Napoleon III.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Napoleon III)
Skočit na: Navigace, Hledání
Napoleon III.
z Boží vůle a Ústavy republiky císař Francouzů
Napoleon III.
Napoleon III. na obraze Franze Xavera Winterhaltera
Doba vlády 2. prosinec 18524. září 1870
Úplné jméno Karel Ludvík Napoleon Bonaparte
Narození 20. duben 1808
Paříž
Úmrtí 9. leden 1873
Chislehurst
Pochován opatství sv. Michala v Farnborough, Anglie
Předchůdce de facto: Louis-Eugène Cavaignac (jako hlava státu)
de iure: Ludvík Bonaparte
Nástupce de facto: Louis Jules Trochu
de iure: Napoleon IV.
Manželky Evženie z Montijo
Potomci Napoleon Evžen
Rod Bonapartové
Otec Ludvík Bonaparte
Matka Hortense de Beauharnais

Charles Louis Napoleon Bonaparte jinak též Napoleon III. (20. dubna 18089. ledna 1873) byl syn krále Ludvíka Bonaparta a královny Hortensie de Beauharnais; oba byli monarchové, kteří pocházeli z Holandského království. Stal se prvním prezidentem Francie a posléze se prohlásil za francouzského císaře. Jeho vláda byla svržena poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sedanu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Po druhém pádu císařství se Napoleonovci rozprchli na všechny strany. Královna Hortensie se svým synem se odebrala do vyhnanství nejprve do Ženevy, potom do Augsburgu, kde její syn navštěvoval gymnázium, a konečně do Arenenberga, kde se pravidelně zdržovala. Když roku 1831 vypuklo v Romagni povstání proti papežovu světskému panství, Ludvík Napoleon se ho účastnil se svým starším bratrem, který při tomto pokusu zemřel na spalničky. Povstání bylo zakročením rakouského vojska udušeno a princ Ludvík Napoleon jen po mnohém dobrodružství zachránil se do Švýcarska. Zde se po několik let choval tiše, obíraje se vojenskými a politickými studiemi, jichž výsledek byly spisy Considérations politiques et militaires sur la Suisse a Manuel sur l'artillerie.

V jeho životě nastal důležitý obrat, když roku 1832 zemřel Napoleon II., vévoda zákupský, syn Napoleona I., a on se jeho smrtí stal hlavou rodu Bonapartů. Tehdy vydal spis Rêveries politiques, v němž vládu císařskou prohlašuje za ideál státní soustavy. Nemoha se dočkati podvrácení panství Orléanského ve Francii, zosnoval roku 1836 štrasburské spiknutí, které se však nezdařilo a on sám byl zajat, ale z milosti krále Ludvíka Filipa byl pouze vypovězen do Ameriky. Když se doslechl o matčině nemoci, vrátil se do Evropy a po její smrti dne 3. října 1837 se zdržoval na Arenenberce, až vláda francouzská žádala za jeho vyhoštění. Aby ušetřil pohostinnému Švýcarsku pokoření nebo porážku, rozhodl se, že je dobrovolně opustí.

Odebral se do Spojeného království a vydal tam roku 1839 spis Idées Napoléoniennes, v němž své politické názory rozvedl. Když král Ludvík Filip pokládal své panství za upevněné, požádal anglickou vládu o vydání ostatků Napoleona I.; anglická vláda ochotně vyhověla této žádosti, když se mohla zbavit slušným způsobem této nemilé vzpomínky. Princ joinvillský se vypravil na ostrov Svaté Heleny, aby přivezl do Francie tělo Napoleonovo, aby podle vůle jeho mohlo býti pohřbeno na březích Seiny uprostřed národa francouzského.

Oživením Napoleonských tradic byl Ludvík Napoleon uveden v blud, že jsou Francouzi přesycení orleánskou vládou a že celá Francie očekává jeho příchod, aby ji mohla ze sebe svrhnout. Některé kroky vysoké diplomacie si vykládal za její souhlas, ale většinou nebyly ničím jiným než prostředkem, aby způsobily francouzské vládě nesnáze a odvrátily pozornost její od otázky východní. Proto si najal loď, přistál se svými věrnými 6. srpna 1840 u břehu francouzského poblíž Boulogně a pokusil se ho překvapením zmocnit. Když se však nikdo nehýbal, dal se na útěk, byl však zajat a jako vězeň přiveden do Paříže.

