Oloví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oloví
Kostel v Oloví

Kostel v Oloví

status: město
NUTS 5 (obec): CZ0413 560588
kraj (NUTS 3): Karlovarský (CZ041)
okres (NUTS 4): Sokolov (CZ0413)
obec s rozšířenou působností: Kraslice
pověřená obec:
historická země: Čechy
katastrální výměra: 19,04 km²
počet obyvatel: 1801 (1. 1. 2014)
nadmořská výška: 528 m
PSČ: 357 07
zákl. sídelní jednotky: 7
části obce: 4
katastrální území: 4
adresa městského úřadu: Hory 42
35707 Oloví
starosta / starostka: Lukáš Kričfaluši
Oficiální web: http://www.olovi.cz
E-mail: podatelna@olovi.cz
Oloví na mapě
Oloví
Red pog.png
Oloví
Zdroje k infoboxu a částem obce

Město Oloví (něm. Bleistadt) se nachází v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1940 obyvatel.

Všeobecné informace[editovat | editovat zdroj]

Oloví se nachází na půli cesty mezi Sokolovem a Kraslicemi, nad řekou Svatavou. Je obklopeno mohutným, převážně smrkovým porostem. Zdejší lesy a okolí se značenými turistickými stezkami jsou ideální pro turistiku, cykloturistiku nebo houbaření. Obec se nachází v nadmořské výšce 528 m n. m.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení a nejstarší historie[editovat | editovat zdroj]

Na katastru nynější obce Oloví se před jejím založením nacházely menší sídelní útvary. Mezi Olovím a Horním Studencem to byl dvorec Kaltenbrunn, ten však roku 1350 zanikl. Později se ještě dlouho připomínal v místních názvech (1480 Die Ode im Kaltenprunn, 1523 se les v místech bývalého dvorce nazýval Khalterbun, 1548 Khalterban).

Východněji to byl dvorec Altenberg, založený roku 1350, zanikl počátkem XVII. století. V roce 1350 byla rovněž založena vesnice Hory (Horn), severovýchodně od Oloví. Zanikla v padesátých letech 20. století. Její existenci dnes připomíná stejnojmenné olovské sídliště.

Oloví založil Štěpán Šlik (nar. 1487, zemřel 1526), přesné datum založení neznáme. Šlikové byli významní důlní podnikatelé. Vlastnili doly na stříbro v Přísečnici, Božím Daru, Vejprtech a v Jáchymově, dále doly na měď v Měděnci, Jáchymově a Kraslicích, na rtuť v Lubech, na cín v Jáchymově a na Přebuzi, na železo v Jáchymově a Měděnci a doly na olovo v Krajkové a Oloví.

V Oloví se od jeho vzniku těžilo olovo a v menší míře i stříbro. Význam olovských dolů stoupal, proto Štěpán Šlik povýšil Oloví roku 1519 na městečko. Předpokládal jeho rozvoj a zahájil tomu odpovídající výstavbu. Při parcelaci rezervoval místo pro kostel, který byl postaven v letech 1524 – 1603. Byl to první luteránský kostel na Loketsku, který byl jako takový postaven. Z roku 1524 pochází také zmínka o Oloví v básni o jáchymovském okolí od Hanse Rutharda. Obec se zde jmenuje ve středověké němčině Pleystadt (Pley = Blei = olovo). Roku 1524 byl do Oloví přenesen horní úřad z blízké Krajkové, ve které se doly již vyčerpávaly a tím místo ztrácelo na významu. Od téhož roku je vedena olovská horní kniha.

5. 11. 1539 přišel do města Vitus Kalle, první luteránský farář. Do té doby patřilo Oloví farou do Krajkové.

Nejpozději do poloviny 16. století mělo město svoji pečeť a znak. Ten tvořily tři zkřížené hornické nástroje – mlátek, želízko a lopatka, totéž bylo vyobrazeno na pečetidle.

Roku 1545 museli Šlikové odstoupit všechny doly, tedy i olovské, králi Ferdinandovi I., zůstali však jejich podílníky. Pravděpodobně proto se r. 1547 zúčastnili protidynastického povstání. Po jeho potlačení král zabavil Šlikům hartenberské panství, na kterém se nacházelo Oloví a další doly. O rok později obdrželi Šlikové za zabavený majetek náhradou panství Krasíkov (Švamberk) na Plzeňsku. Krále to mnoho nestálo, protože krasíkovské panství zabavil Volfovi mladšímu Krajíři z Krajku za účast na témž povstání. Hartenberské panství patřilo Ferdinandovi I. od r. 1547 až do 15. 12. 1551, kdy je zastavil Jindřichovi z Plavna (Heinrich von Plauen). 16. 11. 1558 udělil král horní práva pro Oloví, do té doby zde platila jáchymovská horní práva. Někdy před tímto rokem mělo město již vlastní školu. 2. 6. 1561 oddělil Ferdinand I. Oloví i s blízkými doly od hartenberského panství a povýšil ho na královské horní město. V privilegiích, která mu při tom udělil, je přiznáno osvobození od daní a služebností, povoluje se stavba domů, drtiček rudy, pivovarů, lázní, smí se proti lesní dani brát palivové dříví a kamení z loketských lesů. Jmění a statky obyvatel, které si koupí nebo podědí, mohou svobodně prodávat a odkazovat. Obyvatelé se mohou volně stěhovat. Též se může podle volné výměry vařit a čepovat pivo, péci, porážet dobytek a provozovat různá řemesla. Dovoluje se sobotní týdenní trh a potraviny na něm prodávané jsou osvobozené od mýta a dávek. Dobytek se může pást na císařských pozemcích. Městu je propůjčeno hrdelní právo a právo dosazovat učitele a faráře. Všechna tato práva byla obvyklá v královských horních městech, mimo práva dosazovat učitele a faráře, které většinou určovaly královské úřady. I to ukazuje na význam, který král Oloví přikládal.

