Nemrtvý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Duch šlechtice Banqua, jejž vidí pouze král Macbeth

Nemrtvý, oživlý mrtvý nebo též revenant je bytost, která byla po své smrti nějakým způsobem přivedena zpět do světa živých. Nemrtví se vyskytují v pověstech většiny kultur – vyjadřují přirozený ambivalentní vztah člověka ke smrti blízké osoby: člověk vzpomíná na prožité zážitky se zemřelým, pociťuje ztrátu, ale zároveň v něm smrt vzbuzuje úzkost, mrtvola je studená, rozkládá se, působí strašidelně. Revenant tak může být jak vyjádřením touhy znovu vidět ztracenou osobu, tak i obavy, aby se mrtvý nevrátil a přání, ať zemřelý odpočívá v pokoji.

Jednotlivé druhy nemrtvých pak dostávají různá jména podle svého vzhledu, svých projevů a kultury, v níž pověst vznikla. Lze je v zásadě rozlišit na nehmotné jako jsou duchové nebo tělesné jako oživlé mrtvoly. Ti se pak řadí do masitých nemrtvých (zombie, ghůl, mumie) a kostěných (kostlivec, lich).

Protože pověsti o nemrtvých jsou velmi rozšířené, stali se nemrtví i námětem mnoha literárních děl, především hororů a později fantasy, odtud pak i filmů, počítačových her atd.

Nemrtví se také vyvolávají za účelem předpovídání budoucnosti, tento věštecký obor černé magie se označuje jako nekromancie.

Původ slova[editovat | editovat zdroj]

Slovo nemrtvý (undead) použil jako první Bram Stoker ve své knize Drákula. Původně se dokonce měla jmenovat The Un-Dead. Označoval tak samozřejmě upíra Drákulu.

Nejedná se o protiklad slova mrtvý, ale o jakési zdůraznění. Zjednodušeně lze definovat:

  • živý – stále žije
  • mrtvý – žil, ale už nežije
  • neživý – nikdy nežil
  • nemrtvý – žil, zemřel, měl by být mrtvý, ale stále jeví některé znaky života (např. pohybuje se)

Výraz revenant pochází z francouzského revenir, znovu se objevovat, a používá se zejména v souvislosti se zjeveními zemřelých.

Zjevování nemrtvých[editovat | editovat zdroj]

Nemrtví se často zjevují na hřbitovech
William Hope: Starší pár s duchem mladé dívky, fotografie, na níž je údajně zachycen duch

Revenanti se zpravidla stávají z osob, které žily hříšným životem (lakomci, podvodníci, prostopášníci, karbaníci, čarodějnice atd.), nebo které ze života odešly nezvyklou cestou (zavraždění, popravení, utonulí, sebevrazi, ženy zemřelé při porodu), případně osoby, které byly proklety, uhranuty nebo očarovány (ať už za života nebo po smrti). Méně častí jsou revenanti osoby, které nenašly pokoje, protože mají ještě na světě cosi vykonat (pomstít se, odměnit něčí laskavost, postarat se o potomky apod.).

Bytosti se zjevují na určitých místech, buď spojených s úmrtím (hřbitov, kostel, místo, kde došlo k úmrtí, popraviště), anebo na místě, kde se v minulosti vyskytovalo mnoho lidí (rozcestí, náměstí) – věřilo se totiž, že duše lidí, kteří tudy prošli, zde nechávají jakousi stopu, která podporuje zjevování nemrtvých. Mnoho druhů revenantů nemůže vstoupit do domu, práh pro ně představuje nepřekonatelnou hranici – někdy mrtvola leží v domě, ale její duch obchází pouze venku. Jiní mohou vstoupit jen na pozvání a ještě jiní nejsou z okna domu vidět, ač lidé venku je vidí. Jen pro malé množství nemrtvých není domovní práh žádnou překážkou. I vůči jiným hranicím v krajině bývají citliví – někteří nemrtví nemohou překročit tekoucí vodu. Někdy jsou omezeni na hranice panství nebo nemohou vstoupit do kostela. Kromě toho jim škodí posvěcené předměty. Hlas zvonu, úsvit nebo kohoutí zakokrhání je často změní v prach.[1] Revenanti se zjevují v určitou denní dobu, nejčastěji o půlnoci, ale někdy třeba jen jednu noc v roce, nebo dokonce jen jednou za sto let. Také vidět zemřelé může často jen určitá osoba – člověk narozený o půlnoci, v neděli, na Štědrý den, prosťáček, dítě apod. Někdy dokonce zemřelého vidí jen zvířata – psi, kočky, koně. Velmi často nejsou nemrtví vidět, ale pouze slyšet, nebo člověk jen cítí jejich přítomnost. Občas se také objevují fotografie, na níž je údajně zobrazen nemrtvý, který při fotografování nebyl vidět.

