Nikolaj Vasiljevič Gogol

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nikolaj Vasiljevič Gogol
N. V. Gogol v roce 1841, malba Fjodora Mollera
N. V. Gogol v roce 1841,
malba Fjodora Mollera
Rodné jménoМикола Васильович Яновський a Николай Васильевич Яновский
Narození1. dubna 1809
Soročince
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí4. března 1852 (ve věku 42 let)
Moskva
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Místo pohřbeníMonastýr Danilov (do 1931)
Novoděvičí hřbitov (od 1931; 55°43′28″ s. š., 37°33′18″ v. d.)
PseudonymВ. Алов
Povolánídramatik, historik, literární kritik, učitel, básník, prozaik, publicista a spisovatel
Alma materPetrohradská státní univerzita
Žánrpróza a drama
Tématapróza, beletrie a literární kritika
Literární hnutíRomantismus (literatura)
Významná dílaVečery na samotě u Dikaňky,
Mirgorod,
Revizor
Hráči
Mrtvé duše
Ženitba,
Petrohradské povídky
RodičeVasyl Panasovych Gogol-Yanovsky a Mariia Hohol
VlivyJekatěrina Michajlovna Chomjakovová
Thomas de Quincey
Alexandr Sergejevič Puškin
Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann
PodpisPodpis
„Proboha, smějte se častěji, je to jediný spolehlivý lék na všechny nemoci.“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sergej Lvovič Levickij: Nikolaj Vasiljevič Gogol, 1849, daguerrotypie
Busta dramatika v Petrohradu

Nikolaj Vasiljevič Gogol, rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Микола Васильович Гоголь, Mykola Vasyľjovyč Hohoľ (Chyba: neplatný časjul., Soročynci, dnes Velyki Soročynci, Poltavská oblast – Chyba: neplatný časjul., Moskva) byl ruský[1][2][3][4][5] prozaik a dramatik ukrajinského původu,[2][6][7][8][9] představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.

Biografie

Pocházel z rodiny středních ukrajinských statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě.

Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou. Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii. Roku 1844 podnikl cestu do Jeruzaléma.

Před svou smrtí prožíval Gogol hlubokou depresi, začínal podléhat náboženským a mystickým náladám a pochybnostem o smyslu činnosti a svého díla a je poměrně pravděpodobné, že zešílel.

Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Za nejlepší z jeho díla jsou považovány povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým.

