Obraz Doriana Graye

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obraz Doriana Graye
Obálka Lippincott's Monthly Magazine z července 1890 obsahující první verzi románu
Obálka Lippincott's Monthly Magazine z července 1890 obsahující první verzi románu
Autor Oscar Wilde
Původní název The Picture of Dorian Gray
Jazyk angličtina
Vydavatel Lippincott's Monthly Magazine
Datum vydání 1890
Tento článek pojednává o románu Oscara Wildea. Další významy jsou uvedeny v článku Obraz Doriana Graye (rozcestník).

Obraz Doriana Graye (The Picture of Dorian Gray) je román, který napsal britský literát Oscar Wilde. Poprvé byl publikován jako úvodní příběh v časopise Lippincott's Monthly Magazine dne 20. června 1890. Později jej Wilde přepsal, několikrát pozměnil a přidal několik kapitol. Novou verzi poté vydalo v dubnu o rok později vydavatelství „Ward, Lock, and Co.“. Do češtiny přeložil Jiří Zdeněk Novák.

Román v sobě obsahuje hororové prvky (s gotickým nádechem) a faustovské téma. Zachycuje umělecké pohnutky dekadence i homosexuality, proto byla kniha po svém vydání mnohými odsuzována. Dnes je považována za jeden z pilířů moderní literatury, je jí ovlivněno mnoho dalších děl.

Kniha byla zfilmována americkým režisérem Davidem Rosenbaumem v roce 2004 [1] a britským režisérem Oliverem Parkerem v roce 2009.[2]

V roce 2006 na motivy knihy vznikl původní český muzikál Obraz Doriana Graye.

Postavy[editovat | editovat zdroj]

  • Dorian Gray – pohledný mladý aristokrat, který se vlivem lorda Henryho mění k špatnému
  • lord Henry Wotton – dekadentní aristokrat s pokřiveným světonázorem, ve společnosti je však oblíbenou hvězdou
  • Basil Hallward – utopicky smýšlející malíř věřící v dobro, okouzlený Dorianem
  • Sibyla Vaneova – mladičká a nadaná herečka, velmi naivní a plná romantických ideálů
  • James Vane – bratr Sibyly, lehce neotesaný dobrodruh, námořník
  • pan Issacs – ředitel druhořadého divadla, kde hraje Sibyla; kdysi finančně pomohl rodině Vaneových a žádá si za to Sibylu jako herečku
  • Alan Campbell – bývalý Dorianův nerozlučný přítel, výborný chemik, biolog a hudebník
  • sir Geoffrey Clouston

Děj[editovat | editovat zdroj]

Příběh vypráví o mladém Dorianu Grayovi. Ten svou krásou učaruje malíři Basilu Hallwardovi. Stává se jeho modelem a múzou. Jednou, když Dorian stojí opět Basilovi modelem, dá se do řeči s malířovým přítelem, lordem Henrym, a nechá se oslnit jeho názory o fungování světa – to, co hýbe světem, je prý krása a mládí. Dorian si uvědomí, že portrét, který mu maluje Basil, bude za několik let nemilosrdně připomínat, jak byl krásný, zatímco on sám již bude zchátralý. Proto vysloví přání, aby známky úpadku nenesl on, ale ten portrét. Jeho přání je naplněno. Z portrétu se stává zrcadlo Dorianovy duše, obraz se mění a odráží hříchy, které Dorian Gray páchá. Dorianova tvář zůstává beze změny, stále mladá a krásná…

Příběh detailně[editovat | editovat zdroj]

Děj tohoto díla začíná v rozkvetlé zahradě, kde se sešli dva přátelé z dobrých kruhů. Malíř plný ideálů a ryzí muž, Basil Hallward, zde maluje portrét. Cynický lord Henry, povahově naprostý opak malíře, tento portrét označí za nejlepší Basilovo dílo. Když však navrhne malíři, že jeho obraz pošle na prestižní výstavu jako hlavní exponát, malíř odmítne. Prý do něj vložil příliš mnoho sebe sama. Obrazem totiž vzdává přílišný obdiv nezletilému a krásnému mládenci, kterého nedávno poznal – Dorianu Grayovi. Dorian – mladý aristokrat – je pro umělce jakousi múzou. Jeho svěžest a krása těla i ducha se promítá do celé malířovy tvorby. Lord Henry se malířovým řečem vysměje.

