Nicolas-Joseph Maison

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nicolas-Joseph Maison

Nicolas-Joseph Maison (19. prosinec 1771 v Epinay u St. Denis13. únor 1840 Paříž) byl francouzský generál, maršál, státník - ministr zahraničí a války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Maison vstoupil r. 1792 do armády, r. 1796 se stal velitelem praporu, 1799 generálním pobočníkem ministra války Bernadotta a 1802 vojenským velitelem departementu Tanaro. R. 1805 získal bývalý klášter Langwaden včetně rozsáhlých pozemků v Porýní. Ve válce r. 1806 proti Prusku bojoval jako brigádní generál, pronásledoval pod Bernadottem po bitvě u Jeny Blüchera do Lübecku, bojoval r.1808 ve Španělsku pod gen. Victorem, vedl rozhodující útok ve vítězné bitvě u Espinosa de los Monteros (10. listopad 1808),ale při obsazování Madridu byl těžce raněn. R. 1812 jej Napoleon I. jmenoval po bitvě u Polocku divizním generálem a na bitevním poli na břehu Bereziny mu přiznal titul barona. Na místě raněného Oudinota pověřen velením 2.sboru, kryl Maison ústup francouzské armády za Vislu, stejně tak velel zadnímu voji při ústupu od Katzbachu a poté bojoval u Lipska, kde byl opět těžce raněn. Napoleonem povýšen do hraběcího stavu a jmenován velkodůstojníkem Čestné legie. R. 1814 bránil Belgii proti postupujícím spojencům od severu. Po abdikaci Napoleona podřídil se Maison Ludvíkovi XVIII., který jej jmenoval rytířem řádu Svatého Ludvíka a krátce poté velitelem pařížské posádky. Po útěku Napoleona z Elby obdržel Maison velení královské armády shromažďující se v Paříži. Když však vojsko přešlo na stranu Napoleona, utekl Maison k Ludvíkovi XVIII. do Gentu. Po restauraci jej Ludvík XVIII. pověřil velením 1. divize. Byl jmenován členem tribunálu soudícího maršála Neye, odmítl v něm však zasednout, za což byl odsunut na místo velitele 8. divize v Marseille. R. 1817 byl jmenován markýzem a pairem a v komoře byl znám svou nezávislostí. R.1828 velel francouzské expedici do Řecka a přinutil Ibrahima Pašu k odplutí od břehu Peloponésu. R. 1829 se vrátil do Francie a obdržel maršálskou hůl. Při revoluci v roce 1830 se přiklonil k orleánské straně a od 2. listopadu 1830 vedl dva týdny ministerstvo zahraničí, aby byl poté jmenován vyslancem ve Vídni a r.1833 v Sankt Petěrburgu. Od konce dubna 1835 do září 1836 byl francouzským ministrem války. Poté se zcela stáhl do soukromí a 13. února 1840 zemřel v Paříži.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Jiří Kovařík - Orlové Napoleonovy armády - Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík- Napoleonova tažení I - Akcent Třebíč - 2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení II- Akcent Třebíč -2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení III- Akcent Třerbíč 2004
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení IV- Akcent Třebíč- 2004
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení V- Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Bonaparte v Egyptě - Akcent Třebíč 2007
Jiří Kovařík - 1809 - Orel proti orlu - Hart Praha 2002
Jiří Kovařík - Napoleonovo ruské tažení 1812 - Hart Praha - 2001
Jevgenij Tarle - Napoleon - Naše vojsko Praha - 1950
Andre Castelot - Napoleon Bonaparte - Melantrich Praha - 1998
Paul Johnson - Napoleon - Barrister and Principal Brno - 2003
Stanislav Wintr - 26 maršálů Napoleona I. - Svět křídel Cheb - 2004
Emil Ludwig - Napoleon - Melantrich Praha - 1930
Philipp Bouhler - Napoleon - Orbis Praha - 1944
Richard Blatný - Napoleonská encyklopedie - Aquarius Praha - 1995
Napoleon - sborník prací - Napoleonská společnost Praha - 1932
G. Lacour-Gayet - Napoleon - Fr. Borový Praha - 1932