Náboženská svoboda
Náboženská svoboda neboli svoboda vyznání je základní lidské právo, které je vyjádřením svobody člověka v jeho duševní a duchovní sféře. V právních předpisech je obvykle spjata se svobodou svědomí a svobodou myšlení.
Teoretické vymezení
Nositelem náboženské svobody je každý člověk. Právní řády jednotlivých zemí i mezinárodní smlouvy uznávají právo rodičů usměrňovat své děti ve výběru a praktikování náboženství přiměřeně jejich věku. Přesto někteří, jako je například britský vědec Richard Dawkins,[1] to považují za vymývání mozku či indoktrinaci.
Za subjekty náboženské svobody bývají též pokládány církve a náboženské společnosti.
Tradičně se náboženská svoboda dělí na dvě složky – první je svobodou mít své vnitřní přesvědčení (forum internum) a druhá je svobodou projevit toto své přesvědčení navenek (forum externum). Aspektem vnitřní složky je i právo být bez náboženského přesvědčení. K oblasti vnitřního přesvědčení se váže právo na změnu náboženského vyznání, toto právo na změnu náboženství však není ve všech kulturách uznáváno a představuje jeden z nejkontroverznějších elementů náboženské svobody. Typickými projevy náboženské svobody je například konání bohoslužeb a náboženských shromáždění, zřizování charit a diakonií, výuka náboženství, slavení svátků a náboženských ceremoniálů.
Právo mít vnitřní náboženské přesvědčení musí být chráněno bezpodmínečně a je zásadně neomezitelné. Projev náboženského přesvědčení navenek však může podléhat omezením, které si nezbytně žádá zachování veřejného pořádku a ochrana práv jiných.
Náboženská svoboda úzce souvisí s jinými lidskými právy – zejména se svobodou projevu, svobodou shromažďovací a sdružovací, s právem na respektování soukromí a se zákazem diskriminace.
V roce 2010 Brian Grim a Roger Finke rozvinuly myšlenky Rodneyho Starka a ve své knize The Price of Freedom Denied ukázali, že náboženská svoboda je společenským zdrojem, který je přímo spojen s prosperitou a rozvojem, a že pouze ty společnosti, kde je garantována náboženská svoboda, mohou prosperovat.[2][3]
Historie
Ve starověku bylo určité náboženství pevně spjato s určitým národem nebo státním útvarem (teokracie). Náboženství se prosazovalo mocí. Přesto se i v této době lze setkat s příklady náboženské tolerance – např. v osobě perského krále Kýra či indického krále Ašóky.[zdroj?]
Křesťanství, které se objevilo v 1. století, zformulovalo jeden ze zásadních předpokladů pro rozvoj idey náboženské svobody, a tím bylo oddělení náboženské sféry jednotlivce od sféry jeho politických závazků vůči státu. Tvrdá pronásledování, kterým museli raní křesťané čelit, je vedla i k formulaci požadavků na náboženskou svobodu jednotlivce a jejich teoretickému zdůvodnění, často s využitím koncepce přirozeného práva. Náboženská svoboda je prohlášena za součást přirozeného práva ve spisech řady starověkých církevních teologů.[4]
V průběhu 4. století se v Římské říši změnilo postavení křesťanství z náboženství státem pronásledovaného na státní náboženství. Tento fakt měl dopad i na teologické myšlení církve a stupňující se netoleranci křesťanských států k jiným náboženstvím, ústící do středověkých pronásledování pohanů, židů a kacířů. V současné terminologii se jednalo o fundamentalismus. Veškeré kulturní projevy jiné víry byly likvidovány, aby se dané náboženství prosadilo (například kolonialismus).
Zásadním mezníkem ve vývoji filosofického myšlení i politické praxe v oblasti náboženské svobody se stalo reformační hnutí v církvi na přelomu středověku a novověku. Objevení křesťanské svobody v protestantské reformaci a pochopení potřeby náboženské tolerance, vykoupené hořkou dějinnou skutečností, připravilo půdu pro moderní rozvoj lidských práv.[5] Mimořádné náboženské svobodě se těšili obyvatelé zemí České koruny, kde svého vrcholu dosáhlo uznání náboženské svobody v Rudolfových majestátech pro Čechy a Slezsko (1609). Nábožensky tolerantní bylo i Polsko, kde roku 1573 sněm ve Varšavě zaručil bezpodmínečný a trvalý smír mezi náboženstvími a zákaz diskriminace z důvodu náboženského přesvědčení. Náboženské války (zejména třicetiletá válka) však na mnoha místech rozvoj náboženské svobody ukončily. K významným teoretikům náboženské svobody raného novověku patří reformovaný teolog Sebastian Castellio († 1563) a novokřtěnec Balthasar Hubmaier († 1528). Z reformační teologie čerpali teoretikové náboženské svobody zejména v Severní Americe; k nejvýznamnějším z nich patří Roger Williams († 1683), který patří k zakladatelům amerického modelu odluky státu a církve.
Na evropském kontinentě dostala idea náboženské tolerance a svobody nový impuls v souvislosti s rozvojem přirozenoprávní filozofie a osvícenství. Tyto myšlenkové zdroje měly určující vliv na formulaci francouzského Prohlášení práv člověka a občana (1789). Osvícenství mělo vliv na ukončení období náboženské perzekuce i na území Habsburské monarchie vydáním tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781; plná náboženská svoboda pak byla v monarchii proklamována v revolučním roce 1848.