Do zahrady přichází sluha a oznamuje příchod Doriana Graye. Basil Doriana představí svému příteli a odcházejí spolu do ateliérů, kde má Dorian stát modelem. Během malby si všichni povídají. Doriana očaruje Henryho nemilosrdný přístup k životu a svéráznost některých jeho názorů. „Léčení duše skrze smysly, léčení smyslů skrze duši“. Jen na okamžik se spolu jdou projít do zahrady a stanou se z nich přátelé. Henry lichotí Dorianovi, vyzdvihuje jeho krásu, ale zároveň mu vystavuje její pomíjivost. Tvrdí, že právě pro pomíjivost mládí a krásy by si člověk, dokud je mlád, neměl cokoli odpírat. Když se oba vrátí do ateliéru, aby mohli pokračovat v malbě, Dorian vysloví přání – chce aby všechny znaky stárnutí a úpadku nenesl on, ale jeho portrét.

Basil vidí, že Henryho zvrácená morálka může mít na Doriana zničující vliv. Jakékoli jeho rady nebrat to, co lord říká vážně však Dorian přehlíží. Zakázané ovoce nejlépe chutná. A tak se oba dva vídají a Basil, ačkoli je do Doriana téměř zamilován, ustupuje do pozadí.

Jednoho dne čeká na lorda Henryho a na malíře Basila překvapení. Dorian si naplánoval svatbu. Jeho chotí se má stát mladičká herečka druhořadého divadla, vedeného neotesaným Židem, panem Issacsem. Její jméno je Sibyla Vaneová. Doriana však spíše uchvátila pro role, které představovala v divadelních hrách, než pro to, kým byla doopravdy. Sibyla a nikdo z její rodiny před svatbou neznal ženichovo jméno (Sibyla mu říká prostě jen „Princ z pohádky“). Její matka není z domluvené svatby nadšena, ale vzpomíná na své mládí, když byla také zamilovaná, a navíc ví, že Dorian je bohatý. Sibylin bratr, James Vane, však tuší, že ji neznámý cizinec jistě ublíží a přísahá, že jestli se tak stane, zabije ho. Dorian pozve na divadelní představení oba své přátele. Sibyla však ten večer hraje příšerně. Dříve neznala nic než divadlo. Teď je zamilovaná doopravdy, milostné scény v Romeovi a Jůlii hraje neprocítěně. Vidí, že Romeo je ošklivý a tlustý, zatímco její skutečný nastávající – Dorian Gray – je obdivuhodně krásný. Většina diváků v průběhu hry odchází. Po představení přichází za Sibylou Dorian. Děvče je rádo, že jej vidí, směje se na něj a přímo hýří láskou k němu. On ji však pohrdavě a krutě odmítne se slovy, že svým příšerným výkonem zabila jeho lásku.

Když přijde domů, podívá se mimoděk na svůj portrét, který onehda namaloval Basil. Tvář je nyní jakoby jiná – stále krásná, úsměv působí spíše jako krutý škleb. Dorian se zalekne a přemýšlí, proč vlastně se k Sibyle tak zachoval. Nakonec si uvědomí, že jeho chování bylo špatné. Už už se chystá zpět do židovského divadla prosit o odpuštění, když v tom vstoupí do místnosti lord Henry. Říká Dorianovi, aby se tím vším netrápil, že „to není jeho chyba“. Dorian mu odpoví, že vše odčiní a Sibylu si vezme. Henry nechápe. Je možné, že Dorian ještě nečetl jeho dopis? Sibyla Vaneova je mrtvá. Spáchala sebevraždu. Poté, co se Dorian od Henryho tuto zprávu dozví, je zlomen. Působením lordových psychologických postupů plných pokřiveností, však odhodí všechny své city a jde do opery a do klubu šlechticů. Smrt Sibyly je pro něj vlastně krásná – zemřela pro lásku k němu, jak je to přece romantické a je to navíc již minulost! Když za ním druhý den přijde Basil, aby ho utěšil, nedokáže Dorianovu cynismu uvěřit.

