Obec křesťanů
Obec křesťanů (též Hnutí za náboženskou obnovu) je malá náboženská společnost, vyznačující se poměrně velkým důrazem na liturgický život, na druhou stranu ovšem rovněž názorovou otevřeností.[1] Podle sčítání lidu roku 2011 se k ní v České republice přihlásilo 884 osob.[2]
Vznik a rozšíření
Obec křesťanů byla založena na podzim roku 1922 ve Švýcarsku. Jejími zakladateli bylo čtyřicet pět osobností náboženského a kulturního života pod vedením evangelického kazatele a teologa Friedricha Rittelmeyera. Ti dali podnět ke vzniku prvních sborů Obce křesťanů nejprve na území Německa. V roce 1925 začala Obec křesťanů působit ve Švýcarsku a v Československu a pak postupně v dalších evropských zemích. Po nástupu nacismu byla v Německu a jím obsazených oblastech zakázána a pronásledována, avšak po skončení války byla obnovena činnost většiny sborů a Obec křesťanů se začala šířit i do zámoří.
V Československu byla Obec křesťanů opět zakázána komunistickým režimem v roce 1951, avšak pracovala dál v podzemí. Po krátkém pokusu obnovit veřejnou práci v době pražského jara byla v roce 1971 zakázána potřetí.[3] Od roku 1990 rozvinula svou činnost znovu veřejně na bázi občanského sdružení Obec křesťanů – hnutí za náboženskou obnovu. Od roku 2002, kdy to umožnil nový církevní zákon, je registrována jako ,církev a náboženská společnost`. V současné době pravidelně pracuje v Praze, Pardubicích, Brně, Olomouci a Příbrami, a její činnosti se účastní asi tisícovka lidí (přibližně tři sta jako přihlášení členové). Vydává rovněž čtvrtletník Okruh a střed.
Kromě České republiky působí v současnosti Obec křesťanů asi ve třiceti zemích a má přibližně tři sta sborů. Právní podoba Obce křesťanů v jednotlivých zemích se liší podle místně platných zákonů.
Náboženský život
Obec křesťanů vychází z toho, že každý člověk má svůj osobní náboženský život, svou osobní duchovní praxi, a že církev má být především místem, kde se mohou nábožensky žijící lidé setkávat a společně prohlubovat své duchovní usilování. Páteří této činnosti jsou v Obci křesťanů náboženské obřady, které mají přibližovat božskou skutečnost věřícímu, podněcovat jeho náboženský život a tím posilovat jeho osobní úsilí o sebeproměnu a morální postoj v praktickém životě. Základním obřadem konaným v Obci křesťanů je Obřad posvěcení člověka, svou strukturou podobný katolické mši.[3] Na základě pravidelného konání bohoslužeb se utváří místní náboženské společenství, sbor. Obřady se konají v národních jazycích, ale podle celosvětově jednotného ritu a tvoří tak hlavní pojítko mezi všemi sbory Obce křesťanů, nezávislé na místních odlišnostech nebo na rozdílech v názorech a postojích jednotlivých členů.
Obec křesťanů uznává sedm svátostí (křest, biřmování, zpověď, svaté přijímání, poslední pomazání, kněžské svěcení a svátost manželství), jejichž chápání se však v některých bodech liší od většinového pojetí.[3] Podle Obce křesťanů mají posilovat člověka ve specifických životních situacích, ovšem nepůsobí samy o sobě, nýbrž vyžadují účast vůle a vědomí člověka. Jak přijímání svátostí, tak účast na dalších obřadech (pohřeb, bohoslužba pro děti aj.) je přenechána svobodnému rozhodnutí; Obec křesťanů v tomto ohledu nestanovuje svým věřícím žádnou povinnost.[3] Na náboženské obřady pohlíží jako na pomůcky v osobním přibližování člověka Bohu, ale nejsou jeho nutnou podmínkou.
Ze základního postoje náboženské otevřenosti, k němuž se Obec křesťanů hlásí, plyne, že přijetí svátosti nebo účast na činnosti sboru nečiní člověka členem Obce křesťanů, ale že k členství se musí věřící rozhodnout nezávisle. Z téhož postoje vyplývá, že Obec křesťanů nejen uznává křest vykonaný v jiných křesťanských církvích a společenstvích, ale že i pokřtěný a nepokřtěný člověk jsou si v Obci křesťanů rovni.[3] Členství v Obci křesťanů se proto nevylučuje s členstvím v jiných náboženských organizacích a života Obce křesťanů se může účastnit každý bez ohledu na své přesvědčení, vyznání a církevní příslušnost.