Od r. 1563 se vede olovská matrika. 25. 7. 1580 povýšil král a císař Rudolf II. Oloví na svobodné horní město a potvrdil mu udělená privilegia. Téhož roku povolil stavbu mostu přes Svatavu. 15. 2.1594 udělil právo pečetit červeným voskem a nový polepšený znak. Starý znak se nadále používal na malé městské pečeti.

V devadesátých letech 16. století dosahovaly olovské doly hloubky 400 m, což byla největší hloubka v celém Krušnohoří. Proto se zde musela na odvodnění štol používat čerpadla na vodní pohon. Během 16. století přicházeli do Oloví horníci hlavně ze Saska. 18. 10. 1613 potvrdil král Matyáš privilegia. Na listině jsou podepsáni kromě něho Rudolf N. Bensdorf a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.

Třicetiletá válka a po válce[editovat | editovat zdroj]

V průběhu třicetileté války (1618 – 1648) přitáhli do Kraslic a na Hartenberk Švédové, Sasové a Bavoři. Tyto události postihly i Oloví. Ve zprávě z roku 1647 je napsáno, že v městě zůstalo šedesát malých a špatných domků, zcela zpustošených, z nichž třetina neměla ani majitele. Vypukla epidemie, pravděpodobně morová. Válka se složitě projevila i v církevních poměrech, což prameny popisují podrobněji, než hospodářskou i demografickou situaci. R. 1624 odešel z Oloví vlivem protireformace David Troll, poslední stálý zdejší luteránský duchovní. Obyvatelstvo zůstalo nadále luteránské. Po bitvě u Lipska r. 1631 vtrhli Sasové do Čech a s nimi se vraceli protestanti, kteří předtím z Čech odešli. Do Oloví přišel vyhnaný diakon Baltasar Gallus. Ten zde ještě r. 1632 křtil a kázal. R. 1636 bylo Oloví luteránské, ale obyvatelé žádali královské úřeady o katolického duchovního. Proto je dočasně přibral do své farnosti Petrus Schenberger z Krajkové, cisterciák z kláštera v Ebrachu v Bavorsku. Rekatolizace probíhala pozvolna a úředně bylo Oloví katolické od 2. 10.1650. R. 1652 šlo z Oloví první procesí na Chlum, poutní místo nedaleko Kynšperka. Olovský kostel byl již vybaven katolicky.

7. 9. 1652 potvrdil Ferdinand III. znovu všechna městská privilegia. Na listině jsou také podepsáni Vilém Albrecht z Kolovrat a Zikmund, hrabě Valdštejn. 13. 2. 1662 byl instalován první katolický farář, Wilhelm Laube, rodák z Jáchymova. Roku 1680 vypukla v Čechách morová epidemie a zasáhla i Oloví. Tuto událost připomínala nástropní malba v kostele.

R. 1690 byl založen hudební spolek, činný až do r. 1870. Ke konci 17. století se začal v dolech používat střelný prach na lámání skal. Do té doby se těžilo ručně. 2. 5. 1700 zachvátil město velký požár. Vyhořelo deset domů, jeden z nich patřil městskému písaři, škola a radnice, kde shořely horní knihy a většina dokumentů. Přesto, že se význam těžby rudy zmenšoval, bylo ještě v r. 1750 v olovských dolech šest směn v týdnu (denně dvě směny). V roce bylo 31 placených svátků a 7 placených zpola. Padly-li na jeden týden dva svátky, platil se jeden a druhý začínal až druhou směnou. Týdenní mzda předáka činila 1 zlatý 9 krejcarů, horníka 1 zlatý, vymýlače rudy 56 krejcarů, roztloukače 42 krejcarů, nájemného havíře 56 krejcarů, pacholka u rumpálu 48 krejcarů, naražeče s pomocníkem 27 krejcarů. Nejnižší mzdu dostávali pomocníci, a to 18 krejcarů. V dolech se v té době začaly nacházet červené granáty. V roce 1766 bylo ze 47 dolů a šachet jen 19 v provozu. Zaměstnáno zde bylo 222 pracujících. Důl sv. Jana měl 98 zaměstnanců, důl sv. Ondřeje 63 zaměstnanců. Ostatní doly byly velmi malé, někde se těžilo jen v jámě s jedním či dvěma horníky. 17. 1. 1785 potvrdil Josef II. naposled dosud získaná privilegia. Od téhož roku se začíná úředně užívat název města Bleistadt místo starého Pleystadt.