Dorian si začíná uvědomovat, že jeho přání prohozené de facto mimoděk tehdy v ateliéru se vyplňuje. Jeho hříchy nenese on, ale jeho portrét. Ukrýt jej – to musí udělat. Nikdo nesmí tento obraz nikdy spatřit, aby nebyla odhalena pravá podstata Dorianovy duše. Ani Basil – sám autor, který se mu nedávno vyznal k citům, které do obrazu zachytil jej nesmí vidět! Zabalí jej proto do roucha a s pomocí dvou mužů ho vynese do staré nepoužívané studovny v horních patrech jeho domu. Po několik let žije Dorian na výsluní společnosti. Jeho krása a šarm jsou mu branou do nejužší smetánky. Je oblíbený a obdivovaný lidmi, kteří ho málo znají a všichni, co ho poznají skončí zničeni. Nic mu není odepřeno. Dorian se oddává umění, stává se z něj ctěný sběratel. Po večerech se se zrcadlem v ruce kochá ohyzdností svého portrétu.

Velká část společnosti již utrpěla Dorianovým vlivem. Dámy dříve ctěné jsou nyní všemi odmítány, vážení lordové odchází z místnosti jakmile Dorian přijde, úsměvy mnohých jsou přetvářka. Přesto však je Dorian – i díky svému přenádhernému vzhledu – stále mnohými ctěn. Dorian si ničeho, co mluví proti němu nevšímá. Své kritiky považuje za mělké duchem, milenkami, které ho již omrzely, opovrhuje.

Jednou, když se Dorian vracel od lorda Henryho, potkal se s Basilem. Ten mu oznámil, že odjíždí do Paříže a že by s ním rád naposledy mluvil. Když dorazí k Dorianovi domů, Basil sdělí svému příteli, co ho tíží. Nemůže uvěřit zvěstem, které o Dorianovi kolují. Měl ho vždy nesmírně rád, dával mu veškerý svůj obdiv, zrcadlil ho ve svém umění. Teď je vystavován názorům, že Dorian stojí za zkázou a smrtí mnoha lidí… Dorian tyto řeči odmítá. Nic z toho, o čem Basil mluví prý nemá na svědomí – sebevražda a neřesti jsou rozhodnutím těch, co je páchají. Basil mu věří – říká, že hřích by se člověku vepsal do tváře. Lituje však, že nemůže pohlédnout přímo na Dorianovu duši. Jak je překvapen, když mu Dorian nabídne, že mu svou duši odhalí v celé její podobě. Malíř nechápe. Jdou spolu po schodech do staré místnosti. Dorian se naposledy táže malíře, chce-li vidět jeho duši a strhává závěs ze svého portrétu. Basil zděšením vykřikne. Nemůže věřit tomu, co vidí. Odporné rysy ve tváři – ne, to musí být nějaká nevkusná karikatura! Vždyť tento portrét nemohl malovat on! Ale dole v rohu je jeho jméno… Basil se začne za Doriana modlit, z posledních sil se snaží toho krásného chlapce zachránit. Dorian s uslzenýma očima tvrdí, že pro něj je již pozdě. Basil se nevzdává, vyzývá Doriana, aby se nevzdal, aby se nepoddal té stvůře, která po něm zlověstně pokukuje z rámu obrazu. Doriana Graye náhle pohltí nenávist k Basilovi. On přece ten portrét namaloval. On to byl, kdo od základů změnil jeho život. Popadl nůž, který zde v místnosti týž den zanechal a bodl několikrát Basila do krku.