Ve 20. století byla náboženská svoboda celosvětově proklamována v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (1948). Roku 1965 se k ideji náboženské svobody přihlásila i katolická církev – učinila tak v dokumentu koncilní deklaraci Dignitatis humanae.[6]
Právní zakotvení
Soubor právních předpisů upravujících náboženskou svobodu a postavení církví a náboženských společností tvoří právní odvětví, které se nazývá konfesní právo (státní právo církevní).
Zakotvení v právu České republiky
Na ústavní rovině je náboženská svoboda chráněna ustanovením čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod.
Uvedené články stanoví:
- Čl. 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
- Čl. 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Ustanovení Listiny provádějí zákony, zejména zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů. § 2 uvedeného zákona stanoví:
- (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
- (2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.
- (3) Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti.
- (4) Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích.
- (5) Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.
Zakotvení v mezinárodním právu
V klasickém mezinárodním právu byly zakotveny jen dílčí aspekty náboženské svobody, jako např. ochrana určitých náboženských skupin při přechodu části území pod svrchovanost jiného státu.
V moderním mezinárodním právu byla náboženská svoboda vyjádřena ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) takto: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje i svobodu změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou nebo výkonem obřadů. Tato formulace se následně stala východiskem pro řadu mezinárodních smluv a deklarací.
Na úrovni celosvětové (v rámci OSN) nebyla dosud přijata úmluva věnovaná výlučně náboženské svobodě; náboženská svoboda je však zakotvena v řadě univerzálních mezinárodních smluv – např. v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), v Úmluvě č. 111 Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (1958), v čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), v čl. 14 a 30 Úmluvy o právech dítěte (1989).
V rámci OSN je věnována speciálně náboženské svobodě Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře z roku 1981, která však není právně závazná.
V rámci regionálních mezinárodních smluv o lidských právech je náboženská svoboda chráněna např. v čl. 9 Evropské úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), v čl. 12 Americké úmluvy o lidských právech (1969) a v čl. 8 Africké charty práv člověka a národů (1981).
Náboženská svoboda bývá předmětem i dvoustranných mezinárodních smluv, zejména konkordátů.
Přesto se opomíjí na právo nevěřit. Teprve až roku 1993 byl od OSN oficiálně vydán výklad, že náboženská svoboda se týká i nevěřících a že Mezinárodní pakt o občanských a politických právech chrání i ateisty.[7]
Kontroverzní aspekty
Mezi kontroverzní aspekty náboženské svobody lze zařadit například proselytismus, zahalování žen nebo rouhání.
Porušování náboženské svobody
V mnohých zemích existuje státní náboženství; podle toho se řídí státní správa a život v celé společnosti. Přesto stoupenci jiných náboženství nebývají, pokud v zemi panuje náboženská svoboda a systém je demokratický, nijak znevýhodňováni. Jsou však některé země (Čínská lidová republika, Severní Korea a do začátku 90. let i státy tzv. Východního bloku), jejichž ústava je definuje jako oficiálně ateistické a z různých důvodů zde dochází proto k potlačování svobod vyznávání některých, či někdy i všech, náboženství.
Náboženská svoboda nebývá zajištěna v zemích, kde existuje silná a velmi vlivná náboženská skupina, konzervativně smýšlející (Írán, Saúdská Arábie), nebo kde vládne přísně ateistický režim (tedy země socialistické zmíněné výše). Frankistické Španělsko bylo striktně katolické a potlačovalo stoupence jiných náboženství.
Odkazy
Reference
- ↑ http://www.atheistconvention.org.au/2012/01/25/the-biggest-damage-religion-does-is-brainwashing-children-dawkins/ - Dawkins: The biggest damage religion does is brainwashing children
- ↑ Massimo Introvigne, CESNUR, Christians: A Persecuted Minority?, Baylor University, Waco, Texas, 2. listopadu 2016
- ↑ Brian J. Grim, Roger Finke, The Price of Freedom Denied: Religious Persecution and Conflict in the Twenty-First Century, Cambridge Studies in Social Theory, Religion and Politics, Cambridge University Press, 6. prosince 2010, ISBN 978-0521146838, text obálky
- ↑ JOHNSON, Luke T.: Religious Rights and Christian Texts. IN: Religious Human Rights in Global Perspective. Vol. 2. Religious Perspectives. Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996, s. 91.
- ↑ HUBER, Wolfgang: Human Rights and Biblical Legal Thought. IN: Religious Human Rights in Global Perspective. Vol. 2. Religious Perspectives. Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996, s. 58.
- ↑ Český text je dostupný na stránkách Apoštolského stolce zde: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html.
- ↑ http://www.refworld.org/docid/453883fb22.html - CCPR General Comment No. 22: Article 18 (Freedom of Thought, Conscience or Religion)
Literatura
- Facilitating Freedom of Religion or Belief: A Deskbook (sborník). Leiden: Koninklijke Brill, 2004.
- HRDINA, Antonín Ignác: Náboženská svoboda v právu České republiky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004.
- JÄGER, Petr: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006.
- JÄGER, Petr: Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností v letech 1948 - 1989 v Molek, P. - Bobek, M. - Šimíček, V. Komunistické právo v Československu - kapitoly z dějin bezpráví . Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, str. 769-810.
- La protection internationale de la liberté religieuse – International Protection of Religious Freedom (sborník) Bruxelles: Bruylant, 2002.
- LAMPARTER, Michal: Význam studia problematiky svobody náboženského vyznání. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, roč. 5, č. 1, s. 63-68.
- LERNER, Natan: Religion, Beliefs, and International Human Rights. Maryknoll: Orbis Books, 2000.
- Religious Human Rights in Global Perspective (sborník). Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996.
- SPRATEK, Daniel: Evropská ochrana náboženské svobody. Brno: L. Marek, 2008.