V r. 1776 byl založen špitál. Jeho majetek měl hodnotu 141 zlatých a 48 1 krejcaru vídeňské měny a jeho příjmy činily 36 zl. 24 kr. Ve špitále bylo ubytováno deset chudých s ročními příjmy 32 zl. 5 kr. z fondu, který založil Paul Anton Klug von Grünenberg. Byl to olovský důlní podnikatel, působící na přelomu 17. a 18. století. Fond byl založen r. 1717.

Období průmyslové revoluce[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 18. století se začalo u Sokolova a na jihu hartenberského panství těžit uhlí. Do tamních uhelných dolů odcházeli pracovat i olovští horníci. Proto je r. 1805 v olovských dolech zaměstnáno jen 149 osob.

Roku 1836 byla postavena nová škola (dům č.p. 167). V r. 1845 měl špitál čtyři zaměstnance, kteří dohromady dostávali roční plat 62 zl. 24 kr., dále na činži 20 zl., na otop 22 zl. a na světlo 8zl. 20 kr. Hodnota špitálního majetku vzrostla na 9 412 zl. 43 1/2 kr., příjmy činily 363 zl. 19 1/2 kr. Z takto rozsáhlého špitálu je vidět, že i když doly byly z větší části vyčerpány, Oloví zůstávalo nadále bohatou obcí. Na počátku čtyřicátých let 19. století se také dvakrát do roka konal v Oloví velký trh na střižní zboží, sukno a kožešiny. Tyto trhy probíhaly na nynějším Horním náměstí. Ke konci čtyřicátých let 19. století však dochází k všeobecné krizi rudného dolování v Krušných horách. Oloví během několika let zchudlo tak, že v r. 1847 nastává hladomor. Nezaměstnanost nutila obyvatele k vystěhování nejen do všech koutů rakouské monarchie, ale i do Německa. Cílem pro mnohé byl Delmenhorst (severozápadní Německo), kde postavil továrnu podnikavý nejdecký průmyslník a přijímal přednostně krušnohorské krajany. Ti, kteří v Oloví zůstali, čelili bídě drobným zemědělstvím, výrobou dřevěných hraček, zpracováním perleti nebo tkaním krajek.

Roku 1854 byla vybudována nová silnice, spojující silnice ze Sokolova do Liboce a ze Sokolova do Kraslic. Díky této spojce se začalo dařit ve městě obchodnickým živnostem. V r. 1869 se otevřel v Oloví poštovní úřad. Od r. 1875 je vedle německého názvu Bleistadt zaveden český název Oloví. Do té doby se někdy překládal německý název nesprávně Olovnice. Češi v té době v Oloví nežili, pouze v některých okolních obcích tvořili menšinu.

Roku 1876 byla postavena železniční trať Sokolov – Kraslice vedoucí přes Oloví. Za deset let byla protažena do Klingenthalu a dál do Saska. Roku 1882 byla postavena nová radnice. Rozvoj města pokračoval otevřením košíkářské školy v r. 1893. Zásadním obratem ve vývoji města bylo však postavení sklárny. Její stavba začala v létě 1891 a provoz byl zahájen 22. 7. 1893. Původní název sklárny byl Loisenhütte. Hlavním produktem bylo tabulové sklo získané foukáním. Sklárna znamenala nové pracovní příležitosti a do Oloví se začalo vracet vystěhovalé obyvatelstvo nebo i jejich potomci. V r. 1902 měla sklárna 209 zaměstnanců. Od r. 1908 se závod dostal do rukou První české akciové společnosti pro výrobu průmyslového skla.

Roku 1894 začaly přípravy na zbourání kostela, aby se mohl vystavět nový, větší. Začalo se také uvažovat o stavbě nové školy. Roku 1895 byla pro ni vybrána vhodná parcela a r. 1896 již byla nová škola (č.p. 108) zkolaudována. Její stavba stála 25 000 zl. Stará školní budova byla mezitím upravena na provizorní kostel. Starý kostel se boural v letech 1895 – 1897. Při tom se našly ve věži české groše ze 13. století. Základní kámen nového kostela byl položen 23. září 1901, vysvěcení bylo 29. září 1902. Do nového kostela byla ze starého přenesena tři okna, vyrobená v Norimberku r. 1603.