Často se revenanti zjevují pouze ve snu, což je psychologicky pochopitelné, ale ve středověku byl takovým snům přikládán velký význam. Jedno vidění nemrtvého popisuje i Karel IV. ve svém životopise Vita Caroli: Jedné noci po hostině Karel odpočíval ve své komnatě, když náhle slyšel tajemné kroky v místnosti a potom cosi vrhlo zlatý pohár přes celou místnost. Karel výslovně upozorňuje, že se nejednalo o sen. Tuto vidinu můžeme zřejmě přisoudit alkoholovému opojení po hostině a blížícímu se spánku.

Nemrtví mohou mluvit i přesto, že u některých už stádium rozkladu pokročilo natolik, že nemají hlasivky. Mívají ovšem specifický hlas, dutý, puklý, sípavý nebo naopak nesmírně hlasitý a strašný. Někdy komunikují pouze myšlenkami.[2]

Opatření proti návratu zemřelých[editovat | editovat zdroj]

Lidé se návratům zemřelých většinou snažili zabránit, k čemuž se užívaly různé magické praktiky:[3]

  • mrtvoly se za tímto účelem všelijak mrzačily, svazovaly, zavalovaly kamením, pohřbívaly vleže na břiše
  • pohřební rituály často rovněž obsahují prvky, které mají návratu mrtvých zamezit
  • když člověk zemře v místnosti, má se rychle otevřít okno, aby duše mohla odletět
  • když vynášejí rakev z domu, má se za ní vylít konev vody
  • kdo první hodí lopatu hlíny na rakev, nad tím nemá zemřelý žádnou moc
  • na dveře domu se mají křídou nakreslit tři kříže
  • v Estonsku panoval zvyk za každého zemřelého v domě zatlouct do prahu hřebík - ten měl jednak zabránit návratům zemřelého, ale také ho navždy připomínat.[4]

Přístup církve k nemrtvým[editovat | editovat zdroj]

Víra v návrat mrtvých existuje od pradávna. Katolická církev se dlouhou dobu snažila tuto víru vymýtit jako pohanský a kacířský blud. Svatý Augustin, který byl v těchto otázkách považován za neotřesitelnou autoritu, odsoudil navracení mrtvých jako nesmysl – člověk byl totiž tvořen tělem a duší, přičemž tělo leží pohřbeno a duše odešla na onen svět, její fyzická přítomnost v našem světě tedy není možná.[5]

Teprve kolem r. 1000 se církev začala postupně k víře v nemrtvé přiklánět, protože potřebovala najít vysvětlení pro zázračná zjevení svatých a navíc se víru v nemrtvé stejně nedařilo zcela potlačit. V podstatě se tedy ujala interpretace, že mrtvý se navrací proto, aby za spásu jeho duše byly konány zádušní mše a modlitby. Záměrná vyvolávání nemrtvých (nekromancie) byla přísně trestána, protože se jednalo o rušení pokojné duše. Nemrtvý se považuje za „odraz“ těla a proto zpravidla vypadá jako člověk v okamžiku smrti – popravený je bezhlavý, umučený má krvácející rány apod. Útoky na nemrtvého se pak projevují i na jeho mrtvole. Mrtvola většiny nemrtvých se nerozkládá.

V období reformace se povaha nemrtvého mění – už se nejedná o nepokojnou duši, ale o duši prokletou, zavrženou. Nemrtví se dostávají do souvislosti s čarodějnictvím a černou magií.

V současnosti většina tradičních církví existenci nemrtvých popírá, ale jejich kult stále přežívá v lidové víře, pověstech a hrůzostrašných povídkách.

