Nanga Parbat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
نانگا پربت
Nāngā Parbat
Nanga Parbat, Diamírská stěna
Nanga Parbat, pohled ze západu na Diamirskou stěnu

Vrchol 8125 m n. m.
Prominence 4608 m
Izolace 188 km → K2
Poznámka 9. nejvyšší hora světa

Světadíl Asie
Státy Pákistán Pákistán
Pohoří Himálaj
Souřadnice 35°14′15″ s. š., 74°35′21″ v. d.
Nanga Parbat
Fire.svg
Nanga Parbat
Prvovýstup

3. července 1953,

Hermann Buhl.
Hornina vápenec
Povodí Indus

Nanga Parbat (urdsky نانگا پربت Nāngā Parbat); někdy nazývaný také urdsko-anglicky Nangaparbat Peak (Štít Nangaparbat) nebo Diamir) je devátá nejvyšší hora světa a druhá nejvyšší hora Pákistánu. Název pochází z urdštiny/hindštiny a lze jej přeložit jako „Nahá hora“.

Nanga Parbat „vyroste“ o 10 mm za rok.[zdroj?] Je to způsobeno zemskými deskami. Když ty se srazí, hora se nadzdvihne.

Hora leží v Pákistánem spravované (a Indií nárokované) části Kašmíru, v tzv. Severních oblastech (Northern Areas, شمالی علاقہ جات).

Z Nanga Parbatu sbíhají tři hřebeny - východní, severozápadní a jihozápadní - oddělující tři stěny (severní - Rakhiot, západní - Diamir a jižní - Rupal. Jižní stěna je s převýšením 4600m nejvyšší na světě. Údolí řeky Indus Nanga Parbat převyšuje o 7000m na 27km vzdálenosti.

Historie výstupů[editovat | editovat zdroj]

Nanga Parbat je první osmitisícovkou, na kterou se člověk pokusil vystoupit (1895, vedoucí Mummery). Od té doby až do prvovýstupu v roce 1953 si hora vyžádala 31 lidských životů.

První pokusy[editovat | editovat zdroj]

Albert Frederic Mummery dorazil nejprve pod jižní stěnu hory, která ho ohromila svou obrovitostí. Doprovázen nosiči z nepálského kmene Gurkha a Georgem Brucem později našel cestu do údolí Diamir pod západní stěnu. Po pilíři uprostřed stěny (dnes nese jeho jméno) vystoupil do výšky 6100 m (tedy do poloviny stěny). Poté se dvěma Gurkhy začal stoupat k průsmyku Diama v SZ hřebeni, aby přešel do údolí Rakhiot na severu hory. Cestou zmizeli beze stop.

Ve 30.letech se pokoušely o výstup čtyři německé (případně německo-rakouské) expedice (1932, 1934, 1937 a 1938), které našly výstupovou cestu z údolí Rakhiot k východnímu hřebeni, ve kterém je vrchol Rakhiot (7070 m). Od něj trasa pokračuje po hřebeni přes Stříbrné sedlo (7450 m) ležící mezi dvěma vedlejšími vrcholy hory. Celkově je výstup dlouhý 16 km a v případě změny počasí trvá sestup příliš dlouho. Kromě toho překonává lavinové svahy, což se německým expedicím stalo osudným. Při prvním pokusu (1932) našli Němci cestu k V hřebeni a dosáhli 7000 m bez ztrát na životech. Během druhé výpravy vystoupili Rakušané Erwin Schneider a Peter Aschenbrenner až do 7800 m. Poté se strhla týdenní bouře, ve které přišlo o život vyčerpáním šest Šerpů a tři Němci. Následující expedici (1937) zasypala téměř celou lavina - na místě zemřelo 16 lidí. Poslední expedice na této trase v roce 1938 měla k dispozici dokonce letadlo Junkers Ju-52, které shodilo zásoby do 7500 m, ale do této výšky výprava nevystoupila.

V roce 1939 přišla pod Nanga Parbat malá německo-rakouská výprava, která po neúspěších na severní straně hory měla nalézt možnosti výstupu západní stěnou. Výprava objevila trasu v levé části stěny, která se mnohem později stala známá jako Kinshoferova cesta a dnes je nejpoužívanější trasou k vrcholu hory. Během návratu zpět do Německa vypukla druhá světová válka a členové expedice byli internováni v zajateckém táboře v Déhrádúnu v Indii. Heinrich Harrer později spolu s dalšími zajatci uprchl do Tibetu, kde se stal poradcem dalajlámy a zůstal zde až do roku 1950, kdy Tibet anektovala čínská armáda. Svůj příběh popsal v úspěšné knize Sedm let v Tibetu.