Druhý den ráno napsal Dorian dopis svému známému, bývalému nerozlučnému příteli, kterému už ale také stihl zničit život, Alanu Campbellovi, aby se dostavil v otázce života a smrti. Alan je vynikající chemik, biolog a hudebník. Alan je k Dorianovi velmi chladný. Nikdy již nechtěl vkročit do jeho domu. S přemáháním se nakonec rozhodne Doriana vyslechnout. Ten mu oznámí, že nahoře v pokoji je mrtvý muž – a na Alanovi je, aby využil svých znalostí chemie a biologie k tomu, aby po těle nezůstalo absolutně vůbec nic. To jak dotyčný zemřel se ho nemusí týkat, Dorianovi je zase jedno, jak se těla Alan zbaví. Alan je zděšen, vstane a chystá se odejít. Dorian ho zdržuje – tvrdí že muž spáchal sebevraždu. Alan namítá, že za ní je jistě stejně zodpovědný přímo Dorian, chce odejít a být pryč od toho podivína. Dorian se dozná – byl to on, kdo vlastní rukou zabil toho muže. Campbel je zděšen. Nemůže uvěřit, že Dorian zašel až tak daleko. Slíbí, že neprozradí nic z toho, co slyšel, ale že Dorianovi s ničím nepomůže. Dorian zdvihne kousek papíru, cosi na něj napíše a podá jej Campbelovi. Campbelovi smrtelně zblednou tváře, těžce se usadí. Po dvou až třech minutách mu Dorian oznámí, že odešle kompromitující dopis, pokud mu nepomůže. Alan musí nakonec souhlasit.

I přes to vše se Dorian ještě téhož večera vypraví do společnosti. V dalších dnech pak žije navenek stejně bujarý život. Trápí se však víc a víc. Duši léčit skrze smysly – to je ono! Vydá se na výlet na předměstí, chce zkusit jeden z klubů, kde se podává opium. Když však v klubu potká jednoho z lidí, kterému zničil život, a vidí, co z něj udělal, rozhodl se z klubu odejít. Jedna z místních žen se s ním pokouší koketovat. Když ho osloví jako ďáblova zaprodance, Dorian ji okřikne. Odpovědí od děvy mu je, že si zajisté raději nechává říkat „Princ z pohádky“. Toto zaslechne v rohu místnosti jeden námořník. Vydá se za Dorianem. Ano, je to James Vane, bratr Sibyly Vaneove. Když Doriana dostihne, chytí ho za krk a namíří na něj revolver. Dá mu minutu na to, aby se smířil s bohem, potom ho prý zabije. Dorian předstírá, že vůbec neví, o čem je řeč. Zeptá se, kdy se celá záležitost, o které James mluví, stala. Odpověď: Před osmnácti lety… Dorian zajásá. Požádá námořníka, aby si ho důkladně prohlédl. Vskutku – James vidí, že tomuto chlapci nebylo ještě dvacet. Dorian je opět zachráněn podivným kouzlem jeho portrétu. Když Dorian odejde pryč, přijde k Jamesovi Vaneovi ta žena, která Doriana oslovila jako „Prince z pohádky“. Ptá se ho, proč Doriana nezabil. Když ji Vane řekne, že to nemohl být muž zodpovědný za smrt jeho sestry, jelikož byl na to příliš mlád, žena se usměje. Přísahala Jamesovi, že je to skoro 18 let, co tohoto muže – Doriana Graye – poznala. Že právě on ji dostal na pokraj společnosti, a že sám zaprodal svou duši ďáblu za pěknou a věčně mladou tvář.

