Nostrifikační zákon
Nostrifikační zákon (plným názvem Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu; zákon č. 12/1920 Sb. z. a n.) je zákon, jímž Československá republika založila možnost úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky. Šlo o jeden z prostředků posílení hospodářské samostatnosti nového státu.
Pojem[editovat | editovat zdroj]
Přídavné jméno nostrifikační vychází z pojmu nostrifikace, což je slovo spojené z latinského nostrae (naše) a ficatio (činnost), tedy činnost směřující k tomu, aby se objekt činnosti stal naším. Význam pojmu je zde tentýž jako u nostrifikace zahraničního vzdělání.
Souvislosti[editovat | editovat zdroj]
Po rozpadu Rakouska-Uherska zůstala obzvláště ve Vídni a Budapešti ústředí mnoha velkých obchodních společností, které jinak působily na československém území. Nostrifikace těchto společností byly v zájmu nejen československého státu, ale často i podniků samých: sídlo měly v zahraničí, továrny na československém území. Takováto situace je uváděla do stavu právní nejistoty, a tím i možných hospodářských problémů[1].
Před vydáním nostrifikačního zákona byly zájmy československého státu chráněny vládním nařízením č. 522/1919 Sb. z. a n., jež dávalo možnost ministru veřejných prací nařídit nad dotčeným podnikem nucenou správu.
Současně s nostrifikacemi podniků probíhala repatriace cenných papírů a pozemková reforma. Ve všech těchto třech úředních opatřeních se obrážela snaha o změny vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelů[2].
Obsah[editovat | editovat zdroj]
Nostrifikační zákon založil jednotlivým resortním ministrům pravomoc nařídit, aby podnik provozující na československém území výrobu nebo dopravu, avšak mající sídlo mimo území československé republiky, přeložil své sídlo na československé území; ba dokonce ministrům založil i tu možnost stanovit k přesunu lhůtu i budoucí sídlo přesunutého podniku.
Zákon obsahoval sankci. Pokud by podnik nepřesunul své sídlo na území československé republiky v stanoveném termínu, mohlo by mu být úředně zapovězeno jeho podnikání na československém území. V původním návrhu zákona obsažená možnost uvalení nucené správy musela být opuštěna, neboť by se takovéto ustanovení dostalo do rozporu se souběžně uzavřenou mírovou smlouvou s Rakouskem[3].
Řízení podle nostrifikačního zákona proběhla v letech 1921–1924, na Slovensku se tak dálo se zpožděním[2].
Derogace[editovat | editovat zdroj]
Nostrifikační zákon byl zrušen 1. ledna 2024 zákonem o zrušení obsoletních právních předpisů.[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Těsnopisecký záznam ze 70. schůze Národního shromáždění československého
- ↑ a b MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2., upravené vyd. Praha : LINDE Praha, a. s., 1999. ISBN 80-7201-167-7
- ↑ Srov. předkládací zprávu.
- ↑ § 1 bod 379. zákona o zrušení obsoletních právních předpisů