Po válce - v zimě 1950 - se pokusili o výstup V hřebenem tři Angličané. Po týdnu se jeden z nich (Marsh) vrátil s omrzlinami, zbylí dva (Thornley a Crace) jsou dodnes nezvěstní. I když to nebylo záměrem, jedná se o první pokus o zlezení osmitisícovky v zimě.

Prvovýstup[editovat | editovat zdroj]

Prvovýstup se podařil až německo-rakouské expedici roku 1953, kdy na vrchol vystoupil 3. července 1953 Rakhiotským (východním) hřebenem rakouský horolezec Hermann Buhl. Svým 41hodinovým sólovýstupem bez kyslíkového přístroje překonává 1200m převýšení k vrcholu Nanga Parbatu trasou neúspěšných expedic z 30.let. Během sestupu byl nucen strávit krušnou noc blízko pod vrcholem a stal se tak první člověkem, který strávil otevřený bivak v 8000 m, během kterého ale utrpěl omrzliny, kvůli kterým mu byly amputovány dva prsty na nohou. Ze sportovního hlediska se jednalo o velmi hodnotný výkon, který předběhl svoji dobu, nicméně tehdy byl Buhlův výstup označován za velmi riskantní a vymykal se tehdejšímu expedičnímu pojetí dobývání vrcholů.

Další výstupy[editovat | editovat zdroj]

Druhý výstup touto cestou se podařil rakouské výpravě v roce 1978 a Kinshoferova cesta se stala klasickou trasou k vrcholu.

Kinshoferovou cestou vystoupila na Nanga Parbat také první žena - Francouzka Liliane Barrard se svým manželem Mauricem v roce 1984. V dalších letech ji následovalo dalších 22 horolezkyň (k roku 2009). Tři z nich - Anna Czerwinska, Krystyna Palmowska a Wanda Rutkiewicz z Polska - v samostatném výstupu bez podpory nosičů.

  • 1970 - Rupalská stěna. Po dvou pokusech v letech 1965 a 1968 další německá expedice zlézá obrovskou jižní stěnu hory. Na vrchol vystupují bratři Reinhold a Günther Messnerovi. Na sestupu bivakují v 7800 m na JZ hřebeni, odkud sestupují během dalších dvou dnů Mummeryho pilířem ve středu západní stěny. Na úpatí hory Günthera Messnera zasypala lavina (jeho tělo bylo nalezeno až v roce 2005). Reinhold jej celý další den hledal, než se vydal na cestu do údolí. Později jej zachránili místní obyvatelé před vyčerpáním.

Druhý den po bratrech Messnerových vystoupili na vrchol ještě Felix Kuen a Peter Scholz. O tomto výstupu pojednává film Nanga Parbat.

  • 1971 - českoslovenští horolezci (Ivan Fiala, Michal Orolin) první zopakovali výstup Hermana Buhla po severozápadním

úbočí. (Rakhiot)

Druhý a poslední výstup touto cestou se zdařil jihokorejské expedici v roce 2005.