Do konce 19. století byly doly opuštěny, pouze v dole Ignaciově se těžila železná ruda a leštěnec olověný. Na začátku 20. století se již ani zde nepracovalo. Přesto hospodářství města nestagnuje, především díky sklárně, bohaté obchodní síti a drobným řemeslníkům. Na přelomu 19. a 20. století byly v Oloví tyto živnosti: 7 pekařství, 5 obuvnictví, 4 řeznictví, 4 mlýny, 2 pily, 6 krejčovství, 4 hokynáři a zelináři, 3 povoznictví, 3 provozy na soustružení dřeva, 6 truhlářství, 4 klempířství, 3 koželužny, 2 hrnčířství a kamnářství, 1 velkoobchod, 1 obchod s hudebními nástroji, 1 kovářství, 1 kožišnictví, 1 knihkupectví, 1 knihařství, 1 kloboučnictví, 1 obchod s kartami, 7 hospod, 5 vináren, 2 kořalny, 1 hotel, 3 trafiky. Město mělo ještě vlastní spořitelnu, obecní úřad, policejní stanici, poštu a pivovar s roční produkcí 350 hl piva.

Společenský a kulturní život byl zastoupen mnoha spolky a organizacemi. Největší byl spolek veteránů s padesáti členy, činný od r. 1870 a Spolek dobrovolných hasičů s 49 členy, činný od r. 1877. Od r. 1875 se uvádí Střelecký spolek, od r. 1893 První spolek ostrostřelců, od r. 1895 Spolek německých turnerů a sekce Krušnohorského spolku, od r. 1896 Druhý spolek ostrostřelců, od r. 1897 Dělnický spolek, od r. 1898 Německý tělocvičný spolek ”Jahn”, Německý mužský pěvecký spolek a pěvecký spolek sklárny.

Oloví na přelomu 19. a 20. století

Do druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Za první světové války se Oloví potýkalo s nedostatkem pracovních sil, který byl způsoben odvodem velkého počtu mužského obyvatelstva na vojnu.

V r. 1914 měla olovská sklárna okolo 1200 zaměstnanců. Avšak když r. 1916 chtěla sklárna přestavět jednu sklářskou vanu, aby mohla vyrábět tabulové sklo modernější metodou – tažením, musela pozvat do Oloví skláře z Belgie. Na modernizačních pracích se podíleli i váleční zajatci přivážení do sklárny z nedalekého zajateckého tábora postaveného poblíž Jindřichovic. Vana však byla dohotovena až v r. 1920. Nová výrobní technologie se osvědčila a proto se o rok později začala přestavovat další vana. Olovští skláři tím přicházeli o práci a hromadně začali odcházet pracovat do Německa, kde se tabulové sklo ještě vyrábělo foukáním. Když se však i tam začala prosazovat výroba tažením, vraceli se někteří zpět. Za 1. světové války se také na krátký čas díky válečnému nedostatku kovů znovu otevřely některé olovské doly na olovo.

V 1. světové válce padlo 37 olovských občanů. Po vzniku československé republiky 28. 10. 1918 byla v Oloví 2. 11.1918 zřízena místní prorakouská vláda a zorganizováno olovské vojsko. Proto bylo 13. 12. 1918 město obsazeno československou armádou.

V r. 1921 byla v Horách zřízena česká menšinová škola, kterou navštěvovali i žáci z Oloví. Měla jednu třídu s 30 – 40 žáky, z nichž však většina byla německé národnosti. Škola byla umístěna v domě č.p. 76, který byl pronajatý od olovské sklárny. Od šk. roku 1929/1930 byla dvoutřídní. Řediteli zde postupně byli Beneš, Matějovský, Kočí. Roku 1938 se začala pro českou školu v Oloví stavět vlastní budova. Stavbu přerušila druhá světová válka a škola nebyla dohotovena ani po osvobození. Za 2. světové války byla část stavby adaptována na činžovní dům č.p. 285. Roku 1922 byla v Oloví zřízena ve staré školní budově č.p. 108 německá měšťanská škola. Do té doby byla ve městě pouze čtyřtřídní německá národní škola z r. 1901. Pro novou měšťanku byla v letech 1925 – 26 postavena nová školní budova č.p. 1 nákladem 1 700 000 Kč.

Ve dvacátých a třicátých letech byla olovská sklárna největší sklárnou na tabulové sklo na světě. 1. 1. 1930 v ní propukla velká stávka proti propouštění dělníků za účasti téměř všech zaměstnanců. Stávky proti propouštění s menší účastí pracujících se konaly také 9. 4. 1922 a v r. 1932.

Druhá světová válka a po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

1. 10. 1938 začalo německé vojsko obsazovat československé pohraničí. 4. 10. 1938 ve 4.45 h přijela do Oloví První pancéřová divize německé armády.

Sklárna připadla německé firmě Deutsche Tafelglas AG ve Fürthu v Bavorsku. Později se stala majetkem firmy Ostdeutsche Glaswerke. Česká škola v Horách byla zrušena. Roku 1946 byly pomůcky z ní vráceny do školy v Oloví, spisy byly zničeny reemigranty. Tyto spisy a pomůcky byly uloženy po dobu 2. světové války v německé škole v Horách.

