Občanství České republiky
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Státní občanství České republiky vzniklo dne 1. ledna 1969 vznikem československé federace. Zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zaniklo československé státní občanství. Státní občanství České republiky a možnost jeho nabývání a pozbývání se řídí zákonem 40/1993 Sb o nabývání a pozbývání státního občanství. Zákon vešel v platnost 1. ledna 1993 současně se vznikem samostatné České republiky.
Občanství se uděluje na principu ius sanguinis a je tedy závislé na občanství rodičů; skutečnost, že místo narození je Česká republika, k nabytí občanství neopravňuje automaticky. Dvojí občanství je vyloučeno až na výjimky (mohou je mít mj. děti jejichž rodiče mají občanství dvou různých států, pokud druhý stát dvojí občanství umožňuje).
Obsah |
[editovat] Zmínka v Ústavě
Ústava České republiky ve článku 12 v prvním odstavci odkazuje na příslušný zákon a ve druhém stanoví, že nikdo nesmí být zbaven proti své vůli státního občanství.
[editovat] Právní úprava
Nabývání státního občanství podle zákona o státním občanství č. 40/1993 Sb.:
- Narozením: pokud alespoň jeden z rodičů je českým občanem nebo jsou-li oba rodiče cizí občané a alespoň jeden z nich má trvalý pobyt v ČR a narodí se na území ČR.
- Osvojením (adopce) – pokud alespoň jeden osvojitel je českým občanem.
- Nalezením – pokud se neprokáže, že je dítě občanem jiného státu.
- Určením otcovství (paternita) – nemanželské dítě cizinky se stává občanem ČR, pokud je otec českého občanství
- Prohlášením – při rozdělení Československa (31. prosince 1992) se občané ČSFR mohli rozhodnout, do kterého státu budou náležet (jinak rozhodovalo místo narození); za děti do 15 let rozhodovali rodiče.
- Udělením – cizinec požádá o občanství a musí splnit tyto podmínky: nejméně 5 let legálního pobytu a prokázat, že pozbyde dosavadního občanství.
