Myšice lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Myšice lesní

Apodemus flavicollis (Ratiborice).jpg
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hlodavci (Rodentia)
Podřád: myšovci (Myomorpha)
Čeleď: myšovití (Muridae)
Rod: myšice (Apodemus)
Binomické jméno
Apodemus flavicollis
(Melchior, 1834)
Rozšíření myšice lesní v Česku
Rozšíření myšice lesní v Česku
Synonyma
  • Apodemus arianus

Myšice lesní (Apodemus flavicolis) – dříve též myšice žlutohrdlá – je středně velký hlodavec z čeledi myšovitých (Muridae). Obývá převážně lesy celého Česka i Slovenska.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

V Evropě žije od východní Francie, Itálie a jižní Skandinávie (kde u pobřeží proniká až k 64. stupni severní šířky)[1] až po Ural, Kavkaz, Malou Asii a Blízký východ,[2] ostrůvkovitě se vyskytuje v jižní Anglii, Pyrenejích a na mnoha ostrovech.

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Tato statnější myšice je dlouhá 90–123 mm, ocas má stejně dlouhý jako tělo. Váží 18–45 g. Zaujmou na ní výrazně velké oči – připadá na ně 0,52 % váhy celého těla (u myši domácí jen 0,13 %).[3]

Je dvoubarevná, hřbet má rezavě hnědý, břicho bělavé.[4] Často mívá výrazně žlutou skvrnu na hrdle.

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Domovem myšice lesní jsou lesy všeho druhu.[5] Obývá převážně vzrostlé listnaté nebo smíšené lesy, ale vyskytuje se i v jehličnatých lesích, horských porostech i mladých lesích.[1] Lze ji nalézt i v křovinách navazujících na les. Vyhýbá se obdělávaným půdám.

Na většině území, kde se vyskytuje, je velmi hojná – její populační hustota přesahuje 100 jedinců na hektar.[1] Nebyly u ní zaznamenány žádné populační exploze – tedy roky, kdy by se počet zvířat výrazně zvýšil.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Jako všechny ostatní myšice je velmi aktivní. Rychle běhá a dobře šplhá po stromech a keřích i ve výšce několika metrů.[4] Zde také hledá potravu – žere žaludy, bukvice, ořechy a další semena stromů (nejraději olejnatá).[3] Nedělá ji větší problém poradit si s tvrdou skořápkou. Především na jaře si přilepšuje i hmyzem nebo jinými bezobratlými lesními živočichy.[1][2] Nebylo zjištěno, že by se – oproti myšici temnopásé a myšici malooké – živila zelenými částmi rostlin.[3]

Hodně potravy si také shromáždí ve svém hnízdě před zimou. To si staví v kořenech stromů nebo mezi kameny,[4] ale i v dutinách stromů, metrech dřeva nebo ptačích budkách.[6] V něm často žije i víc jedinců pohromadě. V zimě však – stejně jako ostatní myšovití – neupadá do zimního spánku.

Je aktivní především v noci (jak nazačují i její velké oči).[3] Z hnízda vychází většinou hodinu po setmění a potravu shání i několik stovek metrů od něj.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Myšice lesní má za rok až 4 vrhy mláďat.[6] Začíná se rozmnožovat poměrně brzy už v únoru až březnu; poslední vrhy jsou v září.[2] Nejčastěji mívá 5-6 mláďat (pozorované rozmezí je 2–9), která kojí dva týdny. Mláďatům se oči otevírají v 12 dnech,[6] osamostatňují se ve třech týdnech a v 6–8 týdnech pohlavně dospívají. Pokud se myšice lesní nestane kořistí kuny, sovy nebo zdivočelé, příp. divoké kočky, může se v přírodě dožít 2, v zajetí výjimečně až 3 roky.

Nemoci[editovat | editovat zdroj]

Myšice je přenašečem některých patogenů,[1] mj. i jednoho z hantavirů – viru Dobrava, objeveného ve Slovinsku.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e MITCHEL-JONES, A. J., a kol. The Atlas of European Mammals. London : Academic Press, 1999. ISBN 0-85661-130-1. Kapitola Apodemus flavicolis, s. 270.  
  2. a b c GAISLER, Jiří; ZEJDA, Jan. Savci. Praha : Aventinum nakladatelství, 1995. ISBN 80-85277-92-1. Kapitola Myšice lesní, s. 322.  
  3. a b c d HANZÁK, Jan; VESELOVSKÝ, Zdeněk. Světem zvířat. I. díl – Savci. Praha : Albatros, 1975. Kapitola Čeleď: Myšovití, s. 232-233.  
  4. a b c HAGEN, Horst. Savci - Zajíci, hlodavci a šelmy. Praha : Euromedia Group, 2001. ISBN 80-242-067-3. Kapitola Hlodavci, s. 58.  
  5. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Myšice lesní, s. 174.  
  6. a b c FELIX, Jiří. Evropská fauna. Praha : Artia, 1977. S. 252.  
  7. All About Hantaviruses [online]. National Center for Infectious Diseases, 2004-06-14, [cit. 2010-09-05]. Kapitola Virology. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]