  • 1976 - Schellova cesta. Po dvou neúspěšných německých výpravách (1975, 1976) přichází v létě čtyři Rakušané a daří se jim pátý výstup na Nanga Parbat. Na vrchol vystupují Hans Schell, Robert Schauer, Siegfried Gimpel a Hilmar Sturm. Jejich výstup později opakuje pět dalších výprav. Vede levou částí jižní stěny do sedla Mazeno (6940 m) a JZ hřebenem.
  • 1978 - Reinhold Messner vystupuje podruhé na Nanga Parbat zcela sám a novou cestou v pravé části Z stěny. Třetí den výstupu dosahuje vrcholu hory poté, co zažil ve stěně zemětřesení. Čtvrtý den sestupuje opět novou cestou ledovým žlabem vpravo od Mummeryho pilíře. Daří se mu tak vůbec první sólovýstup alpským stylem na osmitisícovku.
  • 1978 - Slovenská expedice podniká prvovýstup na severní vrchol hory (7816 m) levou částí Z stěny.
  • 1982 - JV pilíř k jižnímu vrcholu. Z mezinárodní expedice vystupuje Rakušan Uli Buhler na jižní předvrchol Nanga Parbatu (8046 m), kde JV hřeben kulminuje s JZ hřebenem, otevírá tak devátou trasu na Nanga Parbatu.
  • 1995 - SV žebro. Tři horolezci japonské expedice vystupují na Nanga Parbat novou cestou SV pilířem vpravo od trasy Hermanna Buhla, na kterou se jejich výstup napojuje ve Stříbrném sedle (7450 m).
  • 2000 - Reinhold Messner, Hubert Messner, Hanspeter Eisendle a Wolfgang Tomaseth stoupají vlevo od slovenské cesty podél SZ hřebene, do které se napojují v 7500 m na vrcholovém hřebeni severního vrcholu. Zde výstup ukončují.
  • 2008 - S stěna. Italové Simon Kehrer a Walter Nones zlezli poprvé S stěnu hory pilířem Val Fiemme. Po prvním neúspěšném pokusu, při kterém byl zabit lavinou jejich spolulezec Karl Unterkircher, se do stěny vrátili a zlezli ji. Po dosažení horního okraje stěny v 7500m nepokračovali k vrcholu, ale rozhodli se pro sestup Buhlovou cestou (1953). Po zvratu počasí byli nakonec z výšky 5700m zachráněni vrtulníkem.
  • 2012 - Hřeben Mazeno. Dvojice britských horolezců Rick Allen a Sandy Allan dokončili cestu hřebenem Mazeno. Výstup jim trval 14 dní (potom další 4 dny sestup Kinshoferovou cestou) alpským stylem. Celková délka hřebene je 16 km, na kterých se horolezci pohybují neustále ve výšce kolem 7000 m. Trasa zůstávala otevřená 33 let od prvního pokusu v roce 1979. Od té doby došlo k dalším osmi neúspěšným pokusům himálajských legend, jakými byli Doug Scott (1992, 1993), Wojciech Kurtyka (1993, 1995, 1997), Erhard Loretan (1997) a další.

K vrcholu Nanga Parbatu (8125 m) dnes vede 12 cest (včetně 2 cest, které Reinhold Messner použil jen k sestupu z hory v letech 1970 s bratrem Güntherem a 1978 sólo). Z toho dvě trasy končí na severním vrcholu (7816 m).

Zatím nikdo (k roku 2012) nezlezl Nanga Parbat v zimě. Proběhlo nejméně pět pokusů polských a britských výprav třemi různými cestami, nejvyšší dosažená výška byla 7860 m.

V pravé části J stěny je nedokončená trasa, kterou Steve House a Bruce Miller roku 2004 vystoupili do 7550 m. Druhá nezlezená linie v J stěně je pokus Tomaze Humara z roku 2005 (do 6000 m) středem stěny. Dosud nezlezená je lavinami zasypávaná S stěna. V S stěně se pokoušeli o výstup jen Italové roku 1988. Na pilíři Val Fiemme uprostřed stěny dosáhli 6500 m.