Komora pairů ho odsoudila 6. října k doživotnímu vězení v pevnosti v Hamu. Před soudem nevedl si jako obžalovaný, nýbrž jako obhájce národní svrchovanosti a jako zákonný dědic císaře Napoleona I. Největší trest, který ho stihl, byl, že se stal v očích francouzské veřejnosti směšným. V Hamu strávil pět let svého života v mírné vazbě, kterou s ním sdílel spoluviník jeho lékař Conneau.

Útěk z Hamu[editovat | editovat zdroj]

Francie, která na něho zapomněla, počala si ho opět všímati, když se mu podařilo 25. května 1846 v zednickém oděvu (v. Badinguet) oklamat stráže a uprchnouti z vězení. Opět se odebral do Anglie, která mu ochotně poskytla přístřeší. Přes všechny nehody nepozbyl víry, že je Prozřetelností vyvolen k věcem velikým. Sotva uslyšel v Londýně, že ve Francii vypukla revoluce, která podvrátila trůn Bourbonům, ihned spěchal do Paříže, aby vlastníma očima pozoroval rozvoj událostí.

Prozatímní vláda mu dala pokyn, aby bez prodlení opustil Paříž. Uposlechl jí bez odporu, ale v Paříži zůstali jeho přátelé, kteří opatrně, ale účinně pracovali v jeho prospěch. Při volbách do sněmu ústavodárného byl zvolen za poslance. Při verifikaci voleb se prozatímní vláda snažila, aby jeho volba byla zrušena, ale sněm ji velikou většinou uznal za platnou. Nechtěl proti sobě popudit prozatímní vládu, a proto se zřekl mandátu. Tímto opatrným jednáním získal na svou stranu třídy zámožné, které si přály pokoj a pořádek, i dělnické, které chtěly míti výdělek, což bylo při slabosti mnohočlenné a nesvorné vlády dohromady nemožné. Po zrušení národních dílen vypuklo dne 23. června v Paříži povstání, které bylo po velkém krveprolití a s vypětím všech vojenských sil udušeno. Tato bouře připravila Cavaignacovu vládu o přízeň lidu. Při doplňovacích volbách nebyl zvolen ani jediný vládní kandidát, zato Ludvík Napoleon byl zvolen ve čtyřech departementech.

Volba prezidentem a císařem[editovat | editovat zdroj]

Byl zvolen prezidentem druhé francouzské republiky (18481852) a následně císařem (1852–1870), panoval jako Napoleon III. (druhé francouzské císařství). Situace s číslovkou za jménem se podobá případu Ludvíka XVIII. francouzského. Napoleon III. nastupuje jako následník Napoleona II., který vlastně nikdy nepanoval.

Dva roky po volbě prezidenta (2. prosince 1851) však Bonaparte druhou republiku svrhl a chopil se moci jako diktátor. O rok později byl prohlášen císařem a vzniklo druhé francouzské císařství. Od téhož roku začali být političtí vězni a zločinci přepravováni na známý Ďábelský ostrov nebo v mírnějších případech do Nové Kaledonie. Dne 28. dubna 1855 byl na Napoleona III. spáchán atentát, který však císař přežil.

Napoleonův útok na Rusko s požadavky na vliv v Osmanské říši vedly k úspěšné účasti Francie v krymské válce (březen 1854březen 1856). V roce 1858 schválil vyslání námořní expedice s cílem potrestat Vietnam a přinutit vietnamský dvůr přijmout přítomnost Francouzů v zemi. 14. ledna 1858 Napoleon unikl dalšímu pokusu o atentát. V květnu až červenci 1859 byl francouzský zásah příčinou porážky Rakouska v Itálii (bitva u Solferina). Zásah do Mexika (leden 1862březen 1867) však skončil porážkou a popravou mexického císaře Maxmiliána I., Francií instalovaného a podporovaného. Vliv Francie dále ohrožovalo pruské drtivé vítězství nad Rakouskem v červnusrpnu 1866.