O týden později sedí Dorian s Henrym a další smetánkou v zimní zahradě. Vedou spolu klasické lehce dekadentní řeči tehdejší šlechty. Dorian je stále v šoku ze setkání s Jamesem Vanem. Byl již tak blízko smrti! Nebyl toho dne příliš zábavným společníkem. Omluvil se se slovy, že jde natrhat orchideje pro vévodkyni, která se s ním a s Henrym zrovna bavila. Dorian se dlouho nevrací. Náhle se ozval ze zahrady dušený sten. Všichni se seběhli. Dorian omdlel. Odnesli jej do modrého salónku. Když se Dorian probral, vzpomněl si, že spatřil za sklem skleníku tvář Jamese Vanea. Příštího dne nevyšel z domu, ba téměř ani z pokoje ne. Viděl Jamese doopravdy, nebo ho zachvátilo šílenství? Možná za vše může jeho představivost. A co z toho by vlastně bylo horší?

Třetího dne se Dorian odvážil ven. Spolu s vévodkyní se vydali na lov. V lese se Dorian připojil ke svému příteli, Geoffreymu Cloustonovi. Šli spolu lesem a vypadalo to, že úlovek bude nevalný. Vtom však vyběhl před ně zajíc. Geoffrey zamířil. Dorian vykřikl. Neuměl to vysvětlit, ale něco v ladných pohybech zvířete mu učarovalo – chtěl zajíce ušetřit. Zajíc vběhl do houští. Sir Geoffrey vystřelil a – ozval se dvojí skřek. Skřek zajíce a sten umírajícího člověka. Lov byl ukončen. Mrtvé tělo bylo odneseno pryč. Dorian se cítí neskutečně zle, jako by se teď mělo stát i jemu něco hrozného. Smrt toho člověka je podle něj zlým znamením. Lord Henry se těmto jeho obavám cynicky vysměje. Dorian se nějakou dobu trápí, když v tom je tok jeho myšlenek přerušen. Totožnost mrtvého muže je totiž neznámá. Nikdo ho tu nikdy neviděl. Dorian spěchá do hospodářských budov, kde je uloženo tělo. Je to James Vane! Nalezl se u něj šestiranný revolver… Doriana zaplaví nová vlna radosti. Strach ze smrti rukou bratra jeho dávné lásky pominul. Věděl, že je zachráněn.

Dorian se chce polepšit. Není to možné, aby mu již nebylo pomoci. Opustí venkovskou dívku, aniž by ji zneuctil. Provedl něco, o čem si myslí, že byl po letech první čestný skutek. Vede rozhovor s Henrym, hraje při tom na klavír. Mluví spolu i o Basilovi. Domýšlí, co se s Basilem asi stalo, doznávají se ke vztahu k němu. Dorian se zeptal Henryho, co by řekl na to, že Basila zabil právě on. Henry se vysměje. Zločin podle něj není pro lidi z vysoké vrstvy. Patří spodině. Pak se zeptá Doriana na něco, co přinutí muže u klavíru přestat hrát a zakončit vystoupení oním neharmonickým tónem. Citace z knihy: „Jak to vlastně prospěje člověku, když celý svět získá, a na duši škodu utrpí?“ Henry se ptá spíše ironicky – sám v existenci duše nevěří, ale Dorian o ní ví vše. Po nocích se na ní dříve dívával. Nyní již neměl odvahy. Henry Doriana povzbuzuje, aby zůstal takový, jaký je – symbolem toho, co doba hledá a toho, co našla. Dorian si uvědomuje, jaká stvůra se z něho stává. Chce se vymanit, ale vliv lorda Henryho mu to nedovoluje. Ten obraz mu to nedovoluje. Jeho duše je otrávená. Jakýkoli pokus o morálku je lordem Henrym odmítnut a zesměšněn. Dorian odchází z místnosti. Oznamuje Henrymu, že je již unaven. Henry jej požádá, aby se u něj stavil dalšího dne v jedenáct hodin a Dorian s těžkým srdcem přijímá.

