Muflon evropský

Muflon
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád	přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď	turovití (Bovidae)
Podčeleď	kozy a ovce (Caprinae)
Binomické jméno
Ovis musimon Pallas, 1762
Trinomické jméno
Ovis aries musimon
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muflon v Maďarsku

Mufloni na rytině z Brehmova Života zvířat

Muflon (Ovis orientalis musimon Pallas, 1811) je jediný volně žijící zástupce rodu ovce v evropské i české přírodě.Muflon je lovným druhem, jehož odstřel je u nás povolen v posledních pěti měsících roku.

Synonyma

• Ovis ammon musimon
• Ovis aries
• Ovis aries musimon
• Ovis musimon Pallas, 1762

Stavba těla

Muflon může být dlouhý 100 až 125cm, v kohoutku dosahuje výšky až 75 cm. Ocas měří 10 cm. Starší berani dosahují váhy 50 kg, ovce kolem 35 kg. Mufloní zvěř má na hlavě rohy, myslivecky označované jako toulce. Mufloní toulce se liší od paroží jelenovitých tím, že jsou duté, nevětvené, zvěř je neshazuje, a také svým původem. Jsou produktem kůže jako srst či spárky a nemají charakter kosti. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze berani, kteří je používají při soubojích. Bývají dlouhé až 80 cm. Muflonky jsou buďto bezrohé, nebo nosí malé růžky, dlouhé nejvýše 16 cm. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.

Areál rozšíření

V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické, po poslední ledové době žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce mufloní neboli kruhorohá (Ovis orientalis) byli dávno v pravěku domestikováni a stali se základem chovu domácích ovcí.

Podle jiné, dnes převažující teorie je však muflon potomkem domácí neolitické ovce a na Korsiku i Sardinii byl v 8.–6. tisíciletí př. n. l. dovezen lidmi. Teprve zde pak zpětně zdivočel. Prokázat skutečný původ muflona je značně problematické. Na rozdíl od koz, kde je spolehlivým vodítkem tvar rohů, je u ovcí téměř nemožné podle kosterních pozůstatků rozlišit divoké ovce od zvířat v raném stadiu domestikace.

Z Korsiky a Sardinie se muflon již v historickém období začal šířit po celém Středomoří. Patrně ho znali již staří Řekové, zcela jistě ho chovali staří Římané, kteří jeho maso podávali na hostinách. Používali ho i při hrách v cirku.

Z Itálie se mufloni později dostali do Rakouska a Německa. Již na konci 17. století byli mufloni chováni v císařské oboře u Vídně, odkud se zřejmě dostali i na naše území. Zprávy o chovu divokých ovcí na našem území pocházejí už ze 16. a 17. století, není však jisté, jestli šlo o muflony nebo nějaký asijský druh (ovce mufloní, ovce stepní argali). Teprve u zpráv z 2. pol. 19. století není pochyb o tom, že se jednalo skutečně o muflony. Nejprve byli vysazeni do Staré obory u Hluboké nad Vltavou, odtud se postupně rozšířili do dalších oblastí. Nejlépe se jim daří na skalách a kamenité půdě, kde si mohou dobře obrušovat neustále dorůstající kopýtka – spárky. U muflonů chovaných na měkkém podkladě spárky přerůstají a způsobují kulhání zvířat. V současné době je Česko světovou špičkou v chovu muflonů. Z lesního závodu v Židlochovicích u Brna například pochází 8 z 10 největších mufloních trofejí na světě. I když přesné světové počty muflonů nejsou známy, v Česku žije zhruba 35,8 % světové mufloní populace. Mufloni se v Česku loví od 1. 8. do 31. 12., většinou na čekané, roční odstřel zde činí asi 7500 jedinců a mírně se zvyšuje. To, že se v Česku muflonovi tak daří, má i své stinné stránky. Mufloní zvěř je v mnoha lokalitách několikanásobně přemnožena a působí značné škody na lesním porostu i přízemní vegetaci. Trofejí z muflona jsou rohy - toulce, trofej se většinou upravuje jako celá preparovaná hlava, nikoli jako lebka. Výtečná mufloní zvěřina se chutí podobá jehněčímu masu, avšak zvěřina z beranů ulovených v době říje silně páchne.

Potrava

Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu přijímané potravy tvoří trávy asi 70 %, listí stromů a keřů asi 15 % a polokeře okolo 10 %. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tedy do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů. Muflon je opakem srnčí zvěře, a to nejen z hlediska složení potravy.

Je to typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Tato muflonka je dobře rozeznatelná podle bílé hlavy. Stádo hlídá s velkou obezřetností a v nebezpečí varuje ostrým syknutím.

Rozmnožování

Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí asi po 22 týdnech, většinou po jednom, někdy po dvou mláďatech. Mláďata se rodí nejen všem dospělým muflonkám, ale dokonce i silným muflonkám starým pouze jeden rok. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června. Hlas mufloní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu. Varovným signálem při vzrušení je ostré syknutí.

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Muflon na Wikimedia Commons
• Stav muflonů v Česku

Portály: Živočichové