Němčina

Němčina (Deutsch)
	Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Německo; Rakousko; Švýcarsko; Lichtenštejnsko ; Belgie ; Dánsko ; Lucembursko ; Francie ; Itálie ; Namibie
Počet mluvčích	100 000 000; druhý jazyk pro 90 000 000;
Klasifikace	Indoevropské jazyky Germánské jazyky Západogermánské jazyky Hornoněmecká větev Němčina; ; ; ; ;
Písmo	Latinka
Postavení
Regulátor	smluvní dohody mezi Německem, Rakouskem a Švýcarskem; spolupráce jejich veřejně-právních jazykových institutů;
Úřední jazyk	Německo, Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Belgie, Lucembursko, regionální jazyk v Dánsku a Itálii; Namibie – nejrozšířenější jazyk bílé menšiny;
Kódy
ISO 639-1	de
ISO 639-2	ger (B); deu (T)
ISO 639-3	deu
Ethnologue	DEU
Wikipedie
	de.wikipedia.org
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Němčina, německy Deutsch, je západogermánský jazyk, jehož studiem se zaobírá filologický obor zvaný germanistika. Tímto jazykem hovoří přibližně 190 milionů lidí na celém světě, z toho používá němčinu 90 milionů mluvčích jako svůj druhý jazyk. V Evropě je z hlediska počtu rodilých mluvčích němčina s asi 100 miliony mluvčími druhým nejrozšířenějším jazykem po ruštině. V zemích Evropské unie (EU) je němčina nejpoužívanějším mateřským jazykem. Patří také mezi 10 nejpoužívanějších jazyků na světě.

Písemný projev v němčině je latinkou se spřežkovým pravopisem. Jednou ze zvláštností je, že podstatná jména se píší velkými počátečními písmeny. Poslední větší reforma německého pravopisu proběhla v roce 1996 a přepracována byla v letech 2004 a 2006.

Rozšíření

Němčina je úředním jazykem v těchto zemích

Německo (80 mil. mluvčích)
Rakousko (7,9 mil. mluv.)
Lichtenštejnsko (31 tis. mluv.)
Švýcarsko (4,3 mil. mluv.) – spolu s francouzštinou, italštinou a rétorománštinou
Lucembursko (270 tis. mluv.) – spolu s lucemburštinou a francouzštinou
Belgie (110 tis. mluv.) – Německojazyčné společenství v provincii Lutych spolu s nizozemštinou a francouzštinou
Itálie (260 tis. mluv.) – jen v Jižním Tyrolsku (autonomní provincie Bolzano)

Německy dále hovoří jako svým prvním nebo druhým jazykem menšiny v následujících zemích

(Údaje o počtech mluvčích mohou být zastaralé.)

Francie (1,5 mil. mluv.) – Alsasko a Lotrinsko
Dánsko (25 tis. mluv.) – Šlesvicko (region Syddanmark)
Rumunsko (380 tis. mluv.) – Banát a Sedmihradsko, v současnosti pravděpodobně podstatně méně
Maďarsko (200 tis. mluv.)
Polsko (500 tis. mluv.) - v současnosti pravděpodobně podstatně méně
SNS (1,9 mil. mluv.) – Povolží (jižní Rusko), Kazachstán, v současnosti pravděpodobně podstatně méně
USA (1,5 mil. mluv.) – zejména Pensylvánie, Severní a Jižní Dakota
Kanada (560 tis. mluv.)
Brazílie (1,5 mil. mluv.)
Argentina (400 tis. mluv.)
Austrálie (135 tis. mluv.)
Paraguay (38 tis. mluv.)
Namibie (25 tis. mluv.) – do r. 1989 regionální úřední jazyk
JAR (60 tis. mluv.)
Izrael (několik desítek tisíc mluv.)
Česko (několik desítek tisíc mluv.)^[2] – viz Německá menšina v Česku
Slovensko (pravděpodobně několik tisíc mluvčích)
Papua-Nová Guinea – (unserdeutsch) kreolský jazyk na základě němčiny^[3]

Počty mluvčích německých menšin je ovšem nutné brát s rezervou, neboť tato čísla se mohou mezi jednotlivými průzkumy značně lišit. Především však měly v zemích Východní Evropy (především v Polsku a Rumunsku) a někdejšího Sovětského svazu vliv výzvy ze strany německých úředních míst – jak před rokem 1990 tak po něm – na adresu tam žijících etnických Němců, aby se vrátili do „původní vlasti“. Tak došlo k rozhodujícímu odlivu etnických Němců v reprodukčně perspektivním věku, takže v těchto zemích lze během příštích desetiletí očekávat téměř úplný zánik výskytu němčiny jako rodného jazyka.