Důležitým počinem za vlády Napoleona III. byla přestavba Paříže. Cílem bylo snížit schopnost revolucionářů vést v úzkých uličkách staré Paříže odpor proti vládě. Velké části města byly zbourány a staré spletité ulice byly nahrazeny mnoha širokými bulváry, což umožnilo použití děl i ve městě. Přestavba Paříže se uskutečnila pod vedením barona Haussmanna (18091891), pařížského prefekta v letech 18531870).

K jeho zásluhám patří rovněž podpora a financování stavby Suezského kanálu (otevřen 17. listopadu 1869), realizované Ferdinandem Lessepsem, bratrancem císařovny Evženie (Lessepsova matka, Španělka, byla tetou Evženiiny matky Manuely de Montijo).

Napoleon III. inicioval také výstavbu železniční sítě. Její podoba však byla velmi neefektivní, neboť všechny dráhy směřovaly do Paříže. Existovalo tedy spojení mezi Paříži a Lyonem, Caen a Marseilles, ale tato města navzájem spojena nebyla: tak například při cestě z Marseilles do Bordeaux bylo nutné jet přes Paříž. Tato skutečnost snižovala ekonomický přínos železnice. Také francouzská armáda byla podobně těžkopádně organizovaná a byla méně efektivní než mnohem rozumněji organizovaná armáda pruská.

Doufaje, že dosáhne vojenské slávy podobně jako jeho strýc a přinucen k tomu diplomacií německého kancléře Otto von Bismarcka, rozpoutal Napoleon roku 1870 francouzsko-pruskou válku. Tato válka se ukázala pro Francii katastrofální. Vyhraná válka pomohla Německu sjednotit se a vytvořit Německé císařství. Zároveň také poskytla příležitost Itálii, která k sobě konečně připojila Řím a dokončila sjednocení. V bitvě u Sedanu byl císař zajat (2. září 1870) a sesazen o dva dny později v Paříži silami třetí republiky. Zemřel v exilu v Anglii 9. ledna 1873 na sepsi v důsledku komplikací vyvolaných močovými kameny.

Jeho ženou byla císařovna Evženie, španělská šlechtična se skotským a španělským původem. Napoleon III. měl jednoho syna, Eugena Bonaparta.

Je pohřben v Císařské kryptě u opatství svatého Michaela, Farnborough, Hampshire, Anglie.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498-1870). Praha : Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Napoleon III., syn Ludvíka Bonaparta, krále hollandského“ Ottova slovníku naučného od anonymního autora.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Meuble héraldique Fleur de lys.svg Chronologie francouzských panovníků
od 987 do 1870
Meuble héraldique Fleur de lys.svg
987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226
   Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.   
1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350
   Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.   
1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559
   Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.   
1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792
   František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.   
1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870
   Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip Napoleon III.   

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové

Flag of France.svg Chronologie prezidentů Francouzské republiky Armoiries république française.svg
1848 1852 1871 1873 1879 1887 1894 1895 1899
Ludvík Napoleon
Bonaparte
Adolphe
Thiers
Patrice
de Mac-Mahon
Jules
Grévy
Sadi
Carnot
Jean
Casimir-Perier
Félix
Faure
1899 1906 1913 1920 1920 1924 1931 1932 1940 1947
Émile
Loubet
Armand
Fallières
Raymond
Poincaré
Paul
Deschanel
Alexandre
Millerand
Gaston
Doumergue
Paul
Doumer
Albert
Lebrun
1947 1954 1959 1969 1974 1981 1995 2007 2012
Vincent
Auriol
René
Coty
Charles
de Gaulle
Georges
Pompidou
Valéry
Giscard d'Estaing
François
Mitterrand
Jacques
Chirac
Nicolas
Sarkozy
François
Hollande
  

DějinyFrancieII. republikaIII. republikaIV. republikaV. republika