Dorian kráčí domů. Je příjemný večer. Dva lidé si na něj ukazují – jak mu to dříve bývalo příjemné… Dorazil. Opravdu se nemůže změnit? Pošpinil se, přesytil se zkažeností a měl špatný vliv právě na ty nejlepší a nejčistší lidi. Proč jen tehdy pronesl tu modlitbu, aby jeho hříchy nesl portrét? Lépe by bylo, kdyby mu každý hřích vynesl odplatu. V trestu je očista. Dorian se podíval do zrcadla, které mu kdysi dal Henry. Rozbil ho a rozšlapal. Nechtěl myslet na minulost. James Vane je pohřben, Alan Campbel se jedné noci zastřelil v laboratoři, smrt Basila jej nemůže tížit – vždyť to on namaloval ten proklatý portrét. Začne nový život! Přeci se zachoval šetrně k té vesnické dívence. Bude už dobrý! Ale počkat – změnil se portrét provedením toho dobrého skutku? Už přeci nemůže být hrozný jako dřív! Kdyby žil odteď mravně, třeba by vypudil z tváře všechny zbytky zlých vášní… Plížil se nahoru do studovny. Vešel, zamkl za sebou, jak měl ve zvyku. Odkryl závěs. Z hrdla se mu vydral výkřik děsu. Portrét se k lepšímu nezměnil. Naopak. Oči se dívaly zchytrale a kolem úst měl vrásky pokrytectví. Uvědomil si pravdu. Dívku ušetřil jen z ješitnosti, jen proto, aby poznal nové vzrušení. Portrét byl stále potřísněn krví – navíc zřetelněji než kdy předtím. Má se snad ke všemu, co spáchal, přiznat? Nikdo by mu neuvěřil. Basilovo tělo je zničeno, stejně jako jeho věci… Jediné, co proti němu svědčí je jeho portrét. Ano – proč se i jeho nezbavit? Portrét je obraz jeho svědomí – zničí ho tedy! Vzal nůž kterým probodl Basila. Byl čistý, několikrát ho očistil. Probodl jím obraz…

Citace ze závěru knihy[editovat | editovat zdroj]

Bylo slyšet výkřik a zadunění. Ve výkřiku zazněl takový děs ze smrti, že sluhové se s leknutím probudili a vyklouzli ze svých pokojů.

Dva páni, kráčející dole po náměstí, se zastavili a zvedli oči k tomu velkému domu. Pak šli dál, dokud nepotkali policistu, a vrátili se s ním. Policista několikrát zazvonil, ale nikdo nepřišel otevřít. Až na světlo v jednom z nejhořejších oken bylo v celém domě tma. Po chvíli strážník odešel, postavil se do sousedního portálu a vyčkával.

„Čí je to dům, konstáble?“ ptal se starší z pánů.

„Pana Doriana Graye, pane“ odvětil policista.

Páni se na sebe podívali, ušklíbli se a vykročili. Jeden z nich byl strýc sira Henryho Ashtona.

Uvnitř v domě, v křídle pro personál, hovořili spolu tichým šepotem polooblečení sluhové. Stará paní Leafová plakala a lomila rukama. Francis byl smrtelně bledý.

Asi po čtvrthodině si přibrali kočího a jednoho lokaje a kradli se nahoru. Zaklepali, ale neozvala se žádná odpověď. Zavolali. Všude bylo ticho. Nakonec, po marných pokusech vypáčit dveře, vylezli na střechu a spustili se na balkón. Dveře lehce povolily; zástrčky na nich byly už staré.

Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposledy viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve, když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Podle románu bylo natočeno několik filmových adaptací a napsán muzikál.

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • Portrét Doriana Graye – československé drama režiséra Pavola Haspra z roku 1969.
  • Portrét Doriana Graye – československé drama režiséra Vladimíra Strniského z roku 1988.
  • Obraz Doriana Graye (orig. The Picture of Dorian Gray) – americké drama Davida Rosenbauma z roku 2004.
  • Dorian Gray – britské drama režiséra Olivera Parkera z roku 2009.

Muzikál[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.csfd.cz/film/252146-obraz-doriana-graye/
  2. http://www.csfd.cz/film/246886-dorian-gray/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]