Mapa rozšíření němčiny v zemích Evropské unie
Území, kde byla roku 1910 převažujícím jazykem němčina

Historie

Spisovná němčina, která je standardizovanou podobou hornoněmčiny (Hochdeutsch, hornoněmecké nářeční skupiny), se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.

V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:

prehistorické/germánské (5.–8. století)
stará horní němčina (Althochdeutsch) (8. století–1050)
střední horní němčina (Mittelhochdeutsch) (1050–1350)
raná nová horní němčina (Frühneuhochdeutsch) (1350–1650)
nová horní němčina (Neuhochdeutsch) (1650–současnost)

Nářečí

Základní členění nářečí v němčině je podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru:

horní němčina (včetně rakouské a švýcarské němčiny) – úplné
střední němčina – částečné
Dolní němčina (Platt) – žádné posouvání hlásek

Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce z jiné oblasti jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv. Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky, filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích - pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývoz dabovány do spisovné němčiny.

Mapa rozmístění německých nářečí

Abeceda a výslovnost

Německý nápis "Delikatesní červené zelí" - na levém víčku je použit starý pravopis, na pravém nový.

Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü nevyužívá diakritická znaménka. Používání tzv. ostrého S (scharfes S, ß – pouze malé, při psaní verzálkami přepisováno jako SS) bylo reformou pravopisu v 90. letech 20. století omezeno, ve Švýcarsku se ß dokonce jako zastaralé důsledně nahrazuje za ss. Německá abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké:	A	Ä	B	C	D	E	F	G	H	I	J	K	L	M	N	O	Ö	P	Q	R	S	T	U	Ü	V	W	X	Y	Z
malé:	a	ä	b	c	d	e	f	g	h	i	j	k	l	m	n	o	ö	p	q	r	s	t	u	ü	v	w	x	y	z
výslovnost:	a	mezi a e	b	c/k	d	e	f	g	h	i	jot	k	l	m	n	o	mezi o a e	p	kvo	r	z/s/š	t	u	mezi u a i	fau	v	x	i/ü	cet

nejběžnější odchylky ve výslovnosti

ä – e, e: (otevřené; älter, spät);
ck – k (packen, Stück);
chs – ks nebo chs, když -s- část koncovky (du machst);
e – když dlouhé, uzavřené, téměř í (gewehr); krátké v nepřízvučné slabice oslabeno, před l, n, popř. r (pokud vysloveno) mizí zcela, ale nemizí zcela v koncovkach -eln, -ern po r a l, stejně jako v -en po n;
ei, ai, ey, ay – aj (ein, klein, drei, Mai);
eu, äu – oj (euch, neu, räuspern);
g – ch - na konci slova (flugzeug)
h – po samohlásce a mezi samohláskami se nevyslovuje, prodlužuje předchozí samohlásku (Ruhe, gehen), pokud to není jediná souhláska ve slově (aha, Uhu);
ie
- i: – (viel, sieben, Marie),
- ije: – (Familie, Linie, Italien);
ng – podobné českému mango, banka (singen, lange);
o – když dlouhé, uzavřené, blíže ú (holen);
ö – mezi o a e (können)
ph – f (Philosophie);
r – téměř splývá s e (aber, liefern);
s – z – (Seite);
ss – s – užívá se vždy, když se neužije ß (Strasse – např. ve Švýcarsku nebo chybí‑li ß na klávesnici či při psaní velkými písmeny);
ß – s – užívá se zpravidla při dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky (Straße, Fuß);
sch – š (schön);
sp – šp – na začátku slov nebo kořenů (spät);
st – št – na začátku slov nebo kořenů (stehen);
tion – cijon (Funktion, Nation);
tsch – č (tschechisch) ;
z, tz – c (sitzen, zehn);
ü – mezi u a i (müssen);
v
- f (Vater),
- v cizích slovech – v (Vase);
w – v (warten);
kmenová samohláska je dlouhá před jedinou souhláskou (lesen) nebo žádnou (wo).

