NOHAB AA16

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Motorová lokomotiva NOHAB AA16
Lokomotiva M61
Základní údaje
Výrobce NOHAB
Rok výroby 19541965
Počet vyrobených kusů 203
Provozovatel CFL, DSB, MÁV, NSB, SNCB
Období provozu 1954–dosud
Trvalý výkon 1445 - 1950 HP
Maximální tažná síla
Maximální rychlost 105-140 km/h
Hmotnost a rozměry
Hmotnost ve službě 90-108 t
Délka přes nárazníky 18300 - 18900 mm
Rozchod kolejí 1 435 mm
Parametry pohonu
Uspořádání pojezdu (A1A)´(A1A)´ nebo Co´Co´

Lokomotiva typu NoHAB AA16, krátce „NoHAB“ je licenční variantou americké lokomotivy řady F EMD, dceřiné společnosti koncernu GM. Lokomotivy tohoto typu si pořídilo několik evropských železničních správ a mnohé jsou v provozu dodnes. Lokomotivám se říká "nohabky" podle švédského výrobce Nydqvist och Holm AB - ve zkratce NOHAB. Ačkoliv tento výrobce dodal množství lokomotiv jiných typů, přezdívkou "nohab" jsou pojmenovány pouze tyto.

Původ[editovat | editovat zdroj]

USA - řada F[editovat | editovat zdroj]

Lokomotiva EMD FP7

V roce 1939 představila na veřejnosti firma Elektro Motive Corporation (EMC) nově vyvinutou dieselovou lokomotivu s elektrickým přenosem výkonu. Jednalo se o aerodynamicky tvarovaný stroj řady FT. F bylo odvozeno z výkonu motoru 1500 HP - Fifteenhundred Horsepowers. Lokomotivu poháněl 16-válcový dvoudobý vznětový motor Winton spojený se stejnosměrným generátorem. Pohon lokomotivy obstarávaly čtyři trakční motory uložené ve dvou dvounápravových podvozkách. Konstrukce samonosné skříně byla odvozena z vozových skříní a kulatý nos s malými, po stranách sníženými čelními okny dávaly lokomotivě charakteristický vzhled.

Koncepce EMC předpokládala spojování 108 tun těžkých lokomotiv do jednotek řízených z jednoho stanoviště. Lokomotiva typu A byla vybavena kompletním stanovištěm na jednom konci, lokomotiva B (booster) byla bez stanovišť i bez kulatého nosu. Čtyři spojené lokomotivy poskytovaly výkon 6000 HP. Lokomotivy tohoto typu jsou v USA v provozu dodnes (např. F40 společnosti Amtrak z roku 1976.

Prototypy byly natolik úspěšné, že si je objednalo mnoho významných železničních společností pro přechod z parního provozu na motorový. Tyto lokomotivy byly určeny především pro nákladní dopravu. Ovšem již roku 1937 se objevila řada E s uspořádáním (A1A)’(A1A)’ a se dvěma motory s celkovým výkonem 2000, později dokonce 2400 HP pro osobní dopravu. V roce 1941 převzala General Motors EMC a Winton Company a sloučila obě firmy do Electro Motive Division (EMD). Současně byl představen nový motor typu 567, který poháněl prakticky všechny lokomotivy EMD až do roku 1965.

S vypuknutím 2. světové války byla výroba typu E zastavena ve prospěch potřebnějších lokomotiv typu F pro nákladní vlaky. Toto postihlo i konkurenční výrobce jako Alco nebo Baldwin. Až do 80. let byl tento krok kritizován, že poskytl nečestnou výhodu společnosti EMD-GM.

Do roku 1953 vyrobila EMD 1897 lokomotiv řady F3, 3849 řady F7 a 376 osobních lokomotiv FP7 (P jako passengers). Lokomotivy FP7 byly o dva metry delší a byly vybaveny vytápěcím kotlem. Výkon motoru 16-567 byl mezitím zvýšen ze 1750 na 1900 HP.

FP 7 představovala i úspěšný typ pro export. 95 lokomotiv odvozených z tohoto typu bylo vyrobeno v Austrálii, 203 v Evropě. Motory a generátory dodával do všech těchto lokomotiv General Motors.