Za války bylo v r. 1939 odvedeno z Oloví 88 mužů na frontu, v r. 1940 115 mužů, v r. 1941 padlo 10 olovských rodáků a 69 jich bylo odvedeno. V r. 1942 padlo 11 mužů a odvedeno jich bylo 55. V r. 1943 padlo 24 mužů, r.1944 17, r.1945 padli 3 muži. Celkem bylo odvedeno 327 lidí. Z nich padlo 65.

Koncem války obsadil město Druhý batalion 313. pěší skupiny 79. divize první americké armády. Ve staré městské kronice je napsáno: ”Ať žije osvobozená republika Československá! 1945 měsíc květen. Konec hitlerismu! Nazdar osvobozené vlasti, Československé republice!” Bližší udání data chybí. Vojáci se ubytovali ve školních budovách a v kině. V hostinci Na vršku měli jídelnu. Po obsazení Oloví Američany spravovali obec dva členové Revoluční gardy. Po založení místní správní komise 30. 6. 1945 se jeden z nich stal zaměstnancem na poště, druhý odešel z města. Předsedou MSK se stal Karel Boch. V r. 1946 byl předsedou Bělohlav, člen československé strany národně socialistické, jako pozdější člen MNV v únoru 1948 rezignoval. Kdy byl ustanoven MNV nelze ze zápisu z ustavující schůze zjistit, chybí datum. Bylo to někdy mezi 30. 4. 1946 a 1. 9. 1946. Národní výbor se skládal z 11 členů KSČ, 6 členů ČSSD, 2 členů Čsl. strany národně socialistické a 1 člena ČSL. Předsedou byl zvolen František Bárta (ČSSD), prvním místopředsedou Jaroslav Rotta (KSČ) a druhým Jaroslav Kounovský (KSČ).

13. 9. 1945 byla ustanovena na školu v Oloví učitelka Libuše Burešová z Klánovic u Kutné Hory. Po delším jednání Američané uvolnili jednu místnost ve staré školní budově a ta byla upravena k vyučování. 12. 10. 1945 se provedl zápis. Přihlásilo se 200 německých dětí, přijato bylo 72 dětí Němců s rakouskou státní příslušností a těch Němců, kteří nebyli členy NSDAP. Do Vánoc přibylo do školy 9 dětí českých reemigrantů. Po odchodu amerického vojska 14. 11. 1945 se uvolnila nová školní budova a začalo se v ní vyučovat. Všechny třídy se vyučovaly společně. 8. 2. 1946 se otevřela druhá třída obecné školy. Ve školním roce 1946/47 byla otevřena třetí třída a ve šk. roce 1947/48 bylo otevřeno již 6 tříd.

Po válce vedla sklárnu prozatímní národní správa, od 1. 1. 1946 byla továrna začleněna do podniku Západočeské sklárny. Zároveň byla ustanovena národní správa tří krajkářských firem, které byly v padesátých letech zrušeny. Po osvobození pracovala továrna na výrobu dřevěných hraček, která stála na místě pozdějších garáží a autodílny sklárny. V ulici Čsl. lesů pracoval mlýn až do r. 1946, kdy byl majitel odsunut.

Odsuny Němců začaly 22. 3. 1946, kdy bylo odsunuto 52 osob. V dubnu 92, v květnu 104, v červnu 224, v červenci 314, v srpnu 301, v září 94, v říjnu 14 a v prosinci 2, celkem 1205 osob. Po odsunu přišli Oloví dosídlit Češi a Slováci z Maďarska, Polska, Francie, Jugoslávie a Holandska. Velkou část přistěhovalců tvořili Češi z vnitrozemí. 1. 10. 1948 bylo v Oloví 1088 obyvatel.

Oloví - sídliště v okolí kostela Sv. Michala
Oloví - sídliště v okolí kostela Sv. Michala

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Sklářská tradice v Oloví přetrvává dodnes, kdy modernizované linky produkují protipožární sklo a automobilová zrcátka. Olovský kostel Sv. Michaela Archanděla byl prohlášený za kulturní památku. Postupně se rekonstruuje podobně jako místní kapličky. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města.[1]

Komunální politika[editovat | editovat zdroj]

