Nuno Álvares Pereira

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý
Nuno Álvares Pereira

Nuno Álvares Pereira
Církev římskokatolická
Osobní údaje
Datum narození 24. června 1360
Místo narození Cernache do Bonjardim nebo Flor da Rosa
Portugalsko
Datum úmrtí 1. listopadu 1431
(ve věku 71 let)
Místo úmrtí Convento do Carmo
Lisabon
Svatořečení
Beatifikace 23. ledna 1918
Vatikán
beatifikoval Benedikt XV.
Kanonizace 26. dubna 2009
Svatopetrské náměstí, Vatikán
kanonizoval Benedikt XVI.

Nuno Álvares Pereira (24. června 1360, Cernache do Bonjardim nebo Flor da Rosa, Portugalsko1. listopadu 1431, Lisabon), zvaný též svatý Nuno od Panny Marie, byl portugalský šlechtic a vojevůdce, který se po úmrtí své manželky odmítl znovu oženit a vstoupil do karmelitánského řádu. V roce 1918 jej papež Benedikt XV. blahořečil a roku 2009 byl Benediktem XVI. svatořečen.

Dětství a rodina[editovat | editovat zdroj]

Tento vojevůdce, patron Portugalska a karmelitánský řeholník se narodil 24. června 1360 ve Flor da Rosa, které se nachází nedaleko města Crato v centrálním Portugalsku. Rok po svém narození byl malý chlapec legitimizován královským dekretem, díky kterému se mu dostalo rytířského vzdělání. Toto vzdělání bylo v tehdejší době běžné zejména u bohatších a urozenějších rodin. Ve třinácti letech byl dospívající Nuno Álvares povolán ke dvoru a stal se dvořanem krále Ferdinanda I. Po Ferdinandově smrti v roce 1383 zůstala na královském trůně jeho žena Leonora Telesová, která později pasovala Pereiru na rytíře. V šestnácti letech se mladý rytíř oženil, na přání svého otce, s mladou a urozenou vdovou Leonor de Alvim. Z tohoto manželského svazku se narodily tři děti. Dva chlapci zemřeli v brzkých létech svého života a holčička Beatriz se později vdala za syna krále João I.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Tento panovník označoval Pereiru za jednoho z nejbližších přátel, protože mu byl nápomocen v bojích o trůn a za nezávislost Portugalska. Tyto boje se rozpoutaly 22. října 1383, kdy zemřel výše zmíněný král Ferdinand a na trůn počal aspirovat již uvedený João I. Tento byl na trůn dosazen Leonorou, vdovou po králi a nově i vlastní tchyní, když se oženil s královou dcerou Beatriz. Dvouleté boje, při kterých byl Pereira velkou oporou budoucího krále, byly ukončeny 14. srpna 1385 bitvou u Aljubarroty.

Rytířské dovednosti a válečnické schopnosti byly v Pereirovi podněcovány a podporovány zejména silnou křesťanskou vírou, láskou k eucharistii a oddaností Panně Marii. Včele svých výprav vždy nesl kříž s vyobrazeními Panny Marie a svatých rytířů Jakuba a Jiří. Během těchto vojenských putování vybudoval mnoho kostelů a klášterů, ze všech například karmelitánský kostel v Lisabonu. Jedním z posledních a nejdůležitějších vojenských počinů bylo dobytí severoafrického města Ceuty v roce 1415, jehož význam byl velmi zásadní nejenom pro Portugalsko, ale pro celou křesťanskou Evropu. Tímto byl vlastně zahájen kolonizační proces na území Afriky a šíření křesťanské víry do nových oblastí.

Jak je z obrázku zřejmé, rozložení postav na Pereirově vlajce je podrobeno přesné ikonografické hierarchii. Celá plocha je protnuta velkým červeným křížem, který od sebe odděluje jednotlivé výjevy a vytváří tak čtyři samostatné prostory s výjevy. V horní polovině je zobrazena v pravé části Panna Marie s malým Ježíškem, na protější straně se nachází již výjev pašijový, Pana Marie a Svatý Jan Křtitel při scéně Ukřižování Ježíše Krista. V dolních dvou segmentech jsou znázorněni rytíři Jakub a Jiří, oba v uctivém pokleku a se sepjatýma rukama k modlitbě.

Vstup do karmelitánského řádu[editovat | editovat zdroj]

Po smrti své manželky v roce 1387 se osamocený Pereira odmítl znovu oženit. Jeho dcera a jediná dědička Beatriz byla od roku 1401 provdána za budoucího krále a zakladatele jednoho z nejvýznamnějších portugalských šlechtických rodů, João I., raději tedy namířil svou životní cestu duchovním směrem. Značnou část majetku věnoval válečným veteránům a v roce 1423 se odebral do karmelitánského kláštera, který sám již dříve založil. Ve svých třiašedesáti letech, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, vstoupil do kláštera jako mnich. Zde dostal své nové jméno bratr Nuno od Panny Marie. Ve svém novém působišti se zasvětil celibátnímu způsobu života a směřoval veškerou životní energii do služby chudým. Tato nově nastolená cesta byla poměrně radikálním krokem, bývalý vojevůdce a rytíř musel odložit válčení a zbraně a věnovat se pouze cestě duchovní v mezích karmelitánské víry. Nyní se Nuno De Santa Maria Álvares Pereira stal právoplatným řeholníkem Karmelitánského řádu. Tento žebravý řád se vyznačuje tmavě hnědým řeholním šatem, případně o nedělích a slavnostech doplněným o bílý plášť. Významným doplňkem je škapulíř, který splývá přes prsa a přes lopatky. Podle legendy z 13. století věnovala takový škapulíř, generálnímu převorovi sv. Šimonu Stockovi, samotná Panna Marie. Je tedy nesporné, že zasvěcení se do řádu Karmelitánů bylo přirozeným vyústěním Pereirova obdivu k Panně Marii. Kromě běžných milosrdenství a péče o nemajetné se Pereira zabýval velmi intenzivně sirotky. Portugalský lid jej za to velmi obdivoval a choval k němu velkou úctu, nazývali ho „Santo Condestável“, ve volném překladu Svatý strážce.

Smrt, blahořečení a svatořečení[editovat | editovat zdroj]

Nuno De Santa Maria Álvares Pereira zemřel 1. listopadu 1431. O tomto datu je vedena diskuze, je stejně tak možné, že zemřel již 1. dubna, na velikonoční neděli. Traduje se, že během jeho posledních chvil mu bylo bratry předčítáno z evangelia sv. Jana, umučení Krista. Okamžik smrti měl nastat ve chvíli, kdy předčítač vyřkl Kristova slova na kříži: „Ecce mater tua.“ Jak vidno, celoživotní propojení Nuno Álvarese Pereiry s Pannou Marií bylo spojením trvajícím až do konce. Beatifikován byl Nuno Álvares Pereira 23. ledna 1918 papežem Benediktem XV., který jej zamýšlel předložit válčící Evropě jako upomínku na lásku k bližním a spravedlivý mír. Kanonizován byl papežem Benediktem XVI. v roce 2009. Svátek tohoto světce připadá na 6. listopad.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]