Jak bylo u amerických lokomotiv obvyklé, i u mimoamerických lokomotiv seděl strojvůdce na pravé straně a výkon lokomotivy ovládal pomocí mohutné páky po levici s osmi jízdními stupni.

Austrálie[editovat | editovat zdroj]

Lokomotiva řady GM Australských národních železnic
Lokomotiva řady B 60 Victoria Railways

Prvními GM-lokomotivami v Austrálii byly lokomotivy řady GM 1-11 pro Australské národní železnice. Jednalo se o lokomotivy s jedním stanovištěm. Ačkoliv průjezdný profil australských železnic odpovídá víceméně americkému, stav a únosnost kolejí odpovídají spíše evropským železnicím. Proto byla lokomotiva pojata jako šestinápravová s uspořádáním Co’Co’ a s nápravovým tlakem 20 t namísto ve Spojených státech obvyklých 26 t. Licenci obdržela firma Clyde Engineering in Granville (New South Wales). Některé z nich jsou po modernizaci stále v provozu.

Pro Victoria Railways s rozchodem 1600 mm dodala firma Clyde v roce 1952 25 lokomotiv řady B 60, taktéž odvozených z F7. Lokomotivy měly stanoviště strojvedoucího na obou koncích. Po rekonstrukci a dosazení nového motoru typu 645 jich ještě 11 slouží v provozu. Právě tyto lokomotivy byly přímými předchůdkyněmi evropské verze.

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Muzejní M61.001 v železničním muzeu v Budapešti

Ústředním bodem na cestě typu F7 do Evropy byla švédská strojírna a lokomotivka „Nydqvist och Holm AB“ (NoHAB) v Trollhättanu, která roku 1949 získala od EMD licenci na stavbu dieselových lokomotiv. Tato firma přepracovala konstrukci australských lokomotiv tak, aby odpovídala obrysu dle UIC. Zvláště bylo třeba zohlednit profil SNCF, díky tomu mohly být tyto lokomotivy nasazeny i na rychlíky a vlaky TEE z Bruselu do Paříže.

Střecha musela být oproti australským lokomotivám ještě více zaoblena, což mělo vliv i na tvar čelních oken a polohu bočních oken. Nos byl ještě více snížen a zaoblen s ohledem na umístění tažného a narážecího ústrojí. Podvozky odpovídaly australské verzi.

Lokomotivy byly vybaveny šestnáctiválcovým dvoudobým vznětovým motorem GM16.567 s vrtáním 216 mm, zdvihem 254 mm a maximálními otáčkami v rozmezí 800 - 900 min-¹. Pouze dánská řada MX byla vybavena dvanáctiválcovou verzí tohoto motoru.

Dánsko (řady MY a MX)[editovat | editovat zdroj]

VLTJ MX 26 (dříve DSB MX 1025) a ØSJS MX 41 (dříve DSB MX 1023).

Prvním objednavatelem nových lokomotiv v Evropě byly Dánské státní dráhy, které již koncem 40. let uvažovaly o náhradě parních lokomotiv a kontaktovaly i GM. Již v roce 1952 objednaly 4 lokomotivy NOHAB s uspořádáním (A1A)’(A1A)’ a s maximální rychlostí 133 km/h. Lokomotivy byly dodány v roce 1954 a označeny řadou MY. Celkem bylo dodáno 59 strojů této řady.

Pro méně únosné tratě objednaly DSB 45 lehčích a méně výkonných lokomotiv řady MX. Tyto lokomotivy jsou na první pohled odlišitelné podle přerušené větrací mříže na bočnici.

Norsko (řada Di 3)[editovat | editovat zdroj]

Di 3.619 v Hamaru

S prvními lokomotivami pro DSB vyrobila firma NoHAB na vlastní náklady jednu lokomotivu s maximální rychlostí 105 km/h přizpůsobenou severským podmínkám. První zkušební jízdy se uskutečnily již v roce 1954. Poté, co obstála ve srovnání se dvěma německými lokomotivami firem MaK Kiel a KHD, objednaly Norské státní dráhy 19 lokomotiv řady Di 3. Na rozdíl od dánského provedení měly 6 hnacích náprav. Později odkoupily NSB i zkušební lokomotivu Di 3.602.

