Obecná čeština

Obecná čeština je nespisovná forma českého jazyka používaná obvykle v běžné ústní komunikaci. V lingvistice se definuje jako interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě – původně jde o nářečí Čech. Liší se od spisovné češtiny, která je v neformálním hovoru většinou vnímána jako nepřirozená. Obecná čeština není kodifikována, a vyvíjí se proto rychleji a plynuleji než spisovný jazyk. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka. Mluvená forma spisovného jazyka, která má nejblíže k obecné češtině, se nazývá hovorová čeština. Slovník spisovné češtiny obsahuje i některé z výrazů obecné češtiny, které podle autorů začínají pronikat do spisovné vrstvy. Obecná čeština byla dříve rovněž běžně používána nižší třídou obyvatelstva, měšťanským obyvatelstvem označovanou za „burany“ či „venkovany“, kteří nemluví spisovně.

Obecně česká nářečí se vyvíjela odchylně od ostatních již od 15. století. Mnohé oblasti Moravy a Slezska byly od českého inovačního centra izolovány, a tak do nich mnohé změny nepronikly. Dlouhou dobu byl za standard spisovné češtiny považován jazyk Bible kralické (1579–1594), který byl přijat i jazykovědci v době národního obrození (konec 18. století – 1. polovina 19. století). Mezitím se obecná čeština vyvíjela v mluvené podobě, zatímco literární jazyk upadal kvůli dominanci němčiny. Tyto snahy byly ukončeny v době národního obrození. Změny, které mezitím v mluveném jazyce v Čechách nastaly, nebyly přijaty, spisovný jazyk setrval v podobě literárního jazyka 15. a 16. století, částečně i proto, že změny nezasáhly všechna území České koruny.

Pod vlivem médií postupně pronikají obecně české prvky i do jiných nářečí (kde jsou stále vnímány jako cizí).

Morfologie a fonologie

V tvarosloví a hláskosloví vykazuje obecná čeština oproti spisovné poměrně pravidelné odchylky, které jsou víceméně společné všem obecněčeským nářečím:

1. Hláskosloví
   • é obvykle nahrazeno ý/í: malý město, plamínek, lítat;
   • ý (někdy i í) nahrazeno ej: malej dům, mlejn, plejtvat, bejt – tato změna se objevuje již v 15. století (původně psáno ay), kdy zanikl ve výslovnosti rozdíl mezi zadním ý a předním í (v písmu se rozdíl dochoval dodnes), změnu si patrně vyžádala potřeba odlišit ve výslovnosti chybějící ý od í;
   • náslovné (protetické) v- u základů slov začínajících o-: votevřít vokno – objevuje se již od 14. století;
   • vynechávání slabičného -l v zakončení příčestí minulého v mužském rodě: řek, moh, pích místo řekl, mohl, píchl;
   • zjednodušení souhláskových skupin a složitých souhlásek: když → dyž; jablko → japko; čtyři → štyry.
2. Tvarosloví
   • unifikace koncovek v množném čísle přídavných jmen: malý lidi, malý ženy, malý města;
   • unifikace koncovky -ma v instrumentálu množného čísla: těma dobrejma lidma, ženama, chlapama, městama.

Odkazy

Literatura

• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X. 
• HRONEK, Jiří; SGALL, Petr. Čeština bez příkras. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2459-4. 

Související články

• Moravština
• Spisovná čeština
• Hovorová čeština
• Stylová příznačnost

Externí odkazy

• Slovníkové heslo obecná čeština ve Wikislovníku

Portály: Český jazyk