Po prvních svobodných komunálních volbách od pádu komunistického režimu, které se konaly v roce 1990, stanul v čele olovské radnice Karel Nestrojil, původním povoláním zámečník. Svůj post obhájil ve třech volebních obdobích po sobě, v roce 1994 kandidoval za Svobodné demokraty (OH), v roce 1998 za Sdružení ČSNS a nezávislých kandidátů. V roce 2002, v 63 letech věku, se rozhodnul již nekandidovat a odešel do Sokolova pracovat jako správce městského bytového domu. Obecní politika byla v 90. letech 20. století poznamenána úspornými opatřeními a rozprodejem majetku. V roce 1995 převedla radnice bezplatně na obyvatele obecních bytů staré plynové spotřebiče, aby se vyhnula jejich výměně, která by olovskou kasu vyšla na milion korun.[2] V roce 1996 se začalo s rozprodejem obecních bytů nájemníkům, za desetinu stanovené ceny. Byty si zakoupilo 35 nájemníků, v roce 1997 radnice nabídla k prodeji dalších 260 bytů, zájem o ně ale nebyl příliš velký.[3] V roce 1998 město Plzeň vykoupilo do svého rezervního fondu akcie Západočeské energetiky a Západočeské plynárenské od malých obcí, včetně Oloví.[4] Za působení Karla Nestrojila došlo rovněž k restituci obecních lesů, které do března 1996 spravovala lesní správa státního podniku Lesy ČR v Kraslicích. Vrácené lesy ale Oloví prodalo soukromým investorům, aniž by ovšem úročilo splátkové období.[5] Velkým problémem se pro Oloví stala nová čistička odpadních vod. Byla vybudována v závěru působení Karla Nestrojila ve funkci starosty v letech 1999 – 2001 a stála zhruba 12 milionů korun. Státní dotace na ni činila 5,2 milionu a půjčka od ministerstva financí 3,9 milionu korun. V roce 2004 ale finanční úřad zjistil nesrovnalosti v projektu a nařídil Oloví vrátit dotaci, půjčku plus zaplatit pokutu a penále. Celkem tak mělo Oloví odvést státu 18 milionů korun, což byla částka o 3 miliony přesahující tehdejší roční rozpočet města.[6] V roce 2005 ministerstvo financí obří pokutu Oloví prominulo, město dostalo za úkol jen postupně doplatit půjčku od ministerstva plus pokutu 700 tisíc korun. [7]

V roce 2002 se stal starostou Oloví Vladimír Opolský (KSČM). Ten byl již předtím, v letech 1981 až 1990, předsedou olovského MNV za KSČ. Po pádu komunistického režimu byl opakovaně zvolen členem olovského zastupitelstva. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno především zvyšujícím se sociálním napětím ve městě. V Oloví se nedařilo snižovat vysokou nezaměstnanost, například na začátku roku 2004 byla ve výši 18,3%..[8] V roce 2006 vydalo Ministerstvo práce Analýzu romských lokalit, ve které označilo dva třípatrové domy na olovské periferii, obývané ze 70% Romy, za ghetto. Jeden z domů, který byl v havarijním stavu, obec prodala i s nájemníky na začátku roku 2006 za 300 tisíc korun do soukromých rukou. V havarijním stavu se ocitl olovský kostel. Na opravu jeho střechy v letech 2004 – 2005 přispělo město Oloví celkovou částkou 400 tisíc korun, další peníze přinesly veřejné sbírky, uspořádané v Oloví, velkou měrou se podílela na finančních nákladech i olovská katolická farnost, olovští rodáci žijící v Německu a Česko-německý fond budoucnosti. [9] V roce 2004 se stal uvolněným radním Karlovarského kraje pro oblast životního prostředí tehdy devětatřicetiletý podnikatel z Oloví Luboš Orálek (ODS). Ten později, v roce 2011, vystoupil demonstrativně z ODS poté, co prohrál ve stranických primárkách před nadcházejícími krajskými volbami. Zároveň zrušil místní sdružení ODS v Oloví. [10]

Po volbách v roce 2006 se stal starostou Miroslav Filandr, kandidující na kandidátce ČSSD. Svůj post obhájil i po volbách v roce 2010, ve kterých kandidoval za uskupení Starostové a nezávislí. Vladimír Opolský se stal olovským místostarostou.

V roce 2012 podepsalo 500 obyvatel Oloví petici, vyzívající radnici, aby odkoupila panelový dům v místní části Hory s problematickými nájemníky. Město by tak získalo možnost určovat, kdo může v paneláku bydlet. Šlo o původní podnikový dům olovské sklárny, který zakoupil za 1,2 milionu korun podnikatel Petr Husák, jenž do něj nastěhoval sociálně slabé rodiny. Starosta Miroslav Filandr tedy začal s majitelem domu jednat, ten ale za něj požadoval nejdříve 8,2 milionu, pak 11 milionů; město bylo ochotno dát jen 4 miliony a proto z obchodu sešlo.[11] Události kolem petice štěpily olovské zastupitelstvo. Zastupitel Jakub Hofman (bezpartijní za Stranu Sportu Zdraví Prosperity) byl členem petičního výboru, zastupitel Luboš Orálek (ODS) hrozil, že pokud k obchodu dojde, podá trestní oznámení kvůli nehospodárnému nakládání s majetkem města. [12] Kvůli petici chtěli rovněž demonstrovat olovští Romové, po setkání se starostou ale demonstraci odvolali.[13]

V roce 2013 zastupitelé v Oloví posunuli začátky jednání zastupitelstva z 15. hodiny na 18. hodinu. Požadovala to petice, kterou inicioval Lukáš Kričfaluši a kterou podepsalo150 lidí. [14]