Dále zakoupily NSB tři lokomotivy zamýšlené pro vývoz do Finska s uspořádáním (A1A)’(A1A)’ s max. rychlostí 143 km/h a další dvě pro rychlost 105 km/h, taktéž původně uvažované pro Finsko. Tyto dvě lokomotivy Di 3.622 a 623 byly zároveň posledními vyrobenými nohabkami.

Belgie a Lucembursko (řady 202 - 204 a 16)[editovat | editovat zdroj]

Belgické státní dráhy SNCB/NMBS taktéž v roce 1954 objednaly nové dieselové lokomotivy. Provedení vycházelo z norských Di 3, maximální rychlost byla 120 km/h. Dodavatelem byla firma Anglo-Franco-Belge (AFB), která získala licenci NoHAB.

Lokomotivy byly vyrobeny ve třech provedeních:

  • řada 202 (od roku 1971 52) - 18 kusů s vlakovým topením a elektrodynamickou brzdou
  • řada 203 (53) - 13 kusů s elektrodynamickou brzdou
  • řada 204 (54) - 8 kusů bez EDB s maximální rychlostí 140 km/h pro expresní vlaky do Paříže a Kolína

Čtyři lokomotivy Lucemburských železnic označené řadou 1600 odpovídaly belgické řadě 202.

Při modernizacích dostaly belgické lokomotivy hranaté kabiny podobné řadě 62 a zvukovou izolaci, přišly tak o svůj charakteristický zjev i zvuk.

Maďarsko (řada M61)[editovat | editovat zdroj]

M61.020 a 019 v obou barevných variantách MÁV

Také Maďarské státní dráhy patřily ke společnostem, které zkoušely norskou lokomotivu Di3. Během jízdy do Maďarska se uskutečnila i zastávka ve východoněmeckém železničním výzkumném ústavu VES-M Halle a byla provedena zkušební jízda na trati Drážďany - Karl Marx Stadt (předtím a nyní Saská Kamenice). MÁV poté objednaly 20 lokomotiv odpovídajících řadě Di 3 NSB a označily je řadou M61. Další dodávky nenásledovaly, Maďarsko muselo jako člen RVHP odebírat další lokomotivy ze Sovětského svazu.

Další lokomotivy GM nebo NoHAB v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Švédsko[editovat | editovat zdroj]

Švédské dráhy si pořídily několik řad lokomotiv se středním stanovištěm strojvedoucího s technikou GM - T41, T42, T43, T44, Tb a Tc. T42 je téměř přesná licence lokomotiv GM jezdících v Austrálii a Jižní Americe. T43 prakticky dánská MX se středním stanovištěm, T44 je její nástupkyní. Řady Tb a Tc jsou určeny pro nákladní dopravu a odklízení sněhu. Kromě velkých pluhů mají i otáčecí zařízení, takže se otočí i na širé trati. Všechny švédské lokomotivy NoHAB jsou vzájemně ovladatelné vícenásobným řízením, včetně nohabek zpětně dovezených z jiných zemí.

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Lokomotiva vlastní konstrukce s pohonem EMD-GM je řada 2050.

Španělsko[editovat | editovat zdroj]

Španělsko objednalo v 60. letech lokomotivy GM řady 319 (EMD-Typ G 16). Lokomotivy postavené přímo v USA mají jedno stanoviště, licenční lokomotivy dvě stanoviště. V 80. letech byly modernizovány.

I. a II. série dánských lokomotiv řady MZ se podobá řadě 333, pocházejí však od jiného dodavatele, mají jiné podvozky a maximální rychlost 150 km/h - o 7 km/h více než MZ.

Dánsko[editovat | editovat zdroj]

Lokomotiva DSB řady MZ

Nástupkyní nohabek řad MX a MY se stala v roce 1967 řada MZ (GM-Typ JT 26C) s výkonem 3300, resp. 3900 HP (3. a 4. série) a maximální rychlostí 144 km/h, resp. 166 km/h.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Konrad Koschinski: Eisenbahn-Journal Sonderausgabe 4/03. NOHABs Rundnasen & Kartoffelkäfer. Verlagsgruppe Bahn, Fürstenfeldbruck 2003, ISBN 3-89610-115-3

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu