Optická otáčivost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Optická otáčivost (též optická aktivita) je schopnost chirálních látek stáčet rovinu polarizovaného světla.

Jako jeden z prvních pozoroval optickou otáčivost Jean Baptista Biot na počátku 19. století.

Optická aktivita souvisí s chiralitou molekul.

Značení[editovat | editovat zdroj]

Opticky aktivní látky[editovat | editovat zdroj]

Látky vyznačující se optickou aktivitou se označují jako opticky aktivní. Mezi opticky aktivní látky patří některé krystaly (např. křemen) a některé kapaliny (různé organické kapaliny, např. roztok třtinového cukru).

Samotné stáčení polarizační roviny se označuje jako rotační polarizace. Pro rotační polarizaci platí tzv. Biotovy zákony.

Kromě velikosti otáčivosti se určuje i směr. Rozeznáváme tak opticky aktivní látky pravotočivé, které stáčejí polarizační rovinu ve směru chodu hodinových ručiček, a levotočivé, které ji stáčejí proti směru chodu hodinových ručiček. Existuje tak např. levotočivý a pravotočivý křemen apod. Směs stejných množství pravotočivé a levotočivé látky vytváří opticky neaktivní (inaktivní) látku, tedy látku, která polarizační rovinu nestáčí. Příkladem může být opticky neaktivní kyselina hroznová, což je směs stejných množství pravotočivé a levotočivé kyseliny vinné (molekuly kyseliny levovinné a pravovinné jsou svými zrcadlovými obrazy). Kyselina hroznová se též označuje pojmem racemát.

Levotočivé látky se nazývají levo-izomery a označují jako (l) a nebo (-), zatímco pravotočivé izomery jsou nazývány jako dextro-izomery a označovány jako (d) nebo (+).


Obvykle se uvažuje lineárně polarizované světlo; rovina polarizace se po průchodu chirální látkou změní o úhel, který je úměrný délce dráhy, kterou světlo v látce urazilo. Optická otáčivost závisí na vlnové délce (označuje se jako disperze optické otáčivosti), teplotě a koncentraci. Pro měření je běžně používáno světla (D-linie) ze sodíkové výbojky o vlnové délce 589,3 nm.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Závislosti optické otáčivosti na koncentraci opticky aktivní látky je využíváno v analytické chemii při stanovení koncentrace. Optická otáčivost se měří pomocí polarimetrů, koncentrace se vypočítá dle vzorce

 c = \frac{100 \alpha}{l \cdot\ [\alpha]_D^{20} \cdot \sigma_{20}} ,

kde c je koncentrace v procentech, \alpha úhel otočení ve stupních při teplotě (20±0,5) °C, l délka polarimetrické trubice v decimetrech a \sigma hustota při 20 °C v g/cm³.


Poslední Biotův zákon umožňuje odlišit pravotočivou látku od levotočivé. Sled barev získaných rozkladem bílého světla levotočivou látkou, který pozorujeme při otáčení analyzátoru, je opačný než v případě látky pravotočivé.


Z Biotových zákonů vyplývá, že složené světlo se rotační polarizací rozkládá na jednotlivé barvy. Tento jev je označován jako rotační disperze (rozklad) světla. Rotační disperzi lze popsat vztahem

\alpha = \frac{A}{\lambda^2},

kde A je konstanta a \lambda je vlnová délka světla. Tento vztah platí poměrně přesně s výjimkou oblastí, v nichž je pozorována anomální disperze. V takovém případě je třeba použít složitější výraz

\alpha = \sum_{i} \frac{A_i}{\lambda^2-\lambda_i^2},

kde \lambda_i jsou vlnové délky, při kterých je světlo v látce pohlcováno.


Rotační polarizaci lze objasnit na základě předpokladu, že opticky aktivní látka rozloží lineárně polarizovanou vlnu na dva eliptické kmity, v nichž amplitudy rotují v opačných směrech. Ve směru optické osy jsou obě takto vzniklé světelné vlny kruhově polarizované, přičemž postupují různými rychlostmi. Pokud je rychlost pravotočivého kmitu větší než rychlost kmitu levotočivého, vznikne mezi oběma kruhovými kmity takový fázový rozdíl, že výsledný kmit se stočí vpravo, tzn. látka je pravotočivá. Podobně je tomu u levotočivých látek.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Opticky aktivní je libovolná látka vložená do magnetického pole. Je-li směr magnetického pole rovnoběžný se směrem šíření světla, nastává tak tzv. Faradayův jev.

Související články[editovat | editovat zdroj]