Různé druhy nemrtvých[editovat | editovat zdroj]

Nemrtví nabývají v lidových pověstech celou řadu podob. Vlastně jich je mnohem víc, než by se zdálo na první pohled, protože značné množství strašidel, přízraků a tajemných zjevení je ve skutečnosti nějakou formou nemrtvého, neklidné duše zemřelého.

Zjevení svatých[editovat | editovat zdroj]

Zázračná zjevení zemřelých světců, jak se o nich vypráví v legendách (méně často i jiných význačných osobností – panovníků, hrdinů), představují v oblasti nemrtvých zcela specifickou kapitolu. V tomto případě jde totiž sice o mystickou, ale zpravidla šťastnou a pozoruhodnou událost. Svatý se navrací na svět s určitým vznešeným posláním nebo proroctvím – posílení svého kultu, ochrana svatostánku před zkázou, předpověď smrti významného hodnostáře atd.[6]

Přízrak[editovat | editovat zdroj]

Přízrak, duch nebo fantom (označení celkem splývají) je typickým příkladem revenanta. Jde o duši zemřelého, který po smrti nenašel pokoje a zjevuje se na určitých místech, určitým osobám nebo v určitou dobu. Duch může být také cíleně vyvolán se záměrem získat od něj nějakou informaci nebo pomoc, pak se jedná o nekromancii a spiritismus. Specifickým příkladem ducha je poltergeist, harašící přízrak, který se projevuje tajemným posouváním nábytku v domě.

Bílá paní[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bílá paní.

Bílá paní je duch, který se zjevuje na hradech a zámcích. Zpravidla jde o jednu z dřívějších paní tohoto sídla či pramáť šlechtického rodu, která svým zjevením zvěstuje nějakou dobrou nebo špatnou zprávu.

Banshee[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Banshee.

Banshee (též bánší) je duch zemřelé dívky nebo víly z irských pověstí. Svým kvílivým zpěvem oznamuje smrt někoho v domě.

Štvaní[editovat | editovat zdroj]

Některé přízraky se neobjevují samostatně, ale ve skupinách. Nejznámějším příkladem je štvaní (též divoká honba) - strašidelný pluk vedený pekelným lovcem, což je zpravidla přízrak zemřelého zlého myslivce nebo pytláka. Provází jej skupina, kterou tvoří démoni, zlí duchové, vyžlata (hubení lovečtí psi), pekelné kočky, draci i lesní zvířata - medvědi, vlci, sovy, netopýři.

Při zjevení štvaní v lese padne noc a strhne se bouře. Pokud se člověku nepodaří uniknout z lesa včas, jen málokdy vyvázne. Ochranou někdy může být ulehnutí tváří k zemi, dokud se štvaní nepřežene. I když člověk potom v pořádku dojde domů, někdy už na něj pekelný lovec čeká, hodí mu rozsápaný kus krvavého masa se slovy: "Pomáhals štvát, pomáhej žrát!" Takový člověk je pak navždy prokletý a po smrti se připojí k divoké honbě.[7]

Pověst o štvaní je ve skutečnosti prastará, byla známa už v antice, ovšem středověká verze vychází spíše ze starogermánské pověsti o Herleichově družině, což bylo mytické nesourodé mnohahlavé vojsko přízraků.[8]

Bludička[editovat | editovat zdroj]

Bludička
Související informace naleznete také v článku Bludička.

Bludičky jsou podle pověstí zelená, modrá, nebo i jinak zbarvená světélka, která se v noci objevují u bažin a lákají pocestné do močálů. Bludičky jsou prý duše dětí zemřelých před křtem (nekřtěňátek) nebo zemřelých čarodějnic.

Ohnivý muž[editovat | editovat zdroj]

Ohnivý muž je bytost z českých pověstí. Zjevuje se nejčastěji jako ohnivá postava, ale jinak mívá mnoho podob – hořící sud, ohnivé kolo nebo vůz, hořící snop, ohnivý pes nebo zajíc. Podle pověsti je ohnivý muž duchem zemřelého, který za života rozorával společné meze nebo posouval hraniční kameny.

