Wikidruzích
Slovníkové heslo orel mořský ve Wikislovníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu orel mořský na Wikimedia Commons - hlasová ukázka z projektu Českého rozhlasu Hlas na každý den
- http://www.naturfoto.cz/orel-morsky-fotografie-23.html
- BioLib.cz – Haliaeetus albicilla (orel mořský) [online]. BioLib.cz. Dostupné online.
- http://www.rozhlas.cz/hlas/souvisejici/_zprava/ptak-roku-2006-orel-morsky--232630 Archivováno 9. 4. 2014 na Wayback Machine.
- https://web.archive.org/web/20160304162747/http://pontu.eenet.ee/player/merikotkas.html
- http://www.zoocam.info/orel-morsky-webkamera-z-hnizda/