V květnu 2012 proběhlo na olovské radnici výběrové řízení na zateplení dvanácti panelových domů z 60. let 20. století za 40 milionů korun. Do soutěže na zhotovitele se přihlásilo celkem 14 firem, zakázku nakonec komise přidělila chebské stavební firmě ŠU-STR, jejíž nabídka byla o 6 milionů dražší než nejlevnější nabídka v tendru.[15] V září 2013 kvůli tomu prohledala policie olovskou radnici a obvinila starostu Miroslava Filandra, ředitele Bytové organizace Oloví Radka Jelínka a dva lidi z firem, které se o zakázku ucházeli, z přijetí úplatku.[16] Zároveň Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal předběžné opatření zakazující uzavřít smlouvu s vítěznou firmou. Aféra se vyostřila v říjnu 2013, kdy šéf olovského kontrolního výboru, opoziční zastupitel Stanislav Polášek (Česká strana národně sociální) obdržel poštou jako výhrůžku ostrou nábojnici.[17]

Sklárna[editovat | editovat zdroj]

Olovská sklárna patřila na začátku devadesátých let do podniku Sklo Union Teplice, který sdružoval 7 dalších skláren.[18] V roce 1991 do firmy kapitálově vstoupil belgický sklářský koncern Glaverbel Group, součást největšího výrobce skla na světě, japonské společnosti Asahi Glass.[19] Nový vlastník téměř sta procent akcií Sklo Unionu investoval v samotném olovském závodě 120 milionů Kčs do modernizace výroby. Olovská sklárna se začala specializovat na výrobu lékařského a rámovacího skla.[20] V polovině devadesátých let se v olovské sklárně, přejmenované na Glavunion, rozhodli zrušit výrobu tabulového skla tlustšího jak 2 milimetry a nadále se specializovat pouze na výrobu velmi tenkého skla. V důsledku toho bylo na přelomu let 1996/1997 propuštěno ze sklárny 120 zaměstnanců.[21] 1. srpna 1997 se do olovské sklárny převedla výroba zpětných zrcátek pro automobily z nedaleké Krajkové. Podnik tak byl rozdělen na dvě části: Vertec Oloví (výroba tenkého skla) a Mirocar Oloví (výroba zpětných zrcátek).[22]

Na začátku roku 1998 byla hojně medializována rodinná aféra ředitele sklárny Josefa Lietavce. Jeho tehdy třiadvacetiletou dceru, studentku Matematicko-fyzikální fakulty UK, zatkla policie. Dívka vydírala otce, nejdříve od něj chtěla tři čtvrtě milionu korun, později 5 milionů. V případě nesplnění požadavku mu vyhrožovala smrtí. [23]

Na konci roku 1999 se olovská výroba tenkého skla dostala do odbytových potíží a výroba na které se podílelo 200 zaměstnanců, byla zastavena. Místo ní se vlastník sklárny rozhodl do Oloví přenést výrobu protipožárního skla Pyrobel, které se do té doby vyrábělo pouze v Belgii. Založil za tím účelem novou společnost Glaverbel Oloví, nabídl v ní ale práci jen padesátce zaměstnanců.[24] V roce 2000 se začalo s demolicí historických provozů sklárny, aby se uvolnilo místo pro novou výrobní halu na protipožární sklo. V prosinci 2000 byl odstřelen tovární komín sklárny.[25] Plně automatizovaná výroba protipožárního skla se spustila v roce 2001, ředitelem firmy Glaverbel Oloví se stal Zdeněk Frelich. Jestliže byla míra nezaměstnanosti v Oloví po uzavření sklářského provozu Vertec 20%, po otevření haly firmy Glaverbel klesla olovská nezaměstnanost jen málo – na 17%..[26] Ziskovost výroby protipožárního skla ovšem předčila očekávání majitelů sklárny a tak v roce 2002 ředitel závodu Zdeněk Frelich oznámil, že se akciová společnost Glaverbel Czech bude do roku 2004 investovat několik set miliónů korun do rozšíření závodu v Oloví. Obrat společnosti Glaverbel Oloví v roce 2002 činil 700 milionů korun. [27] V roce 2004 byla tedy otevřena ve firmě Glaverbel v Oloví už třetí výrobní linka na protipožární sklo, o rok později následovala čtvrtá. V roce 2004 firma zaměstnávala 115 zaměstnanců[28] a patřila mezi ekonomicky nejúspěšnější provozy v rámci celé sklářské skupiny belgického vlastníka.[29]

