Ohmův zákon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ohmův zákon

Ohmův zákon vyjadřuje vztah mezi elektrickým odporem, napětím a proudem.[1] Je pojmenován podle svého objevitele Georga Ohma. Zákon říká, že elektrický proud v elektricky vodivém předmětu je přímo úměrný elektrickému napětí přiloženému na tento předmět, konstantou úměrnosti je vodivost:

Elektrický proud v kovovém vodiči je při stálém odporu přímo úměrný napětí na koncích vodiče. Je-li napětí na koncích vodiče stálé, je proud nepřímo úměrný odporu vodiče.

I = {G\cdot U = {1\over R}\cdot U} = {U\over R},


odtud napětí na koncích vodiče: U = I \cdot R


kde I je elektrický proud; G je elektrická vodivost, U je elektrické napětí a R je elektrický odpor.

Odpor většiny látek je závislý na jejich teplotě, která se průchodem proudu může měnit. Rovněž lze náročným technologickým postupem vyrobit látky, jejichž odpor může mít za určitých podmínek výrazně nelineární charakter - polovodiče. Při vedení elektrického proudu dochází i k jiným elektrickým jevům - běžné materiály mají kromě odporu také elektrickou permitivitu, může se projevovat vliv elektrické indukce.

Alternativním způsobem zápisu Ohmova zákona je tzv. diferenciální tvar:

\mathbf{j} = \gamma \cdot \mathbf{E}, nebo \mathbf{j} = \frac{1}{\rho} \cdot \mathbf{E},

kde \mathbf{j} je hustota elektrického proudu, \gamma je měrná elektrická vodivost a \mathbf{E} je intenzita elektrického pole. Diferenciální tvar vyjadřuje vztah elektrického pole a elektrického proudu. Toto je původní tvar Ohmova zákona.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NEČÁSEK, Sláva. Radiotechnika do kapsy. Praha 2 : SNTL, 1981. Kapitola Základní elektrotechnické vztahy, s. 11.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]