Nesmrtelnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jin a jang jsou symbolem věčnosti

Jako nesmrtelnost se označuje nemožnost úmrtí, věčný život ve fyzické nebo spirituální formě. V užším smyslu se jako nesmrtelnost označuje nemožnost úmrtí věkem. Nesmrtelnost je pouze hypotetická vlastnost, která nebyla prokázána, nicméně se často objevuje v mytologii, pověstech a také v kultuře. Někdy je chápána pozitivně, ale často je věčný život považován za prokletí.

Nesmrtelné organismy

U některých organismů se předpokládá, že mohou žít věčně. Nejznámějším příkladem je drobná medúza Turritopsis nutricula, která se po rozmnožování vrátí do stádia polypu. Z pozorování se zdá, že tento proces může opakovat do nekonečna. Podobné schopnosti mají zřejmě i nezmaři, kteří zřejmě nepodléhají procesu stárnutí. Také kolonie baktérií dokáží opravovat svoje části, takže celek může žít věčně. Některé druhy stromů, zejména borovic, mohou žít nesmírně dlouhý život, jiné stromy, například olše, vytvářejí své vlastní klony, které mohou rovněž prodloužit život stromu v zásadě do nekonečna.

Nesmrtelnost v mytologii a pověstech

Uroboros, had, požírající vlastní ocas, symbol věčnosti

Většina náboženství předpokládá, že lidská bytost se skládá z těla, které je smrtelné, a duše, která je - nebo může být za určitých okolností - nesmrtelná. Po smrti se duše oddělí od těla a odchází do astrálního světa (ráj, peklo, podsvětí atd.). V některých pověstech se dokonce může zemřelý vracet do našeho světa v podobě přízraku, zjevení nebo jiného nemrtvého.

Některé mytologické bytosti jsou nesmrtelné, například antičtí bohové (na rozdíl od např. severských bohů). Personifikací nesmrtelnosti, věčnosti je bytost Aeternitas (lat. věčnost). Za symbol nesmrtelnosti se od pradávna užívá had, požírající vlastní ocas, zvaný Uroboros. Také bájný pták Fénix je nesmrtelný, protože vždycky sám sebe upálí a znovu se zrodí omlazený ze svého popela.

Lidem měl nesmrtelnost zajistit elixír mládí; některé postavy z pověstí byly téměř nezranitelné - známý je například hrdina trojské války Achilles, nebo severský drakobijec Sigurd. Ve středověku panovala víra v apoštola Jana, který bude vládnout své blažené říši až do posledního soudu. V období zámořských objevů se někteří mořeplavci snažili říši apoštola Jana najít, zejména v Africe a Jižní Americe.

Po nesmrtelnosti ovšem lidé zpravidla netoužili a pokud je nějaká osoba v pověsti nesmrtelná, je to chápáno jako prokletí. Známá je pověst o věčném Židovi Ahasverovi, který se vysmíval týranému Kristu a za trest musí bloudit světem až do posledního soudu. Pověst je poprvé doložena ve 13. století.[1]

Jiným příkladem je Bludný Holanďan, kapitán lodi, který se rouhal, když plul v bouři, a proto se musí navždy plavit proti větru.

Pokud je nějaký člověk zadumaný tak, že nevnímá své okolí, říká se o něm, že přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta.

Nesmrtelnost v kultuře

Literatura

Film

Divadlo

Hudba

Odkazy

Reference

  1. VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9. S. 189. 

Literatura

  • ARIÉS, Philippe. Dějiny smrti I–II. Praha: Argo, 2000. 

Související články

Externí odkazy