Ohnivému muži se říká také ohnivák, ohnivec, fajermon (z německého Feuermann, ohnivý muž), světlík, světloň, žavák atd.[9]

Skřítek[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Skřítek.

Za určitou formu nemrtvého lze považovat také domovního skřítka, protože podle lidových pověstí byl ve skutečnosti duší zemřelých předků, která ochraňuje sídlo nových obyvatel domu. Skřítci dostávali v různých oblastech celou řadu jmen a měli i různé vlastnosti, bývali dobří i zlomyslní.[10]

Zombie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Zombie.

Zombie je oživená mrtvola zemřelého, která slouží jako otrok bez duše. Pochází z floklóru ostrova Haiti a představa o ní souvisí s haitským náboženstvím vúdú. Z českých tajemných bytostí je asi nejbližší fextovi. V jejím případě však dochází k rozkladu jako u obyčejného mrtvého těla.

Fext[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Fext.

Fext, česky též zmrzlík je člověk, jehož nelze zabít běžným způsobem a po smrti se jeho tělo nerozkládá. Pohřbený fext tak může i po smrti vstávat z hrobu a sužovat své okolí.[11] [12]

Ghúl[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ghůl.

Ghúl, též ghoul i ghůl je bytost, původně pocházející z arabského folklóru. Jde o oživlého mrtvého, který se živí mrtvolami zemřelých. Nejčastěji proto žije na hřbitovech, ale vyskytuje se také na poušti, kde požírá zbloudilce. Jeho předobrazem je zřejmě hyena.

Vétala[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Vétala.

Vétala je bytost pocházející z indické mytologie. Je to duch člověka,za něhož nebyly vykonány pohřební obředy, často sebevraha, popraveného apod. Jeho duch je uvězněný v "zóně soumraku" mezi smertí a novým zrozením, odkud se zjevuje lidem, hlavně na místech, kde se spalují mrtvoly. Vétala může být pomocí magického rituálu uvězněný do mrtvého lidského těla a sloužit mágovi, který ho oživil. Nejjednodušší metoda je, že mág vétalu naláká do připraveného mrtvého těla a nakrmí vlastní krví a kousky masa. V druhém případě měl být vétala nakrmen masem a krví lidské oběti, pokud se ale zamýšlené oběti podaří mága přemoci a nakrmit vétalu jeh krví, stane se pánem vétaly zamýšlená oběť. To je popsáno v pověsti o králi Vikramáditjovi, znémé jako Pětadvacet vétalových příběhů.

Upír[editovat | editovat zdroj]

Upír
Související informace naleznete také v článku Upír (nemrtvý).

Upír (též vampýr) je noční bytost, která spícím saje krev. Staročeské označení upíra morous naznačuje, že v počátku byl upír blízký noční můře, zlý přízrak, který během sužuje spáče a v noci jim odnáší jejich životní sílu. Upíři se stali všeobecně známí především díky románu Brama Stokera Dracula, který byl mnohokrát zfilmován.


Smrtka[editovat | editovat zdroj]

Tanec smrti - oživlí kostlivci tančí na hřbitově

Přestože ztělesnění smrti ve skutečnosti nemá s nemrtvými nic společného, v lidové tradici tyto bytosti někdy splývají. Smrtka pak v pověstech přejímá některé vlastnosti nemrtvého (nemůže vstoupit do domu, nedokáže překročit vodu, lze ji odehnat modlitbami) nebo naopak nemrtvý přebírá vlastnosti Smrtky (odvádí duši zemřelého, je vyzbrojen popravčím mečem, zobrazen jako kostlivec).[13]

Lich[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Lich.

Lich je mág, který se pomocí temných rituálů změnil na nemrtvého, aby tak získal nesmrtelnost. Také to může být mág, který byl velmi mocný, ale nenaučil se ovládat svou moc a ta ho pohltila. Poté místo toho, aby zemřel, žije dál, jelikož ho jeho nesmírná neovládnutá moc udržuje při životě. Vyskytuje se především ve fantasy literatuře a počítačových hrách.

