Nikola Šuhaj
Nikola Šuhaj (3. dubna 1898 Nižní Koločava - 16. srpna 1921 polonina Žalopka) byl podle jednoho názoru podkarpatský národní hrdina, podle názoru jiného zločinec, který se vzpíral spravedlnosti práva. Každopádně se díky knize Ivana Olbrachta, vydané poprvé roku 1933, stal legendou.
Obsah |
[editovat] Životopis
Nikola Šuhaj (správně Mykola Sjuhaj, Микола Петрович Сюгай, Miklós Szuhaj) se narodil roku 1898 v Nižní Koločavě- místní část Suchar (dnešní Ukrajina) Petrovi a Hafii Šuhajovým. V roce 1917 narukoval k 85. uherskému pluku. Na frontu se však nikdy nedostal; zběhl a do konce první světové války se skrýval v okolí Koločavy v údolí Terebly u Dragova směrem na Chust v jeskyních. Nebyl sám, vojenských zběhů se tam ukrývalo více. Po konci války se vrátil do Koločavy a oženil se s Eržikou Dračovou, kvůli níž utekl z vojny. Rok a půl vydržel žít, jakž takž spořádaně, byť v nuzných poměrech té doby. Postupně byl pronásledován uherskými, rumunskými a poté, co byla Podkarpatská Rus v roce 1919 přičleněna Saint-Germainskou smlouvou k ČSR, i československými četníky.
Proto, když v roce 1920 Nikola opět přestupuje zákon, zprvu si neví československé četnictvo rady a zdá se, že tyto skutečnosti dokonce ignoruje. Kdo by dělal povyk kvůli pár krádežím sýra na kolibách a salaších. Nikola je jednou dopaden a zatčen. A tu se různí výklad, jak se Nikola dostal na svobodu: buď závodčího, který konal ostrahu cely uplatil, nebo zabil. Měl by to být Nikolou zabitý čtvrtý četník, kterého nezabil, jak líčí Olbracht, za návštěvu jeho ženy Eržiky, ale při jeho ostraze na četnické stanici. Jisté je to, že se dostal na svobodu a zorganizoval kolem sebe celou zbojnickou tlupu. Když se množí krádeže a olupování, četnictvo ve spolupráci s armádou rozhodne o razantním zákroku. Zde vidí možnost demonstrovat svou moc v nově nabytém území. Nikola se pohybuje v okolí Koločavy, mezi lidi schází málokdy, ale díky svým kumpánům má přehled o tom, co se děje. Na mušku si bere zámožné lidi, zejména židovské obchodníky. Krade zboží a peníze. Daleko, daleko je u něj do romantické představy, že bohatým bral a chudým dával.
S jídlem roste chuť a Nikola si bere se skupinou na mušku i kostely. Tato skutečnost je v oblasti, kde je v lidech víra hluboce zakořeněna, velmi nezvyklou. V průběhu zboje se k Nikolovi přidává i jeho mladší bratr Jura. Ten se zdá být horším a mnohem více krvežíznivým než jeho bratr.
Celá zbojnická historie se udála v období jen jednoho roku a něco. A přes to Nikola dokázal celý koločavský kraj držet v šachu strachem. Když onemocněl na tyfus a poslal pro lékaře do Volového (nyní Mižhir´ja) měl doktor na vybranou: buď přijdeš a vyléčíš mne, pak ti dobře zaplatím, nebo nepřijdeš a potom zemřeš a tvoje statky lehnou popelem.
Na celou akci dopadení Nikoly bylo vynaloženo spousty prostředků a sil, jak o tom mluví historické dokumenty. Byl zapůjčen vojenský telefon a do kraje byly odveleny spousty četníků a vojska, které pročesávaly kraj. Leč marně. Nikola měl štěstí, věděl o tom, nebo mu to donesli lidé, kteří pro něj pod pohrůžkou pracovali.
V roce 1921 byla za jeho dopadení vypsána odměna tří tisíc korun. To byly tehdy závratné peníze, za něž se dalo na Zakarpatí koupit malé hospodářství, nebo jeden až dva dobří koně! 16. srpna 1921 byl spolu se svým bratrem Jurajem zavražděn třemi svými bývalými přáteli, a to tak, že oni bývalí přátelé - členové Nikolovy bandy přinesli do lesa, kde se Nikola a Jura skrývali, vodku a opili je. Když byl Nikola a Jura opilí, umlátili je sekyrami a potom zavolali strážní oddíl, který byl Nikolovi na stopě. Četníci potom zabitého Nikolu (věk 24 let) a Juru (15,5 let) vyfotografovali na památku.
V prosinci 1921 se Eržice narodila dcera Anna, provdaná Štajerová. Eržika se záhy provdala za souseda Derbaka. Zemřela v roce 1987 a je pochována na hřbitově v Koločavě.
Snad poměry v té době a Nikolova instinktivní touha po svobodě, nezávislosti jej znovu přiměly k zbojnickému životu. Tím se zařadil do linie, která čítá slovenského Jánošíka či podkarpatský fenomén 18. století Oleksu Dovbuše. Hlavními atributy šuhajovské legendy jsou nezranitelnost, láska k Eržice a horám a smysl pro spravedlivý soud.
Je zajímavé, že Nikolův bratr Ivan a jeho synovec Vasil se roku 1946 přidali k ukrajinským nacionalistům (UPA) a bojovali proti sovětské armádě. Později Ivan zahynul v přestřelce s NKVD a Vasil spáchal sebevraždu výbuchem granátu, když byl obklíčen jednotkou NKVD. Další jeho příbuzný Michal Štajer byl popraven v 1957 jako "ukrajinský buržoazní nacionalista". Šuhajův nejmladší bratr Andrej byl za 2.světové války vysazen v obci Široká Niva na Bruntálsku.[zdroj?] Jeho dva synové - Šuhajovi synovci - dodnes žijí".[zdroj?]
[editovat] Díla těžící z šuhajovské legendy
[editovat] Literatura
- Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník (1933)
- Ivan Olbracht: Hory a staletí (1935)
[editovat] Film
- Nikola Šuhaj (1947), režie: Miroslav Josef Krňanský
- Nikola Šuhaj loupežník (1977, TV), režie: Evžen Sokolovský
- Balada pro banditu (1978), režie: Vladimír Sís
- Olbracht i Koločava {2009}, režie: Sergej Gubsky, [1],[2]
[editovat] Drama
- Milan Uhde: Balada pro banditu (1975) - Divadlo na provázku
- Vladimír Morávek (režie): Balada pro banditu (2005) - Divadlo Husa na provázku (obnovení po třiceti letech)
[editovat] Hudba
- Alexander Moyzes: symfonická báseň Nikola Šuhaj (1934)
- Hana a Petr Ulrychovi: Nikola Šuhaj loupežník (1974)
- Miloš Štědroň: Balada pro banditu (1981)
- Hana a Petr Ulrychovi: Koločava (2002)