Učení
Obec křesťanů se podle svých slov snaží vést své věřící k duchovní samostatnosti, tedy k tomu, aby dokázali sami poznávat pravdu a podle ní pak utvářet své konání.[4] Náboženské učení je bráno jako pomůcka k tomu, aby člověk dokázal lépe chápat své vlastní náboženské zážitky, aby si uvědomil svůj podíl na Božím duchu, aby se sám stal součástí Boží pravdy a Božího působení. Obec křesťanů proto nemá žádnou povinnou či pevně stanovenou věrouku ani věroučnou autoritu a platí v ní svoboda vyznání a učení.[4]
Obec křesťanů se ve svém životě i učení odvolává na Ježíše Krista, jehož označuje za svého pána a vůdce na cestě k božskému Otci, a na působení svatého Ducha, který má otvírat každému člověku přístup k pravdě a dávat sílu k jejímu uskutečnění. Křesťanská svatá písma a dosavadní křesťanskou tradici bere jako podněty ke své práci, ale nečiní je dogmatem. Zdůrazňuje úsilí člověka o poznání duchovní skutečnosti a sebevýchovu. Sebe samu vidí jako jednu z možných cest člověka k Bohu, která se neuzavírá před jinými.
Významnou roli při vzniku Obce křesťanů hrála antroposofie Rudolfa Steinera, která podnítila teologii Obce křesťanů zejména úsilím o samostatné poznávání ducha a důrazem na sebevýchovu člověka. Obec křesťanů vznikla z velké části na půdě antroposofického hnutí a byla s ním vždy spjata; pro mnoho členů Obce křesťanů je proto antroposofie nejvýznamnějším světonázorovým pramenem. Není však věroukou Obce křesťanů, nýbrž vztah k ní se odvíjí od rozhodnutí jednotlivého člověka právě tak, jako vztah k jakémukoli jinému učení nebo názoru.[4]
Struktura
Základními jednotkami Obce křesťanů jsou místní sbory věřících, kteří se scházejí ke společnému slavení obřadů. Sbory jsou vázány společným ritem, ale jinak samostatně spravují své organizační a hospodářské záležitosti. Sbory logicky spjatých území (např. jednoho státu) se sdružují do oblastí, které zajišťují organizační úkoly většího rozsahu, vytvářejí právní struktury zastupující Obec křesťanů vůči státu a pod. Na celosvětové úrovni vytvářejí zástupci jednotlivých oblastí orgány, jejichž úkolem je koordinace práce Obce křesťanů po celém světě. Sbory se podle vzájemně dohodnutých pravidel podílejí na financování činnosti oblastí i světového celku. Těmto vyšším celkům ovšem podléhají jen ve správních a hospodářských záležitostech překračujících rámec jednotlivého sboru.
Zatímco správní a hospodářská struktura Obce křesťanů je budována zdola, demokraticky, je kněžstvo Obce křesťanů organizováno shora, hierarchicky. Kněz v jednotlivém sboru je na své působiště vysílán kněžstvem; nad věřícími však nemá žádnou pravomoc na poli věrouky nebo vedení života, nýbrž jeho zvláštní pravomoc spočívá v celosvětově ujednoceném vykonávání náboženských obřadů. Jako kněz v jednotlivém sboru dbá na formu a kontinuitu liturgického života sboru, tak je za každou oblast odpovědný jeden duchovní správce a za světový celek Obce křesťanů vyšší správci v čele s nejvyšším správcem. Tato vnitřní hierarchie kněžstva se tak nevztahuje na věroučný či mravní dohled, nýbrž zajišťuje jednotu ritu a kontinuitu jeho vykonávání.
Vztahy s jinými církvemi
Obec křesťanů je otevřena spolupráci s jinými křesťanskými církvemi a náboženskými společnostmi. Považuje se za pouhou součást jediné křesťanské Církve, do níž náleží i ostatní křesťanská společenství. Svým členům nezakazuje ani účast na náboženském životě jiných společenství, ani členství v nich, a uznává křest vykonaný v jiném společenství.[4]
Obec křesťanů v České republice je členskou církví Ekumenické akademie Praha[5] a České křesťanské environmentální sítě.[6]
Obec křesťanů v Česku
-
Věková struktura Obce křesťanů v České republice roku 2011
Odkazy
Reference
- ↑ ŠTAMPACH, Ivan O. Antroposofie. Dingir. Roč. 2000, čís. 2.
- ↑ http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podle-tematu&tu=30562
- ↑ a b c d e ŠTAMPACH, Ivan O. Přehled religionistiky. Praha: Portál, 2008. 237 s. ISBN 978-80-7367-384-0. Kapitola 12, s. 167.
- ↑ a b c d http://www.obeckrestanu.cz/onas/sebecharakteristika
- ↑ http://www.ekumakad.cz/cz/o-nas/o-akademii
- ↑ http://ckes.cz/clenove
Související články
- Milan Horák, pražský kněz OK
Literatura
- JÄGER, Petr. Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-7325-092-6. S. 235-238.
- HRABAL, F. R. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společenství. [s.l.]: CAD Press ISBN 80-85349-79-5.
- VAVERKA, Jiří, a kol. Moderní sakrální stavby církví a náboženských společností na území Čech, Moravy a Slezska. Brno: Jota, 2004. ISBN 80-7217-297-2. S. 289-292.
- ŠTAMPACH, Ivan. Duchovní věda o člověku : Anthroposofie u nás dnes. Dingir. 2000, čís. 2, s. 14-17.