Tupilak[editovat | editovat zdroj]

Tupilak nebo Tupilaq je nemrtvá bytost v mytologii Inuitů (Eskymáků), má šeredný vzhled (často napůl člověk a napůl tuleň) a pohybuje se ve vodě. Tupilaka může vyvolat šaman, aby s jeho pomocí zabil nebo jinak poškodil jiného člověka. Pokud je ale zamýšlená oběť mocnějším šamanem než ten, kdo Tupilaka vytvořil, může Tupilaka poslat zpět a ten pak zabije svého oživitele.

Nemrtví v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Nemrtví ve fantasy světech[editovat | editovat zdroj]

Středozem[editovat | editovat zdroj]

Prstenové přízraky - nazgûly - můžeme řadit mezi nemrtvé, oživené mocí Prstenů. Za zmínku stojí, že v některých konceptech jim Tolkien přisuzoval, že jen velmi neradi vstupují do tekoucí vody - což je vlastnost příznačná pro některé nemrtvé. Typičtějšími nemrtvými jsou přízraky ze Stezek Mrtvých. Ve Středozemi se vyskytuje i upír - Thuringwethil, ale nejedná se o nemrtvého, nýbrž o Maiu (démona).

Harry Potter[editovat | editovat zdroj]

Jako neživí jsou zde označováni lidé, kteří jsou po své smrti pomocí černé magie přiměni plnit příkazy svého "pána", tedy kouzelníka, který je takto zakleje. V případě HP série se jedná především o nemrtvé stvořené Lordem Voldemortem.

Zeměplocha[editovat | editovat zdroj]

V rámci Zeměplochy jsou za nemrtvé označovány ty bytosti, které po své smrti nezemřou, ale dál se chovají jako živí. Na Zeměploše se vyskytují zombie (především kniha Sekáč), upíři (Carpe Jugulum, Pravda) a mumie (Pyramidy). Ve všech knihách se potom jako jedna z vedlejších postav vyskytuje Smrť.

Warcraft[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Nemrtví (Warcraft).

Ve světě Warcraft je část nemrtvých součástí orčí hordy. Její vznik zapříčinil vypuknutí Třetí války, kdy byly obyvatele přeměněni na nemrtvé za pomoci nakažených obilných semen z Andorhalu a magie nekromacerů, vyznávajících víru v krále lichů Ner´zhula. Po porážce armády nemrtvých u hory Hyjal, se rozděluje na dvě frakce. První se pod vedením Arthase stahuje na mrazivý kontinent Northrend, druhá se pod vedením lady Sylvanas osamostatní na vlastní národ jménem Opuštění (v originále Forsaken), kteří se přidají k Hordě. Opuštění chtějí kompletně vymýtit Pohromu kvůli dávné pomstě. Ve světě Warcraftu jsou nemrtví děleni na ghůly, pekelné ďábly, nekromancery, hnusy, duchy, mrazivé Wyrmy a podobně.

Twilight[editovat | editovat zdroj]

Jako nemrtví zde byli označováni upíři.

Ve městě Volterra podle knihy žije "královská rodina" tohoto druhu, stará více než 3000 let. Tito Volturiovi (3 bratři - Marcus, Caius a Aro) jsou jakýmisi upířími "policisty" - starají se o eliminaci těch upírů, kteří by na sebe upoutávali přílišnou pozornost (v knize zmíněné upíří války v Mexiku). Toho využije Edward při plánování sebevraždy poté, co si myslí, že je Bella mrtvá. Volturiovi byli původně čtyři - ačkoliv s nimi nebyl pokrevně spřízněný a taky byl mladší (slabší), Carlisle k nim dřív patřil a na přátelství s Arem se také odvolává ve čtvrtém dílu série. Kolem Volturienových jsou i další, třeba Jane a její bratr Alec. Oba dva mají zvláštní schopnosti, které jsou jakoby vlastně svým opakem. Jane dokáže způsobit bolest jen pouhou myšlenkou a Alec způsobí, že necítíte nic (ochromí všechny vaše smysly).

Monkey Island[editovat | editovat zdroj]

Nemrtvý je především kapitán LeChuck, který se v prvním dílu objevuje jako duch, ve druhém coby tlející mrtvola a ve třetím jako pekelník. Zpravidla je doprovázen svou posádkou, která je ve stejném stavu.

