Nomokánon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nomokánon (řecky Νομοκανών, Nomokanōn; z řeckého slova nomos – zákon a kánon – měřítko) je sbírka právních předpisů obsahující prvky z obojího práva – římského i kanonického práva.

Byzantské nomokánony[editovat | editovat zdroj]

Sbírky tohoto druhu byly pouze východního práva. Konstantinopolská církev měla pouze dvě základní nomokanonické sbírky.

Nomokánon cyrilometodějský[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o sbírku církevních ustanovení a profánních zákonů, napsaných ve staroslověnštině a majících vztah k církvi. Vznik kodexu je kladen do období před rokem 880,[1] z řečtiny jej přeložil a editorem konečného znění byl starší ze soluňských bratří, slovanský věrozvěst sv. Metoděj.[2] Formou i jazykem navazuje na starší právní spis Zákon sudnyj ljudem, který v tehdejší právní praxi tvořil civilní složku tohoto souboru.

Charakteristika Nomokánonu[editovat | editovat zdroj]

Jeho text se zachoval ve dvou staroruských rukopisech z přelomu 13.–14. (Usťužský neboli Rumjancevský) a začátku 16. století (Joasafovský) [2], předlohou pro překladatele se stala byzantská církevněprávní příručka Synagoga Jana Scholastika (v letech 565577 konstantinopolský patriarcha Jan III. Scholastikos). Ve staroslověnské úpravě však došlo k vypuštění více než třetiny textu původního dokumentu, zejména kánonů pro moravské poměry buď méně aktuálních nebo opakujících závěry různých synod k téže věci.

Úvod obsahuje krátkou historii všeobecných církevních sněmů od 1. (nikajského) do 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu, v jeho závěru je zmíněno 68 kánonů Basileila Velikého (330-379). Na něj navazuje přehled názvů všech zákonných ustanovení (titulů), v třetí části následuje jejich výklad s podpůrnými citacemi platných kánonů přijatých jednotlivými synodami.
Jazyk překladu se odlišuje od cyrilometodějských biblických textů zejména preferencí jejich srozumitelnosti před doslovností, slovní zásoba poměrně široce zohledňuje a využívá specifické hovorové i terminologické zvláštnosti moravského jazykového prostředí, včetně nezbytné tvorby nových právních termínů.

Kodifikace moravského Nomokánonu neměla význam jen ve sféře právní, představovala také významnou součást pokusu arcibiskupa Metoděje, jeho žáků i následovníků o konsolidaci společenských poměrů, komplikovaných mj. vzájemnými střety s franským klérem. Proti němu bylo nezbytné hájit staroslověnskou vzdělanost i liturgii nejvyšší morální autoritou své doby – kanonickým právem.[3]

Nomokánon a Zákon sudnyj ljudem, spolu s Metodějovou Adhortací k soudcům-knížatům[4] i Velkomoravským penitenciálem (Zapovědi svatých otců)[5] tvoří základní díla cyrilometodějského právního odkazu.

Nomokánon sv. Sávy[editovat | editovat zdroj]

Nomokánon sv. Sávy (srbsky Zakonopravilo, Savino Zakonopravilo) je první srbskou ústavou a nejvyšším kodexem Srbské ortodoxní církve, dokončeným v roce 1219.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Lexikon české literatury 3/I. M-O. Praha : Academia, 2000.728 s. s. 549
  2. a b Život sv. Metoděje : legendy [online]. MORAVIA MAGNA, [cit. 2013-05-18]. Dostupné online. (česky) 
  3. Dějiny české literatury. 1. Praha : Československá akademie věd, 1959. 531 s. s. 34
  4. Lexikon české literatury – díl 3, svazek I (M-O), Academia, Praha 2000, str. 249
  5. Lexikon české literatury – díl 3, svazek II (P-Ř), Academia, Praha 2000, str. 864-865

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]