Naopak druhému provozu v areálu olovské sklárny, výrobně zpětných zrcátek Mirocar, se ekonomicky nedařilo podle představ sklářského koncernu. V roce 2007 proto Glaverber podepsal předběžnou smlouvu s německou skupinou Flabeg o odprodeji výrobny. .[30] V té době Mirocar zaměstnával 122 lidí. Koncern Flabeg přislíbil, že nebude propouštět a výrobu v Oloví zachová.[31] Výrobu zrcátek se ale nepodařilo výrazně oživit ani německému vlastníkovi, v roce 2009 firma s novým názvem Flabeg Czech už zaměstnávala jen 60 lidí. V témže roce se německý vlastník rozhodl investovat do olovského provozu 4,5 milionu eur, aby tam vybudoval novou linku na stříbření a lakování speciálních zrcadel pro solární elektrárny. [32] V roce 2010 byl ale celý projekt podle jednatele firmy Vladimíra Jandy na neurčito odložen. [33]



Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Místní části[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Oloví ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rozhodnutí č. 16 předsedy Poslanecké sněmovny, k stanovení obcí městy a městysi, Miloslav Vlček, 23. ledna 2007
  2. Zemské noviny 6.12.1995, strana: 3, rubrika: Z domova, autor: Vladimír Meluzín.
  3. Zemské noviny 18.3.1997, strana: 4, rubrika: Z krajů - Západní a Severní Čechy, autor: (vbo).
  4. Právo 1.9.1998, strana: 15, rubrika: Západní Čechy, autor: (her).
  5. Haló noviny 11.1.2003, strana: 1, rubrika: Titulní strana, autor: Václav Míka.
  6. Mladá fronta DNES 10.6.2004, strana: 2, rubrika: Kraj Karlovarský, autor: Bohumil Zeman.
  7. Mladá fronta DNES 7.6.2005, strana: 2, rubrika: Kraj Karlovarský, autor: Bohumil Zeman.
  8. Haló noviny 12.2.2004, strana: 8, rubrika: Život v krajích, autor: Václav Míka.
  9. http://www.olovi.cz/historie/
  10. Mladá fronta DNES 28.12.2011, strana: 1, rubrika: Kraj Karlovarský, autor: (bz).
  11. http://vary.idnes.cz/lide-v-olovi-podepisuji-petici-proti-neprizpusobivym-pp5-/vary-zpravy.aspx?c=A120914_163040_vary-zpravy_slv
  12. http://sokolovsky.denik.cz/z-regionu/olovi_koupe_problemovy_panelovy_dum.html
  13. http://www.denik.cz/karlovarsky-kraj/romove-odvolali-avizovane-demonstrace-v-rotave-i-olovi-20121019.html
  14. http://www.denik.cz/karlovarsky-kraj/petice-v-olovi-posunte-jednani-zastupitelu-20130926.html
  15. http://vary.idnes.cz/podezreni-z-korupce-pri-zakazce-na-zatepleni-panelaku-v-olovi-p6c-/vary-zpravy.aspx?c=A130927_151720_vary-zpravy_slv
  16. http://www.denik.cz/karlovarsky-kraj/kvuli-udajnym-uplatkum-se-olovsti-opravenych-domu-zatim-nedockaji-20131001.html
  17. http://chebsky.denik.cz/z-regionu/anonym-pohrozil-kulkou-sefovi-kontrolniho-vyboru-v-olovi-20131004-dhof.html
  18. Hospodářské noviny 28.11.2002, strana: 20, rubrika: Největší firmy, autor: Stanislav Šetina.
  19. Mladá fronta DNES 24.10.2001, strana: 4, rubrika: Ekonomika, autor: (rap, ČTK).
  20. The Prague Post 3.11.1992, rubrika: Business, autor: Markéta Špinková.
  21. Zemské noviny 24.10.1996, strana: 4, rubrika: Z krajů - Západní a Severní Čechy, autor: (jd).
  22. Právo 1.8.1997, strana: 10, rubrika: Severní Čechy, autor: (rup).
  23. Mladá fronta DNES 9.2.1998, strana: 1, rubrika: Západní Čechy, autor: Oldřich Tichý.
  24. Mladá fronta DNES 26.10.2000, strana: 15, rubrika Ekonomika a finance, autor: Radek Plavecký.
  25. Mladá fronta DNES 14.12.2000, strana: 2, rubrika: Ze Západních Čech, autor: (ptn).
  26. Mladá fronta DNES 4.10.2001, strana: 1, rubrika: Kraj Karlovarský, autor: (bz).
  27. Hospodářské noviny 13.11.2002, strana: 24, rubrika: Domácí podniky, autor: (čtk).
  28. Mladá fronta DNES 1.10.2004, strana: 2, rubrika: Kraj Karlovarský, autor: (bz).
  29. Právo 28.12.2004, strana: 10, rubrika: Ústecký kraj, autor: Monika Doulíková.
  30. Hospodářské noviny 22.1.2007, strana: 16, rubrika: Z domova.
  31. Mladá fronta DNES 19.1.2007, strana: 3, rubrika: Ekonomika autor: Jan Veselý.
  32. Mladá fronta DNES 30.7.2009, strana: 1, rubrika: Kraj Karlovarský, autor: (bz).
  33. Mladá fronta DNES 30.7.2009, strana: 3, rubrika: Byznys speciál, autor: Jan Sůra.