Might and Magic[editovat | editovat zdroj]

Ve světě her Might & Magic se nemrtví objevují ve všech možných formách - chodící zombie, nekromanti, lichové atp.

Duna[editovat | editovat zdroj]

Ve vesmíru Duny se objevují tzv. gholové, což jsou zemřelí lidé, z jejichž mrtvoly byla vypěstována jejich genetická kopie. V pozdějších pokračováních se dokonce podaří osvojit si techniky, s jejichž pomocí lze u gholů vyvolat původní vzpomínky, takže takový člověk může žít prakticky věčně.

Další příklady[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

  • William Shakespeare: Macbeth - zjevení zavražděného šlechtice Banqua králi Macbethovi. Nikdo kromě krále přízrak nevidí.

Film[editovat | editovat zdroj]

  • Petr Zelenka: Knoflíkáři - v jedné z filmových povídek se objevuje duch pilota, který svrhl atomovou pumu na město Hirošima.
  • Randall a Hopkirk - detektivní seriál, v němž jeden z detektivů je duch.
  • Alejandro Amenábar: Ti druzí (Los Otros) - matka se dvěma dětmi si najme do svého domu na samotě tři služebníky. Postupně začíná mít pocit, že jde o oživlé mrtvé.
  • Tim Burton: Beetlejuice - hororová komedie o manželích, kteří zemřou při autonehodě a jejich duchové zůstanou uvězněni v jejich domě, kde se musejí potýkat s nově nastěhovanou rodinou.
  • Tim Burton: Mrtvá nevěsta (Corpse Bride) - nesmělý mladý muž omylem nasadí svatební prsten zemřelé dívce, čímž se dostane do světa mrtvých. Celkově se ve filmech Tima Burtona často objevuje motiv stírání hranice mezi životem a smrtí.
  • Sam Raimi: Evil Dead - horrorový příběh, v němž je skupina pěti studentů postupně posednuta zlými duchy.
  • Ivan Reitman: Krotitelé duchů (Ghostbusters).
  • Wisit Sasanatieng: Občan pes (Mah Nakorn) - ve surrealistickém filmu se mimo jiné objevuje zombie taxikáře, který odmítl zemřít, protože rád jezdí na motocyklu.
  • M. Night Shyamalan: Šestý smysl (The Sixth Sense) - horror o chlapci, který dokáže vidět mrtvé.
  • Gregor Verbinski: Piráti z Karibiku - posádka Černé perly je typický příklad nemrtvých, jimž prokletí znemožňuje zemřít.
  • Jerry Zucker: Duch (Ghost) - hlavní hrdina je zavražděn, avšak nedokáže opustit svou snoubenku a snaží se ji chránit. Pomáhá mu v tom (původně podvodná) věštkyně, která jako jediná slyší jeho hlas.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHMITT, Jean-Claude. Revenanti. Praha : Argo, 2002. ISBN 80-7203-455-3. S. 175-178.  
  2. SCHMITT, Jean-Claude. Revenanti. Praha : Argo, 2002. ISBN 80-7203-455-3. S. 192.  
  3. Podle ZÍBRT, Čeněk. Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku. Český lid. 1899, roč. 8, s. 99-100.  
  4. LECOUTEUX, Claude. Přízraky a strašidla středověku. Praha : Volvox Globator, 1997.  
  5. SCHMITT, Jean-Claude. Revenanti. Praha : Argo, 2002. ISBN 80-7203-455-3. S. 16-26.  
  6. SCHMITT, Jean-Claude. Revenanti. Praha : Argo, 2002. ISBN 80-7203-455-3. S. 39.  
  7. STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha : Paseka, 1991. S. 37.  
  8. SCHMITT, Jean-Claude. Revenanti. Praha : Argo, 2002. ISBN 80-7203-455-3. S. 103.  
  9. STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha : Paseka, 1991. S. 46.  
  10. VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9. S. 93.  
  11. STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha : Paseka, 1991. S. 140.  
  12. STEJSKAL, Martin. Labyrintem míst klatých. Praha : Eminent, 2011. S. 42-44.  
  13. SCHMITT, Jean-Claude. Revenanti. Praha : Argo, 2002. ISBN 80-7203-455-3. S. 204.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]