Dílo

  • Hans Küchelgarten (1829, Ганs Кюхeльгapтeн), poema, neúspěšná sentimentální idylka napsaná pod pseudonymem V. Alov, jejíž neprodaný náklad Gogol sám skoupil a zničil.
  • Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832, Вечера на хуторе близ Диканьки), dvoudílný cyklus humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek z Ukrajiny.
  • Několik slov o Puškinovi (1835, Несколько слов о Пушкине), literárně-kritická studie,
  • Arabesky (1835, Арабески), sborník statí a povídek, který obsahuje tři tzv. petrohradské povídky Něvská třída (Невский проспект), Bláznovy zápisky (Записки сумасшедшего) a Podobizna (Портрет).
  • Mirgorod (1835, Миргород), sbírka novel, vlastně jakési pokračování Večerů na samotě u Dikanky, z nichž nejznámější je Taras Bulba.
  • Vij (1835, Вий) horrorová povídka o setkání seminaristy Chomy Bruta s pekelnými mocnostmi.
  • Nos (1836, Нос), povídka zařazovaná do tzv. petrohradských povídek,
  • Kočár (1836, Коляска), povídka, která sice k petrohradským povídkám nepatří (její děj se odehrává v provinciálním městečku a zčásti na usedlosti hlavního hrdiny), ale svými základními rysy se k nim blíží, a proto k nim bývá přiřazována.
  • Řád sv. Vladimíra třetího stupně (1836-1842, Владимир третьей степени), první Gogolův dramatický pokus, nedokončená komedie, z níž Gogol publikoval úryvky a také samostatné scény ve formě jednoaktovek:
    • Úředníkovo ráno (1836, Утро делового человека),
    • Spor (1836, Тяжба),
    • Podlézavá (1839-1840, Лакейская),
    • Scény ze společenského života (1842, Сцены из светской жизни).
  • Revizor (1836, Ревизор), pětiaktová satirická komedie patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury.
  • Hráči (1842, Игроки), komedie o hře, o vášni ke hře, o podvodu a umění podvodu. Děj se odehrává v atraktivním prostředí falešných karetních hráčů, jejichž filozofie je jednoznačná: „bystrý vtip, jasný rozum a hlavně žádné ohledy.“
  • Mrtvé duše (1842-1846, Мертвые души), dvoudílný román s podtitulem poema v próze, satira na carskou byrokracii. Gogol toto dílo několikrát přepracovával, krátce před smrtí spálil část druhého dílu a pravděpodobně i celou poslední verzi.
  • Ženitba (1842, Женитьба), satirická komedie o dvou dějstvích, příběh starého mládence, jenž si stále pohrává s myšlenkou na manželství, téměř se skoro žení, ale těsně před svatbou včas uteče oknem, přičemž stárnoucí nevěsta ve snaze nepřijít o žádného z pěti nápadníků tak nakonec přijde o všechny. Podle komedie napsal roku 1952 český skladatel Bohuslav Martinů stejnojmennou operu.
  • Petrohradské povídky (1842, Петербургские повести), takto je v různých vydáních označován cyklus povídek vydaných v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů, který obsahuje již dříve publikované a nyní přepracované povídky Něvská třída (Невский проспект), Bláznovy zápisky (Записки сумасшедшего), Podobizna (Портрет) a Nos ( Нос) a definitivní verzi nové povídky Plášť (Шинель), na které Gogol pracoval již od roku 1839.
  • Řím (1842, Рим), fragment nedokončeného románu vydaný v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů,
  • Na odchodu z divadla (1842, Театральный разъезд), jednoaktovka, ve které Gogol líčí dojmy po představení Revizora na různé společenské vrstvy a která obsahuje jeho myšlenky o velkém významu divadla a umělecké pravdy.
  • Vybraná místa z korespondence s přáteli (1847, Выбранные места из переписки с друзьями), publicistická práce, která svědčí o tom, že v posledním letech svého života se Gogol výrazně rozcházel s pokrokovými proudy v Rusku.
  • Rozjímání o božské liturgii (1847, Размышления о Божественной Литургии), dílo, ve kterém Gogol svou osobitou formou zpřístupňuje mystérium východní liturgie, česky též jako Rozjímání o mši svaté.

Rozhlasové adaptace

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Odkazy

Reference

  1. ↑ CHYZHEVSKY, Dmytro; DANYLO HUSAR STRUK. Encyclopedia of Ukraine. Gogol, Nikolai. [s.l.]: [s.n.], 1989. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Nikolay Gogol [online]. [cit. 2010-12-31]. Dostupné online. 
  3. ↑ FANGER, Donald. The Creation of Nikolai Gogol. [s.l.]: Harvard University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-674-03669-7. S. 42. 
  4. ↑ Amy C. Singleton. Noplace Like Home: The Literary Artist and Russia's Search for Cultural Identity. [s.l.]: SUNY Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-7914-3399-7. S. 65. 
  5. ↑ Gogol from the Twentieth Century: Eleven Essays. Redakce Robert A. Maguire. [s.l.]: Princeton University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 0-691-01326-8. S. 5, 105. 
  6. ↑ Гоголь, Николай Васильевич // Энциклопедический словарь Брокгауза и Ефрона: В 86 томах (82 т. и 4 доп.). — СПб., 1890—1907.
  7. ↑ PARFITT, Tom. Literary giant Nikolai Gogol opens new chapter in rivalry between Russia and Ukraine [online]. The Guardian, 30 March 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 September 2013. 
  8. ↑ Why did Gogol write in Russian? [online]. Dostupné online. 
  9. ↑ Gogol: russe et ukrainien en même temps [online]. Dostupné online. (francouzsky) 
  10. ↑ Nikolaj Vasiljevič Gogol: Vij [online]. Český rozhlas, 2016-06-11 [cit. 2016-06-11]. Dostupné online. 

Literatura

  • ZADRAŽIL, Ladislav. heslo Gogol, Nikolaj Vasiljevič. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek I (A-K). S. 413-416.

Související články

Externí odkazy

Online díla

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nikolaj_Vasiljevič_Gogol&oldid=16516668“