Gramatika a pravopis

Rozlišuje se určitý (der, die, das) a neurčitý (ein, eine) člen.
Rozlišují se čtyři pády u jmen: nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. Jsou vyjádřeny většinou jen tvarem členu, k některým ale patří koncovky podstatného jména.
Systém slovesných časů je bohatší než v češtině. Původní systém významu 6 slovesných časů (předminulý [plusquamperfektum], minulý [préteritum]] a [perfektum], přítomný [prézens] a budoucí I a II [futurum]) rozlišoval tu skutečnost, zda se jedná v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti o ukončený či probíhající děj. Dnes se však tento systém využívá velmi omezeně a v běžné konverzaci se používá již jen přítomný čas (vyjadřuje též budoucnost) a minulé časy perfektum a préteritum. Podmíněný děj se vyjadřuje konjunktivem a kondicionálem. Velmi časté je používání trpného rodu.
Slovosled je díky flexibilnosti jazyka mnohem volnější než v angličtině, ale i tak existují jistá pravidla. Může mít více variant v závislosti na použitých spojkách či příslovečných určeních. Typickým rysem němčiny je odsouvání ostatních slovesných tvarů (a také hlavního slovesa ve vedlejší větě) na konec, může se tam sejít i několik sloves najednou:
- Wenn ich das früher gewusst hätte, hätte ich es nicht mehr tun müssen.
- Doslova: Když já to dříve věděl by měl, měl by já to ne více činit muset.
Všechna podstatná jména se píší s velkým počátečním písmenem.

Slovní zásoba

Starší slovní zásoba byla ovlivněna hlavně latinou a románskými jazyky. V moderní době je patrný silný vliv angličtiny. Výpůjček je vcelku značné množství, němčina však k většině přejatých slov má i samotný německý protějšek, většinou složeninu.

Příklad:

magnetofon: r Rekorder, ale i s Tonbandgerät ("zvukopáskopřístroj")
byznys, podnikání: s Business, ale i s Geschäft

Zvláštností je, že některá slova budí dojem neněmeckého, anglického původu, přestože v angličtině neexistují, např. s Handy - mobilní telefon. Ač čistě německá zkrácenina z s Handfernsprecher ("telefon do ruky"), vyslovuje se často anglicky händy.

Výpůjčky ovšem fungují i opačným směrem. Německá slova se objevují v mnoha dalších jazycích. Například slovo 'r 'Bauplan (stavební plán, skica) se v angličtině používá pro technické označení morfologie organismů. Arbeito, které v japonštině znamená vedlejší pracovní poměr pochází z německého slova Arbeit, f. (práce) atd.^[4]

Překlad, vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

německy	Alle Menschen sind frei und gleich an Würde und Rechten geboren. Sie sind mit Vernunft und Gewissen begabt und sollen einander im Geist der Brüderlichkeit begegnen.
doslova	Všichni lidé jsou svobodně a rovně na důstojnosti a právech narozeni. Oni jsou s rozumem a svědomím obdařeni a mají jeden druhého v duchu bratrství potkávat.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

↑ https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/wa.html
↑ Do roku 1918 byla němčina úředním jazykem i v českých zemích (jakožto součásti Rakousko-Uherska)
↑ AUGSBURG, Hans Kratzer. Auf Papua-Neuginea spricht man Unserdeutsch. sueddeutsche.de. Dostupné online [cit. 2016-01-30]. ISSN 0174-4917. (německy)
↑ http://www.nemecketexty.cz/co-dala-nemcina-svetu/

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu němčina na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo němčina ve Wikislovníku
Kategorie Němčina ve Wikislovníku
Téma Němčina ve Wikicitátech
Kniha Němčina ve Wikiknihách
Nová pravidla pravopisu

[1] ttps://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/wa.html

[2] Do roku 1918 byla němčina úředním jazykem i v českých zemích (jakožto součásti Rakousko-Uherska)

[3] AUGSBURG, Hans Kratzer. Auf Papua-Neuginea spricht man Unserdeutsch. sueddeutsche.de. Dostupné online [cit. 2016-01-30]. ISSN 0174-4917. (německy)

[4] ttp://www.nemecketexty.cz/co-dala-nemcina-svetu/

[1]

[2]

[3]

[4]