Neverbální komunikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Neverbální komunikace, někdy též označována jako nonverbální, je souhrn mimoslovních sdělení, která jsou vědomě nebo nevědomě předávána člověkem k jiné osobě nebo lidem. Probíhá při komunikační výměně, též může probíhat i při sociální interakci. Volně opsáno jde o komunikaci beze slov. Produkované neverbální signály jsou mnohovýznamnové a mohou se lišit jak na úrovní kulturní, tak na úrovni individuální. Výzkumy ukázaly, že není jednoduché určit, z kolika procent vnímáme komunikaci neverbální proti té verbální - zatímco u některých výzkumů je poměr zhruba 75% ve prospěch verbální, jiné zdroje zase uvádějí 50% na obou stranách, další naopak připisují až 90% té neverbální. Samozřejmě však záleží i na situaci, ve které se právě nacházíme; a protože se oba zdroje prolínají, není podle většiny autorů takovéto paušální rozdělení podílů obou komunikačních kanálů příliš smysluplné. [1]

Dělení neverbální komunikace

Neverbální projevy se obvykle dělí do skupin (podle abecedy):

Význam neverbální komunikace

Prostřednictvím neverbální komunikace si s druhými lidmi předáváme informace o tom, jak vnímáme sami sebe, jak svého partnera a o vlastních emocích, napětí a rozpoložení. Neverbální signály vysíláme většinou podvědomě a přijímáme je také podvědomě. Mnozí z nás však pod tlakem konvenční morálky předstírají, že jsme jim sympatičtí, že je něco zajímá, že všemu rozumí apod. Pak se snaží přizpůsobit i mimoslovní komunikaci předstíranému dojmu. Podívejme se například do novin na fotografie politiků: mnoho z nich používá naučeného gesta otevřených dlaní, které mimoslovně vyjadřují „nemám zbraň, jdu do toho s čistými, přátelskými úmysly. Často je patrné, že je to naučené a záměrně použité gesto, které má vyslat pozitivní signály.

Při „čtení“ mimoslovní komunikace se nelze spoléhat jen na výraz obličeje. Může poskytnout cenné informace, ale mnohé může být účelově předstírané. Pokud se chceme orientovat podle řeči těla druhých lidí, pak si můžeme být jisti pouze tehdy, když jsou alespoň tři projevy mimoslovní komunikace v souladu, vyjadřují totéž, když tři signály vyjadřují například rozpaky, pohodu, nervozity, agresivitu nebo oddanost. Jako pozitivní signály řeči těla, které vyjadřují vnitřní klid a vyrovnanost, můžeme vnímat, když druhý člověk klidně a volně využívá prostor, který má k dispozici, má uvolněný postoj, nesouměrné posazení, vizuální kontakt a působí přirozeně.

Jako negativní signály typu „něco není v pořádku“, můžeme hodnotit nevyužívání prostoru, nervózní projevy, manipulaci s předměty, roztěkanost, neklid, dotýkání se obličeje, zaťaté pěsti, upjatost, afektovaný projev. Nervozitu poznáme podle rukou a podle nohou - podle podvědomých pohybů, kterými druhá osoba uvolňuje svoje napětí. Ti, co nemluví pravdu či předstírají, mívají méně gestikulace a více tzv. autokontaktů (mnou si ruce, tahají se za uši, nos, dotýkají se tváří atd.). Na nepřátelství lze usuzovat podle agresivních pohybů rukou a nohou, někdy i úst, podle sevřených pěstí, chladného pohledu apod.

Signály sdělující, že chce partner uzavřít dohodu jsou náhlé uvolnění napětí, zvýšený zrakový kontakt, přiblížení se. Pokud s námi někdo psychicky vyloženě „ladí“, pak se to projeví i souladem, zrcadlením, mimoslovní komunikace. Můžeme pozorovat stejnou polohu těla, podobné držení hlavy, ramen a rukou, podobné tempo a hlasitost řeči, podobnou dynamiku těla. S takovým člověkem jsme si sympatičtí a oba máme dobrou vůli spolupracovat s tím druhým.

Kanály neverbální komunikace

Pohled vypovídá o sebedůvěře a o vztahu k druhému. Mimika informuje o emocích, je relativně nejsnadněji čitelná a napodobitelná (úsměv, zachmuření se a pod.) Výraz hlasu - výška, barva, melodie, intenzita - vypovídá o psychickém napětí či uvolnění (monotónní hlas vyjadřuje napětí, melodický uvolnění; vysoký hlas napětí); velmi hlasitý slovní projev je signálem touhy ovládnout komunikaci. Gesta jsou průvodcem verbální komunikace. Rozlišujeme gesta tzv. symbolická, ilustrační, regulační a adaptační. Nadměrné používání gest signalizuje zvýšené emoce. Meziosobní vzdáleností komunikujeme vztah k člověku ve smyslu podřízenosti a nadřízenosti a ve smyslu sympatií a antipatií.

Existují čtyři typy komunikačních vzdáleností: intimní, osobní, společenská a veřejná (všechny typy rozhovorů s pracovníkem by měly probíhat v osobní vzdálenosti). Se vzdáleností můžeme při rozhovoru manipulovat a to i když sedíme - můžeme se naklonit nebo zaklonit. Dotyky (podání ruky, poplácání, pohlazení...) komunikujeme emocionální vztah, a také vyjadřujeme společenské postavení, třeba i nadřazenost (například způsobem, jímž ruku podáme nebo přijmeme, dáváme první signál).

Oblečení, činy

Oblečením a úpravou signalizujeme příslušnost k určité společenské vrstvě, názorovému proudu, sebepojetí. Mimořádně důležitým komunikačním kanálem je komunikace činy. Jde o komunikaci, kterou ne vždy vědomě dešifrujeme a ne vždy si uvědomujeme, že se jedná o jasnou komunikaci. Činy druhé straně signalizujeme náš vztah k ní a to například pozdními příchody, opomenutím pozdravu, nesplněním slibu, porušením dohody, přinesením květin apod.

Reference

  1. 1961-, Vybíral, Zbyněk,. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2009. 320 s. Dostupné online. ISBN 9788071789987. S. 81-86. 

Literatura

Externí odkazy