Československé pokusy o výstup[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka uspořádat expedici na některou z osmitisícovek se zrodila v hlavách Ivana Gálfyho a Ivana Urbanoviča koncem roku 1967, a už v lednu roku 1968 začali s prvními přípravami. Oficiální název expedice byl Tatranská expedícia Himaláje 1969/Vysoké Tatry. Jejich cílem měla být hora Gasherbrum I, no vzhledem k uzavření pákistánské pohraniční oblasti, kde se Gasherbrum I nacházela, dostali povolení na Nanga Parbat. Horolezci si uvědomovali náročnost díky pověsti této hory, a o to intenzivněji se věnovali přípravě na Tatranskú expedíciu Himaláje 1969. Expedici tvořili slovenští horolezci Ivan Gálfy (vedoucí), Ján Horan, Jozef Koršala, Milan Kriššák, Arno Puškáš, Ivan Urbanovič st., Zdeno Vaško, Juraj Weincziller, filmaři Miloslav Filip, František Dostál, z Čech Miroslav Jaškovský a lékař Juraj Janovský. 2. dubna 1969 sa tak českoslovenští horolezci poprvé vydali na expedici do Himalájí, na náročný cíl Nanga Parbat. Jejich plně naložená Tatra 138 přejela přes Maďarsko, Jugoslávii, Bulharsko, Turecko, Írán, Afganistan až do Pákistánu. Přesun do základního tábora byl zdlouhavý a náročný. Především pro nedostatek nosičů a množství sněhu byl problém s transportem materiálu. Základní tábor byl definitivně dobudovaný 18.5.1969. Expedice vystupovala klasickou cestou, kterou v roce 1953 vystoupil na Nanga Parbat Herman Buhl. Postupně se přes nepřízeň počasí vybudovaly výškové tábory: I. tábor ve výšce 4470 m, II. tábor v 5300 m, III. tábor v 6120 m a IV. tábor ve výšce 6690 m. Dne 15.6. se pustili do zdolávaní ledové stěny Rakiotského štítu. Nepříznivé počasí však nedovolilo horolezců postavit V. výškový tábor. Celý týden vyčkávali v třetím táboře na zlepšení počasí, ale to nepřicházelo. K vrcholovému pokusu nakonec ani nedošlo. Pokus z 27.6. o proražení cesty výše, skončil pro množství sněhu neúspěšně nad čtvrtým výškovým táborem. Pro končící povolení na výstup museli horolezci sbalit výškové tábory a slézt do základního tábora. Ten opustili 3.7.1969. První československá himalájská expedice skončila neúspěchem a nejvyšší dosaženou výškou bylo 6950 m na severním žebru Rakiotského štítu. Gálfy a Urbanovič později připustili, že výstup Buhlovou cestou byl příliš náročný, především kvůli podmínkám, které v daném roce na Nanga Parbat panovali. No získali zde zkušenosti, které o 2 roky později zúročili na té stejné hoře...[1] O tomto pokusu byl v roce 1973 natočen film Horolezci.

Druhý a zatím poslední výstup Buhlovou cestou se podařil československé expedici v roce 1971 (po neúspěšném pokusu roku 1969). Na vrchol vystoupili slovenští horolezci Michal Orolin a Ivan Fiala. Další členové výpravy vystoupili na dva z vedlejších vrcholů hory.

Výstupy českých horolezců[editovat | editovat zdroj]

Masakr v roce 2013[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojenci v Pákistánu zabili skupinu turistů, kteří chtěli vystoupat na devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat. Místní policie potvrdila, že mezi oběťmi jsou tři Ukrajinci (Igor Svergun, Badavi Kašajev a Dmytr Koňajev), dva Slováci (Anton Dobeš a Peter Šperka), dva Číňané (Jang Čchun-feng a Žao Ťian-feng), Litevec (Ernestas Markšaitis), Nepálec (Sona Šerpa) a Číňan s americkým občanstvím (Čchen Chong-lu). Útok se odehrál 23. června 2013 kolem jedné hodiny ranní místního času (kolem 04:00 SELČ) v odlehlém turistickém středisku správní oblasti Gilgit-Baltistán nedaleko základního tábora pod sněhem pokrytou horou Nanga Parbat. "Neznámí lidé vnikli do hotelu, kde přespávali zahraniční turisté, a začali střílet," řekl agentuře Reuters policejní důstojník Alí Šér. "Zabili deset zahraničních turistů a uprchli." Podle informací agentury AP ozbrojenci měli na sobě policejní uniformy. K útoku se v telefonátu agentuře Reuters přihlásila pákistánská militantní skupina Džundulláh. "Tito cizinci jsou naši nepřátelé a my se hrdě hlásíme k odpovědnosti za jejich zabití. V budoucnu budeme v podobných útocích pokračovat," řekl mluvčí skupiny Ahmad Marvát. Stejná skupina se přihlásila k sérii útoků na příslušníky šíitské menšiny v severním Pákistánu včetně přepadení autobusu v únoru 2012, při němž ozbrojenci zabili 18 cestujících. Je to ale vůbec poprvé, co v této oblasti známé svou přírodní krásou byli napadeni zahraniční turisté. Naopak podle agentur AP a AFP se k masakru přihlásila pákistánská odnož radikálního hnutí Talibán jako k odvetě za květnový útok amerického bezpilotního letounu, při kterém byl zabit její druhý nejvyšší velitel Valí Rahmán. Pákistánský Taliban chtěl podle prohlášení svého mluvčího zabíjením cizincům světu vzkázat, aby se zasadil za ukončení útoků amerických bezpilotních letounů.[2]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tatranská expedícia Himaláje 1969. http://www.expedition.sk [online]. . Dostupné online.  
  2. Radikálové v Pákistánu zabili 10 horolezců, dva byli zřejmě Slováci. zpravy.idnes.cz [online]. 2013-06-23. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]